Pronásledování, útoky, výhrůžky smrtí, ztráta hesel k e-mailovým schránkách a webovým profilům a soukromí, policie, vyšetřování, podezírání, bezmoc, strach… To je obsahem páté knihy, autobiograficky laděného románu zpěváka, spisovatele, malíře a muzikanta Richarda Pachmana Kdokoliv, který právě vychází v nakladatelství Knihovnice.cz. A portál TopVIP.cz vám z něj přináší exkluzivní ukázky.
Část kapitoly 1: Kdokoliv
Kristýna zasténala. Strop pokoje tlumeně plápolal v odrazech plamene jediné svíčky postavené na okenním parapetu. Kdybych teď nebyl v jejím objetí, asi bych kvůli své vrozené potřebě mít vše pod kontrolou řešil, zdali od svíce nemůže vzplát i okenní rám. Přesně v té chvíli, kdy jsem nebyl sám sebou, kdy jsem cítil to nádherné propojení, kdy ona byla mnou a já byl jí, zapípal můj mobil.
„Sakra,“ zašeptal jsem. „Promiň, zapomněl jsem vypnout zvonění…“
Kristýna se pousmála a natáhla se po cigaretě. Ve filmech mi to vždy přišlo sexy, jak se jeden z nich nebo oba po milování slastně oddávají rozkoši z cigarety. Pravdou bylo, že i když Kristýna vypadala s tou doutnající věcí rozkošně, neměl jsem pachuť kouře v jejích polibcích rád. Ale nikdy jsem jí to neřekl. Byla to zřejmě jediná neřest, kterou její bytost v mém vnímání měla. A milovat druhého znamená mít rád i jeho nedostatky, i to, co se nám nemusí až tak úplně zamlouvat.
„Kdo ti píše?“ zeptala se, vypustila kouř z úst a zakryla si ramena peřinou.
„Zase ona,“ odpověděl jsem a podal jí mobil.
„Jak můžeš vědět, že je to ona. Může to být i muž! Může to být kdokoliv! Kdokoliv!“….
Část kapitoly 33: Nejsem
…. V tom zapípal telefon. Otevřel jsem přijaté zprávy a vyskočil na mě text opět poslaný z sms brány:
Jsem blíž, než si myslíš!!!
Okno mé pracovny bylo pootevřené. Z ulice jsem uslyšel podivnou ránu. Lekl jsem se a trhl sebou. Opět jsem si přečetl text sms. Měl jsem strach. O Kristýnu i o sebe. Bál jsem se pohnout, bál jsem se vyjít ven na ulici, bál jsem se stínu na stropě. Kam až je ten člověk schopen zajít? Když mi vlezl do počítačů, když mi vlezl do mých dnů jako tolik nezvaný, ale stále přítomný host, když mi vzal pocit soukromí, půjde ještě dál? Vleze mi v noci do bytu? Co ode mě proboha chce? Strach? Někdo touží po mém strachu stejně zvrhle, jako upír touží po něčí krvi? Ano, tahle osoba je upír! Ten největší energetický upír, s jakým jsem se v životě setkal. A setkal jsem se vůbec s tou osobou? Znám ji? Je to jen úchylný psychopat, který udělal vše proto, abych si myslel, že mi otravuje život ta nešťastná Karviňačka? Nebo to je opravdu ona? Pokud je to ona, co by dělala v noci na pražské ulici? Nechala by dítě babičce a vyrazila do hlavního města s cílem prudit? Ale to by se pak prozradila a přišla by o to anomální uspokojení z mého marného boje se šedým bezejmenným oparem ukájejícím se u svého počítače z mé bezmoci a z mého strachu… Otřepal jsem se zhnusením a šel si opláchnout obličej studenou vodou. Po chvíli jsem vyšel váhavě na balkon a pozoroval ztichlou večerní ulici. Do tmy jsem se několikrát důrazně zeptal: „Je tam někdo? Tak je tam někdo? Haló, je tam ksakru někdo?“
Zakroutil jsem hlavou. Tak už jsem asi opravdu případ pro cvokaře. Už mluvím s tmou… Pousmál jsem se, vrátil se do pracovny a položil balení antidepresiv do krabice s nápisem: Léky na ‚kdyby-někdy‘.
….
Část kapitoly 34: Někam
.… Vím, co dělám špatně! Zabývám se tím vším, a to tak, že moc. Místo abych pracoval na novém CD, místo abych pokračoval v psaní třetího dílu historického románu, sedím ve své pracovně a ztrácím minuty a dny myšlenkami na něco, co si můj čas, mou pozornost, ani mou energii opravdu nezaslouží! Trávím hodiny na policii, odborníci na počítače se mnou hodiny nastavují ochrany proti dalším možným útokům, neustále se svou partnerkou, s rodiči i s nejbližšími kolegy řeším, kdo a jak se mi takhle dostává do soukromí a kudy tečou ven informace o mém životě…
Hádám se s Kristýnou, protože jsem nervózní z toho, že mě někdo sleduje. Trávím hodiny u paní Veroniky, která se snaží pomoci mé mysli, aby to vše ustála, a mému tělu, aby z toho všeho neonemocnělo. A přitom stačí tak málo! Nechat to být! Vykašlat se na to! Chceš si přečíst mé maily? Prosím, není v nich nic, než má práce! Chceš znát všechny mé pracovní kontakty? Prosím! Co s nimi budeš dělat, budeš jim nabízet svou jednoaktovku pod názvem: „Jsem otravný, nešťastný a zlý člověk, který umí jen srát lidi?“ Prosím, posluž si! Pořadatelé ti jistě utrhají ruce, jaký o tuto show bude zájem! Chceš na všechny internetové servery světa napsat, že jsem hajzl a podrazák, protože jsem tě nechtěl do svého života? Prosím! Mí fandové ti jistě odpovědí za mě! Chceš se navážet do mých rodičů? Prosím! Oni mě milují i se všemi klepy, co se o mně kdy říkaly, neb o kom se mluvívá, ten neumírá! Chceš si dělat legraci ze smrti mého psa? Prosím! S ním jsem strávil krásný čas plný oboustranné lásky! Když se jednoho dne nadobro odmlčíš, nikdy, vůbec nikdy si už na tebe nevzpomenu, zatímco na něj budu vzpomínat celý svůj život! Proto, jak mě měl rád, a proto, co jsem pro něj znamenal já! Něco, co ty nejen ode mne, ale asi od nikoho v životě nikdy nedostaneš! Snad jen, pokud přestaneš ubližovat ostatním! Já na tebe kašlu! Jsi pro mě jen ubohá z posledních sil bzučící kousavá odporná moucha. A když tě nemůžu zahnat mávnutím ruky, rozsvěcuji světlo mimo sebe, mimo svůj život. Až k tomu světlu přiletíš, pokus se zalézt do něj a nikdy už nenajdi cestu ven! Bzuč si a nadávej ve skleněném vězení svého malého nicotného života. Nikdo tě nebude slyšet, jsi jen malá bezvýznamná moucha, co je uvězněna do své zloby a nenávisti. Zalkni se vším, cos poslala do světa ostatním!
….
Prezentace knihy bude v rámci křtu CD Samota není osamění Kamily Moučkové a Richarda Pachmana ve čtvrtek 18. dubna 2013 v 17 hodin v Paláci knih Luxor v Praze na Václavském náměstí.
Foto: www.pachman.cz
Více infa: www.kdokoliv-kniha.cz
