Malířka, apatykářka, žena, která měla v životě štěstí najít sebe samu a vášeň k životu, směr a svou přirozenost. Musela mít odvahu. A tou odvahou, jak se dočtete v rozhovoru, je právě to, když jdete za svým srdcem a nebojíte se změn. Nebojíte se realizovat v realitě. Paní Vladislava Mlada Jirásková dostala šanci na změny. A také dostala šanci napsat voňavý Receptář z barokní apatyky. Jaké je životní štěstí? Nejen na to se jí zeptáme…
Můžu vás nazvat »apatykářkou«? Kdy jste vůbec k vůni sušených bylin přivoněla a zamilovala se?
Hezká otázka, apatykářka je takový zastaralý výraz a moc se už dnes nepoužívá. Ale pokud se toho budeme držet, tak v době např. baroka byly apatyky úplně jiné než dnešní lékárny – výdejny krabiček. Míchaly se tu čaje, vařily sirupy, masti, léky a voněly byliny. Míchaly se tu ale i léčivé placky, kaše a prodávaly bylinné bonbóny. Prášky z kostí zvířat a jiné živočišné tuky jakými je známé sádlo, to bylo běžné. Byly tu i látky jedovaté například azbest. Ten se používal do knotů olejových lamp. Později když se přišlo na to, že je jedovatý tak byl zakázaný.
Já jsem se stala apatykářkou vlastně jenom na chvíli. Do Nových Hradů do barokní apatyky mně přivedla dlouhodobá spolupráce v tomto místě. Barokní apatyka byla volná, a tak jsem tu otevřela svou činnost. Vařila jsem tu mýdla, svíčky, míchala čaje, vedla semináře a přednášky i malou galerii obrazů. Míchání parfémů bylo nejhezčí. Vše přerušila dopravní nehoda a dlouhé léčení a rehabilitace mně donutili prostor opustit. Znovu jsem se narodila, a to je to hlavní. Nabrala jsem druhý dech a jdu dál. Jinak to ani nejde. Někdy je třeba si udělit překážku, abychom věci správně vyřešili a to se i stalo.
Strávila jste nějaký čas životem na samotě. Pro mnohé za živa uštvané lidi je to sen… Prozraďte, co byl ten dar, který tam k vám přišel? Co vlastně i ti, kterým se to nepoštěstí, vlastně podvědomě hledají v té samotě u lesa?
To je velmi individuální a nemůže tak žít každý. Byla to moje vize od malička, kdy jsem paní učitelce na otázku, čím chcete děti být, odpověděla, jsem »Poustevníkem«. A tím to všechno začalo, můj silný pocit najít sama sebe a dělat tvůrčí věci, i kdyby na chleba nebylo. Ale rozhodla jsem se jít na samotu vlastně odstěhovat se z města po rozvodu, když můj syn byl už samostatný. Takže to bylo otevření nové etapy života a naplnění mé vize. Miluji ta místa samoty v přírodě, kdy můžete v klidu tvořit, psát, malovat a rozvíjet se. Ale pak jsem přišla na to, že žít sama je šílené a nikam to nevede. Vize se naplnila a bylo třeba jít dál. A tak jsem vyhodila a to doslova svou prosbu o partnera do vesmíru. A on přišel a s ním rozhodnutí odejít ze samoty do Prahy. Dnes žiji v příměstské divočině na kraji Prahy, kde mám kousek do lesa. Pocit silných kořenů ale zůstal na jihu Čech, kde jsem se narodila. Tam se i vracím, i když dnes už žiji nový život.
Pocit domova, bezpečí a zázemí je pro život nejdůležitější, na to postupně přijde snad každý. Co je pro vás vůní domova, vůní bezpečí? To, za čím se vaše duše ráda vrací k odpočívání?
Vaše otázka je pro mě velmi osobní a nikdy nevím, jak mám na ni přesně odpovědět. Myslím, že každý kdo se jednou odstěhuje z rodného domova, si postupně uvědomuje tu ztrátu ale zároveň i potřebu jít dál a poznávat svět i sebe. Vůně domova zůstala v duši a možná proto tak ráda pracuji s parfémy a vůně se staly pro mne nosiči vzpomínek a pocitů. Zároveň si ale nechci tvořit život, ze kterého si chci odpočinout a utíkat. Takže si člověk do nové reality do domácnosti, přinese spoustu návyků. Jsou to takové ty maličkosti, které si člověk uvědomí, že měl už jako dítě. Ten pocit jsem vtělila do své první knihy Léčivá domácnost, která je hodně o domově. Jinak pocit bezpečí máte jen, když znáte sebe sama. Na nikoho jiného totiž spoléhat úplně nemůžete. To není o tom, že nevěříte druhým, ale vždy jste to především vy sama, ve které se vše podstatné odehrává. Až poté můžete otevřít svou lidskost a být dobrým člověk, pomáhat a být empatická a pravdivá. Důležité je mít zabezpečené základní věci pro život, to je jasné a pak být spokojený a dělat to co je mi blízké. Ale pokud se to v životě moc nedaří, tak možná přesně ještě nevíte, co chcete a jak to má vypadat. A to mi věřte, že na takové situace vám život nachystal přesně ty lidi, které máte potkat. A možná vám budou i nepříjemní, protože oni mají za úkol z vás udělat přesně toho člověka, kterým máte být. Takže když se vám něco nedaří, dívejte se na tu situaci těmito očima. Dostali jste ty nejlepší učitele. I to utváří pocit bezpečí a jistoty v sobě.
