Pavlína Brzáková je moudrá etnoložka nadšená do studia sibiřských kočovných pastevců. Je šéfkou časopisu Regenerace, autorka knih a… sepsala povídání Jaroslava Duška. Knihy Země a Tvarytmy jsou z úst Jaroslava Duška, ale z pera Pavlíny Brzákové. Je lákavé se dozvědět, jak taková spolupráce probíhá a jak třeba osobně obohatila samotnou Pavlínu.
Jen málokdy se stává, že člověk dostane obrovskou chuť s člověkem, který stojí v zákulisí celé knihy mluvit a nadšeně se ptát. Asi nejsem první, kolik rozhovorů jste k těm dvěma báječným »duškovským« knihám už rozdala?
Upřímně řečeno – nevím. Myslím, že se mě někdo na spolupráci s Jardou ptal, ale vždycky to bylo v rámci autogramiády a nějak jsem to ani příliš nevnímala. Ty otázky vypadaly asi tak, že padlo něco jako: Jak se vám s Jaroslavem spolupracuje? A já na to odpověděla, že dobře. (smích)
Jak vůbec celá ta věc začala a vznikla?
To je dlouhá historie. Jarda si mě asi poprvé všiml, když se štábem navštívil moji garsonku na Smíchově, která byla tak malá, že se do ní málem všichni nevešli. Bylo to téměř před dvaceti lety, v rámci jakéhosi komponovaného pořadu věnovaného šamanismu a podobným záležitostem. A pak se nějak stalo, že mi pokřtil mou knížku Dědeček Oge – Učení sibiřského šamana a později Modřínovou duši. Dědeček Oge se mu líbil natolik, že se nedávno uvolil a načetl jej na audioknihu, která právě teď vychází. A já zase dostala možnost – před několika roky – povídat si s Jardou jen tak letmo. Zkusili jsme první knížku, jen tak nezávazně – ve smyslu »bude-nebude«. A bylo…
A bylo velmi úspěšně, řekla bych. Je mi úplně jasné, že toho, o čem jste si povídali, kam myšlenky Jaroslava Duška zabíhaly, bylo mnoho, víc, než by se do celé knihy vešlo. Byli jste nějak omezeni počtem stran nebo celé ty dvě knihy jsou celé košaté vyprávění bez žádných »ořezů«?
Něco se řezalo, ale moc ne. Já se ladila na Jardu… Někdy moje otázky vyšly naplano, protože Jarda přišel s ideou, která byla silnější. Přišel a rovnou začal mluvit, protože ty myšlenky nosil v sobě. Tehdy jsem pochopila, že musím nechat přítomnost takovou, jaká právě je. Pořád se nějak improvizovalo, což mě vlastně baví nejvíc. Na setkání s Jaroslavem jsem se vždycky těšila, protože jsem jinak celé dny trávila se svými malými dětmi. Jaroslav mě naučil užívat si přítomnost a vytěžit z ní co nejvíc.
Tak tohle on umí naučit i ze svých knih své čtenáře, díky za to. Měla jste tedy tu vzácnou možnost poznat Jaroslava Duška jako obyčejného člověka. Jak se s ním pracovalo, jak působí ve svém soukromí, »vypnutý« před diváky?
Vypnutý Jarda? Řekla bych, že Jaroslav je vždycky maximálně tvořivý. Neúnavný. Přirozeně přechází z tématu do tématu. Dokáže mluvit dlouhé hodiny a stále působí velmi svěže, soustředěný, plný pozornosti ke všem myšlenkám.
V Tvarytmech mluvil o své zvláštní zkušenosti s pobytem ve tmě. Nelákalo Vás zkusit něco podobného?
Ne. Zažívám jiné druhy zajímavých »deprivací«. (smích) Pořád píšu, hlavně po nocích. Když si k tomu dám silný čaj, tak vize chodí samy, vodí se spolu jako kamarádky. Mívala jsem zvláštní rozkoš z cestování po transsibiřské magistrále. Představte si – jedete týden v malém kupé s cizími lidmi. Kupovala jsem si schválně horní lůžko, abych nemusela uvolňovat dolní postel a nuceně hovořit. Přestala jsem na týden jíst, kolem okna mi ubíhala krajina. Tak nějak jsem hybernovala, svět kolem mě utíkal. A jak běžel svět, moje mysl se zastavila v jednom bodě.
