Didgeridoo – původní hudební nástroj australských domorodců. V rukou a v dechu Ondřeje Smeykala se mění v živel, jež rozechvěje všechny lidské smysly až do morku kostí. Mnohotvárný hlas nástroje, který připomíná často celý orchestr nebo zpěvné hlasy doprovází audioknihu Dědeček Oge, učení sibiřského šamana. Dokonalé propojení hlubokého nástroje s hlubokým textem. Asi jakýkoliv jiný nástroj by zněl příliš komerčně, vyčníval by a rušil. Není divu, že Jaroslav Dušek a Pavlína Brzáková se rozhodli právě pro didgeridoo. Mistra tohoto hudebního skvostu jsem požádala díky jeho koncertní vytíženosti o rozhovor pouze písemně. Těšila jsem se zpětně na každé jeho písmenko.
Jak došlo k tomu, že jste měl tu čest doprovodit hudbou neuvěřitelně dokonalé dílo Pavlíny Brzákové a Jaroslava Duška?
S Jaroslavem Duškem mne kdysi seznámil tuším Bořek Šípek, když jsem hrál na křišťálové didgeridoo v jeho tehdejším soukromém klubu. Od té doby jsem měl možnost spolupracovat s Jaroslavem při různých příležitostech. Asi nejvíce si vážím, že jsem zván jako hudební host do jeho divadelního představení Vizita. Já na toto představení moc rád chodil i jako divák, no vidíte a teď si mohu v něm i zahrát. Čirá radost.
Jedním z fenoménů, které mne fascinují, je improvizace. V jistých kruzích má tento pojem spíše pejorativní kontext. Nikoli pro mne. Považuji improvizaci za velmi specifický žánr, ve kterém totiž vůbec nejde o to, že by si člověk jen tak dělal, co chce… je to téměř naopak. Improvizace je vlastně velmi přítomná disciplína, kdy musíte velmi citlivě uchopovat reálný moment, v tom je pak obrovská kvalita. Učím se tomu…Jaroslav je v improvizaci mistr. No, a protože nás to společně baví, a protože Pavlína Brzáková spolupracuje s Jaroslavem na tvorbě knih – napsali společně dvě knihy, tak když se dohodli na načtení OGEHO, byl jsem osloven, jestli bych nechtěl utvořit hudební podkres.
Pavlína, když poprvé slyšela můj koncert, poznamenala, že nehraju, ale vyprávím. Pro OGEHO to bylo něco synergického.
Ano, to je ono – ten nástroj nehraje, nýbrž vypráví…Mám vtíravý dojem, že kdybych podobně hudebně doprovázela toto povídání ze syrového, ale duchovně velmi hlubokého světa tunguzského lidu, asi bych se u toho dostávala do velice hlubokých extatických stavů… z té hudby to úplně sálá. Komponoval jste ji intuitivně nebo rozumově promyšleně?
Já jsem si knihu opakovaně četl a pak ji nechal v sobě žít. Hudební zpracování pak bylo reakcí na tu esenci, která ve mne zbyla. Technicky jsem řešil hlavně to, jaký zvukový rejstřík použít, aby nahrávka nezněla »australsky«. Rozhodl jsem se pro velmi jemné zvukové rejstříky a vokální modulace. Z nahrávky to pak zní více jako takový vzdálený zpěv hluboké velké krajiny Sibiře. Jaroslav chtěl, abychom tvořili text i hudbu improvizací současně. Naživo. To byla výzva. 10hodin čtení a hraní. Naživo. Dotvářel jsem jen minimální detaily později, jinak jsem byl ve studiu Jana Balcara obklopen nástroji a naživo reagoval na příběh. To se postsynchronem udělat nedá, ta atmosféra. Protože naživo nereaguje jen muzikant na text, ale i vypravěč na muzikanta. Je to takový zvláštní párový tanec. Netančíte sami se sebou ale s dalším tanečníkem. Situace dostává nečekané meandry. A to je pak nějak homeopaticky výživné…. A protože mám z Vizity už Jaroslava »načteného«, umím se na něj napojit a zvukově s ním komunikovat. Tančit.
A máte pravdu. Příběh to je silný a já jej prožil úplně celý s hlavním hrdinou. Bylo to místy skoro o život. Člověk opravdu v imaginární rovině může s příběhy prožít vše. To je síla lidského vyprávění. Možná, že to je vlastně jeden ze způsobů jak charakterizovat člověka. Člověk. Ten, který umí vyprávět. Ale co my víme. Třeba to zvířata umí taky. Někdy mám pocit, když slyším třeba kosy, jak zpívají ….nebo racky,….
Když jste nakonec slyšel celé hotové dílo, podkres pod jímavým hlasem Jaroslava Duška, jaké jste měl pocity? Případně, byly tam někde pochybnosti, že někde něco mohlo být jinak?
Pochybnosti můžete mít pořád a o všem… Člověk se musí naučit odhadnout citem, zda jádro věci bylo uchopeno a divákovi či posluchači doručeno. To je také disciplína. Pěstujete cit a kultivujete sebevyjádření. Když tedy máte pocit, že jádro tam je, pak už o detaily tak úplně nejde.
K čemu vlastně australští domorodci používají tento nástroj, pro jaké příležitosti?
Nástroj didgeridoo se používá k mnoha účelům. To bychom mohli napsat knihu. Spíš použiji podobenství. K čemu se používají v kostele varhany? Tak přesně k tomu se používalo v Austrálii didgeridoo.
Fantastickým nápadem jsou koncerty v jeskyních. V červnu už máte jeden za sebou. Je to určitě zážitek, který se liší od běžných koncertních síní. Čím? Pozvěte nás…
Ano, to je nápad kolegů speleologů a zároveň milovníků archaických nástrojů. Seriál akcí, nazvaných Didgeridoo v jeskyni. Rozhodli se pro organizování každoročního hudebního setkání v jeskynních komplexech po celé republice. Mne požádali o pomoc s dramaturgií, což jsem rád přijal. Jedna z věcí, kterou jsem chtěl prosadit, a chytla se, je ta, že tyto koncerty probíhají zcela akusticky, bez použití elektřiny. To je dnes v rámci festivalů pro mladé už téměř nedostatkové zboží. Nemám nic proti elektřině či elektronické hudbě. Mám ji rád. Také mám však rád ten pocit, kdy člověk slyší hudbu, která se děje před ním, přímo před ním. A mezi ním a zvukovým zdrojem není žádný zprostředkovatel…. přímá zkušenost. Krása.
Jedna důležitá věc: koncerty v jeskyni jsou benefiční. Výtěžek je určen pro kojenecké ústavy. V tomto bodě ještě nejsem s produkcí festivalu v jeskyni spokojený. Lidé už ví, že existuje. Teď by ještě měli vědět, že návštěvou hlavně podpoří ty, co to opravdu potřebují.
Děkuji za rozhovor a přeji, abyste se dál vyvíjel, žil a prožíval svět kolem sebe. A skrze to potom těšil své posluchače.
Foto: Eminent / Zdeněk Zrůst
