Příběh lékařky, která ve vzdělávání svého syna dokázala takřka nemožné

Rodiče, i když toho máte někdy dost, nevzdávejte to se svými dětmi a věnujte se jim hlavně v prvních šesti letech života, které jsou pro rozvoj řeči a myšlení (potažmo IQ) klíčové. Vždycky to má smysl, protože žádné dítě se nerodí hloupé, vzkazuje všem rodičům lékařka a autorka knížek předškolní přípravy a sexuální výchovy Jana Martincová. A mluví z vlastní zkušenosti. Když se jí před devatenácti lety narodil syn s ADHD, nevzdala to. Výsledkem je to, že syn letos složil maturitu na gymnáziu a je přijatý na vysokou školu.

To, že je její syn jiný než ostatní děti, pochopila Martincová poměrně brzy. S výchovou však začala stejně jako u starší dcery. Na dítě mluvila už v kočárku, poté chtěla pokračovat říkankami a lidovými písničkami, a nakonec přípravou do školy. U syna se ale tato metoda zadrhla už u druhého bodu, když nechtěl, aby mu četla Ladovy říkanky. Shodou náhod si Martincová všimla, že dítě neodmítá všechny rýmovačky, jen ho baví jiné. Bavilo ho rýmovat o světě kolem nás, o jeho vlastním těle a podobně. Tak pro něj lékařka sepsala první knížku Říkačky pro chytré hlavičky a založila vlastní nakladatelství.

„To jsme ovšem netušili, že naše největší dílo nás teprve čeká. Syn slavil páté narozeniny a blížil se jeho předškolní rok. Dcera tou dobou již chodila do 3. třídy, kde jsme pořád něco doháněli. Přitom byla chytrá, houževnatá a spolupracující,“ říká Martincová. Proto pro syna začala shánět kvalitní a komplexní předškolní přípravu. „Ale ona na trhu žádná nebyla. Nezbylo, než si hravou přípravu, která nezabere více než v průměru pět minut čtyřikrát týdně a bude v ní úplně vše, co by mělo zvládat dítě, než jde do školy, sestavit sama. Naštěstí jsem na to nebyla úplně sama. Pomáhala mi kolegyně, pedagožka, která měla doma také předškoláka,“ objasňuje lékařka, jak vznikla další publikace – Předškolákovy týdeníčky. Na sestavení přípravy, která je vývojově poskládaná, kde se postupuje od jednoduchého ke složitému a která nevynechává žádnou oblast vývoje dítěte, se podíleli také další odborníci (pedagogové MŠ, ZŠ, speciální pedagožka a psycholožka).

Když synovi v pedagogicko-psychologické poradně stanovili diagnózu ADHD, Martincová vůbec netušila, jak na tom dítě mentálně je. Ale nevzdala to. „Právě ta neznalost závažnosti stavu mě zřejmě vyburcovala k maximálnímu nasazení,“ vysvětluje vystudovaná lékařka, která se kvůli péči o syna vzdala předchozí kariéry a přeorientovala se na vzdělávání. A vyzývá ostatní rodiče, aby to také nevzdávali. Dnes už ví, že úspěšná cesta původně okolím odepsaného dítěte začala u knížek Pro chytré hlavičky.

Každé dítě potřebuje podle Martincové od svých rodičů lásku, dále čas, který mu věnují, a vzdělávání. „Když nabídnete dětem kvalitní náplň, která je zajímá a rozvíjí, soustředí se na ni. I normální dítě, pokud zlobí, často zjistíte, že nemá jeho zájmu odpovídající náplň. Právě toto bylo jedním z hlavních a účinných zbraní vůči synovu ADHD,“ popisuje.

V kvalitní předškolní přípravě našla Martincová skvělý rodičovský nástroj – rodičovství s respektem, kdy dítě hravou nenásilnou formou naučila potřebným znalostem a návykům, sebeúctě a spolupráci. „Předškolní příprava mu otevřela dveře úplně jiných vzdělávacích příležitostí, než by měl bez ní. Na mé předškolní období navázali zkušení pedagogové na ZŠ, v kroužcích a hlavně na víceletém gymnáziu, kam se syn k překvapení okolí dostal. To v něm totiž často vidělo nevychovatelného a nevzdělavatelného idiota,“ říká lékařka.

I když může příběh lékařky a jejího syna vypadat jako americký sen, nebylo vždy vše jen růžové. Zhruba do 14 let rodiče se synem řešili spoustu prekérních situací, včetně snahy o vyloučení syna z gymnázia. Kolem 14. roku ale nastal zlom a syn začal být samostatnější, zlepšovaly se mu známky a nakonec odmaturoval se samými jedničkami. Složil certifikát z angličtiny na úrovni C2 a naprogramoval webové stránky www.sexualnivychova.cz. Příznaky ADHD více a více ustupovaly. „Největší šok pro nás přišel v osmnácti letech, kdy se rozhodl hlásit na vysokou školu, na Fakultu informatiky. Ta nabízela přijetí bez přijímaček studentům s testem IQ nad 130. Původně syn na test vůbec nechtěl jít, že je to zbytečné, ale nakonec se přihlásil. Výsledek? IQ 140,“ uzavírá Martincová.

 

Celý příběh najdete na: https://www.babyonline.cz/o-baby-on-line

Foto: www.janamartincova.cz