Ano ano… V obou knihách se píše velmi věrohodně a lákavě o půstech. Dokonce tak, že jsem byla velmi odhodlaná a natěšená půst zkusit… Jak to máte s půsty vy? Tedy kromě půstování na transsibiřské magistrále…
Před lety jsem držela dlouhé půsty. Nevím, jestli se tenkrát Jaroslav postil, je to možné, ale neznali jsme se. Byla jsem taky sedm let vegetariánka. Věnovala jsem se automatické a intuitivní kresbě. Tohle všechno je už pryč. S příchodem dětí se u mě mnohé změnilo. Už se nesoustředím tolik na sebe, ač bych možná někdy chtěla. Jsem víc k dispozici dětem či druhým lidem…
Jak přibývaly stránky těchto knih, muselo to ve vás vytvářet nějaký pocit… dobře odvedené práce nebo zvědavost z věcí příštích?
Spíš přibývaly nahrané kazety. Stránky pak byly jaksi najednou, když jsem je horečnatě přepisovala. Nemívám »pocity z dobře odvedené práce«. Snažím se práci udělat co nejlíp… A někdy je těžké říci – už je hotovo, jsme ve finále. Psaní je jako malování obrazu. Malovat se dá nekonečně dlouho a psát a přepisovat taky. Vlastně nejpodstatnější pro mě bylo, aby byl Jaroslav spokojen. A když spokojen byl, přineslo mi to klid. A nejde tady jenom o mě nebo o Jaroslava. Když se podíváte do těch knížek, uvidíte pozoruhodné ilustrace. U knihy Ze mě jsou to obrázky Zbyňka Zenkla, který pracuje ve stacionáři v Soběslavi a má určité mentální postižení. Jinak je to kreslící génius. A v knize Tvarytmy jsou zase ilustrace nevidomých. Možnost společného tvoření přinesla spoustu radosti právě jim a jejich rodinám
Je něco, co jste si ze spolupráce s Jardou Duškem odnesla jen a pouze sama pro sebe, do svého vlastního života?
Už jsem o tom mluvila, jen to teď zopakuji. Možná jsem se naučila »upozadit se« kvůli spokojenosti druhého. A v tom objevit radost. Podobnému mě učí také moje děti. Nebo je to možná ještě jinak – upozadit se kvůli důležitosti tématu, o kterém se právě mluví.
Ostatně Vy jste odbornicí na životní styl i mentalitu sibiřských kočovných kmenů. Jaroslav Dušek také rád a často mluví o různých domorodých kmenech, o jejich jednoduchosti. Mají třeba sibiřské kmeny něco ve své mentalitě společné s těmi, které najdeme většinou více jižněji?
Záleží na našem pohledu. Pokud budeme hledat univerzální lidskost, tak ji najdeme vždycky. Pokud se zaměříme na odlišnosti, nikdy nebude podobný nikdo nikomu. Prostě… všichni jsme lidé, a to máme společné. A pak se od sebe lišíme podle toho, v jaké krajině žijeme, protože ta krajina ovlivňuje způsob naší obživy. A obživa, práce, působí na naši mysl… Takhle nějak to asi je.
Jak by se podle Vás měla lidská společnost v této chvíli vyvíjet, aby se ještě zachránila ze spárů do záhuby jdoucí civilizace? To je velké téma a v těchto knihách se ho velmi často dotýkáte…
Záleží na každém. Změny se musejí odehrávat uvnitř.
Takže nic nového. Musí každý začít sám od sebe, potom se začnou dít globální změny… Pavlíno, děkuji za velmi příjemný rozhovor a ještě příjemnější spolupráci. Těším se, že se zase u nějaké knížky brzy sejdeme. I když tuším, že to brzy bude u Dědečka Oge.
A ještě drobnost. Obraz, který na fotografiích ze křtu Pavlína drží, kreslil Jaroslav Dušek sám osobně a pro ni zvláštní haptickou technikou, kterou tvoří nevidomí. Při práci si dokonce zavázal oči, aby se nevidomému prožitku přiblížil ještě víc… Milé a jak to říct ještě jinak… »duškovské«?
Zdroj: www.cajovnaumodrekocky.cz
Foto: Kamil Vancoller