Víte, a co když se doma necítím tam úplně dobře, kudy na to – abych se zase cítila? Lidé jsou často obtěžováni ve městech hlukem, nulovým soukromím, stresem, no a někdy to na vsi je ještě horší. Můžeme nějak svůj rušný domov zklidnit bylinkami, vůněmi, drobnými úpravami, abychom se cítili lépe?
Když se necítíte doma dobře tak je třeba to postupně měnit. K tomu vás vedou vaše nepříjemné pocity. Ptejte se, proč se tu necítím dobře, snažte se to pomalu změnit. Je pravda, že město je náročné ale i tady člověk najde tichá místa. Poslouchejte své nitro, co vám říká, důvěřujte mu i své intuici. Když si dáte třeba koupel ze soli s bylinami a vůněmi, tak z vás všechno spadne. Člověk si musí dělat ty malé a hezké radosti. Bez nich to nejde. Je třeba hledat své štěstí a trochu se o něj poprat. Taky je třeba mít v sobě odvahu a udělat změnu a nebát se jít v životě dál. Poslouchat své tělo a při nemoci důvěřovat ve své samo léčivé schopnosti. A určitě chodit do přírody, jak to jen jde i když bydlíte ve městě. Všechna změna začíná od špatného pocitu to je světlo na cestu. Je třeba navnímat i tmu a ticho. Poslouchat své srdce to ví, co máte dělat, a tak to dělejte. Nemějte hlavně strach a buďte odvážná, ta je důležité, bez ní neuděláte krok nikam. Rovnováha rozumu a citu je také velmi podstatná, na to bychom neměli zapomínat.
I lahvička s domácím sirupem, vonnou solí do koupele nebo s elixírem, no třeba i ten z růží a růženínů pro lásku, tohle všechno umí proteplit domov. K jakým přírodním léčebným metodám sama nejčastěji saháte, když přijde únava a je potřeba životní radost něčím posílit?
Tak to je otázka hlavně pro zimní období. Já ráda maluji obrazy, když už toho mám dost tak zase píšu. Pokud, se opravdu necítím dobře, tak si začnu míchat vůně a to ožiju. Třeba rozmarýn ten býval elixírem mládí a povzbuzení a je to pravda. Vždy mně dokáže otevřít srdce vůně pravé, damašské růže. Její vůně je podmanivá a má mnoho odstínů. Cítím se s ní královsky neboť je vznešená, čistá, a to potom se tak cítím i já. Duše se čistí a zůstává zas dětsky čistá. Dost často piji i bylinkové čaje na pročištění těla. Na jaře pak čerstvé kopřivy, pampelišky a saláty. Nejím maso, jsem vegetariánka, a tak jím hodně zeleniny i ovoce. Prospívá mi i občasný půst a méně jídla. Cukr omezuji na minimum. Snažím se zařazovat do svého života i rituály přechodu z jednotlivých ročních období. Člověk si tak více do hlouby uvědomí energii, ve které se nachází a jaká přichází. Respektuji kupříkladu zimu, která nám říká „Jdi více do sebe a odpočívej, poznávej a spi“. A tak to dělám. Když přijde únava, je to signál, že je třeba zvolnit a čistit tělo bylinami.
Vaše kniha voní barokem, ohromnou úctou k historii, k velké, výrazné části historie, ve které vzkvétala alchymie, apatykář byl ctěným občanem a všude voněly bylinky, k nimž bylo přistupováno s úctou. Jak v knize píšete, dnes mnohé druhy rostlin každým rokem ubývá a příroda je často decimována, drancována. Je dobré vědět, naučit děti, k čemu je meduňka a že po mateřídoušce můžeme při kašli sáhnout jako první. Proto jsem za tuto knihu vděčná, protože ukazuje, že BYLINKY tady byly první!
Řekla jste to moc hezky a teď tu úctu cítím já z vás. Takže, vám za to děkuji. Kdybyste byla jediná, kterou kniha oslovila tak splnila svůj účel. I když za tuto větu by mě sice můj nakladatel pochválil leč je také důležité, aby se knihy prodávala. Ale zpět k vaší otázce, ano byliny byli první a dnes na to už zapomínáme, jak jsme odtrženi od přírody a zbytečně se krmíme léky. Přestáváme věřit ve své léčivé schopnosti a své zdraví vkládáme do rukou druhých lidí. Žijeme pravděpodobně na vrcholu civilizace, kdy máme, tam kde žijeme všechno. Navíc naše země je pravděpodobně i tou nejbezpečnější, takže máme vlastně blahobyt, a to je varující. Je třeba rozumně přemýšlet ale zároveň nezavrhovat přítomný okamžik. Ten je podstatný v něm si tvoříme svým srdcem a myšlenkou svou společnou budoucnost. Žít tak aby z toho měli užitek i generace po nás. Podívejte se na ty úžasné stavby z období baroka, co všechno po těch lidech zbylo. Ta řemeslná dovednost, umění to vše obdivujeme. Kéž by po nás zbylo to, co bylo vytvořeno v baroku. Na té době se mi líbí její obřadnost a barevnost. Temně ji nevnímám spíše dobu rozvoje a rozkvětu umění.
To jsou povzbudivá slova na závěr. Doba tvoření – v té žijeme.
Tak tvořme a nestěžujme si. Mějme odvahu měnit svět. Měnit sebe. To vlastně úplně stačí!
Děkuji za rozhovor.
Foto: Autorka