Mladý pozoruhodný soubor Martinů Voices pod vedením Lukáše Vasilka objevuje sborovou tvorbu Jana Nováka na svém novém albu, které se jmenuje Testamentum. A právě u příležitosti vydání debutového alba komorního sboru Martinů Voices odpověděl na několik otázek jeho sbormistr Lukáš Vasilek.
Komorní sbor Martinů Voices se z velké části zabývá hudbou 20. století. CD Testamentum je prvním samostatným albem tohoto souboru a zároveň supraphonským debutem. Co vás vedlo k záměru natočit celou desku s hudbou Jana Nováka?
Chtěli jsme originální dramaturgii, která přinese něco nového, neotřelého a třeba i neočekávaného. Zároveň jsme chtěli první samostatnou desku věnovat české hudbě 20. století. V tomto světle tedy byla volba Jana Nováka vlastně docela přirozená: je to neprávem opomíjený, ale paradoxně i velmi respektovaný skladatel, jeho hudba, zvlášť vokální, má jednoznačné světové parametry a většina jeho sborových skladeb navíc dobře sedí komornímu obsazení Martinů Voices. Moc si vážím toho, že
Supraphon náš záměr pochopil, a že jej přijal za svůj. Jen málokteré vydavatelství se v dnešní době pustí do tak odvážného projektu.
Na desce jsou dvě skladby, které byly natočeny ve světové premiéře. Jaká díla to jsou a podle čeho jste je vybíral?
Když jsem sestavoval dramaturgii, měl jsem jasno v tom, že chci natočit Exercitia mythologica a Testamentum – znal jsem je ze starších nahrávek. Jenže většina Novákova sborového díla vůbec nahraná není a je prakticky neznámá. Abych tedy vůbec mohl dramaturgii desky vytvořit, musel jsem projít všechny Novákovy sborové skladby. Nakonec jsem se rozhodl pro dvě rozsáhlejší a navzájem kontrastní kompozice. Ta první, Invitatio pastorum, je malá vánoční kantáta s doprovodem flétny. Oproti všem ostatním skladbám je průzračnější a zdánlivě i jednodušší. Těší mě, že se efektního flétnového partu mohla ujmout skladatelova dcera Clara Nováková. Druhá skladba stojí na opačném pólu. Fugy podle Vergilia jsou totiž jednou z nejnáročnějších českých sborových kompozic vůbec. Dlouho jsem k ní sbíral odvahu, ale nakonec jsem rád, že jsme se její obtížnosti nezalekli. Nahrávka
Fug je, myslím, cenným dokumentem toho, kam až se Novák ve svém kompozičním umění dostal, a také toho, kam se dostali Martinů Voices.
Vaše jméno je hudební veřejnosti známé především ve spojení s Pražským filharmonickým sborem, ve kterém působíte od roku 2007 jako hlavní sbormistr. V roce 2010 jste založil komorní sbor Martinů Voices. Co bylo hlavním impulsem pro vznik tohoto vokálního ansámblu?
Už dlouho mě lákal komorní sborový repertoár – s PFS se k němu dostávám jen výjimečně. Je to doslova očistná kúra. Pracujete s úplně jiným zvukem, řešíte i nejmenší detaily, k interpretaci docházíte odlišnými cestami. Ta práce je zkrátka úplně jiná a vlastně velmi osvěžující. Před těmi čtyřmi lety jsem navíc měl okolo sebe několik výborných zpěváků, kteří také chtěli vyzkoušet vokální komořinu. A tak se to povedlo a ansámbl opravdu existuje a funguje. Martinů Voices dávají mé práci další rozměr, který potřebuju a který mě baví.
Jaké další projekty čekají Martinů Voices v letošním roce?
Rok 2014 je pro nás pátým rokem existence a to malé výročí se, myslím, docela vydařilo. Supraphon nám vydal první samostatnou desku a na konci května jsme poprvé vystoupili na Pražském jaru s náročným programem z děl Bohuslava Martinů a Jana Nováka. V prosinci nás čeká debut s Českou filharmonií – Jiří Bělohlávek nás přizval ke koncertnímu provedení komorní opery Bohuslava Martinů Čím lidé žijí. Vedle těchto projektů máme samozřejmě i další koncerty po celé České republice a
na podzim poprvé vystoupíme také v Německu.
Foto: Supraphon
