Dva nové, již 74. a 75. svazek edice Pevnost vydává nakladatelství Epocha. První a druhý svazek historického fantasy románu Vlčice a děti noci autora Zdeňka Žemličky.
Striga byla po úmorném boji zničena, avšak zanechala po sobě krvelačné potomstvo. Krom toho, jak praví královna víl, kus odtud vyrostlo velmi nepěkné býlí. Opravdu vstala striga z mrtvých? Marobudovo království je opět ohroženo, tentokrát velmi temnými silami. Ale Kroana, Marobud a Alana vrací úder. Je to však nejmoudřejší řešení? Bojovnice a mora Nadja má o tom pochybnosti. Navíc Arminius a náčelník Hermundurů Vibilius kují nebezpečné pikle.
Pokračování ságy »Vlčice« lze označit za upírský román, i když slovo »upír« byste v něm hledali marně.
1. vyd., brož., formát 110 x 165 mm, 200 stran, cena 139,- Kč
Druhý svazek historického fantasy románu – nastává zásadní zlom ve vývoji událostí. Co udělá vládce dětí noci Khan? Jeho setkání s Kroanou je osudové. Vibilius už nemíní čekat a jeho syn zahajuje válečné tažení proti Marobudovi. Má početní převahu, avšak proti němu se vypravili ti nejlepší bojovníci. Navíc mají v záloze nejedno překvapení.
Jenže hra osudu bývá vrtkavá a Kroana ztrácí víc, než je schopna unést. Na ni a na Alanu čekají kruté zkoušky i boj se záhadným hadím démonem.
1. vyd., brož., formát 110 x 165 mm, 224 stran, cena 139,- Kč
O autorovi
Zdeněk Žemlička (1957), jeden z našich předních autorů historické fantasy, debutoval triptychem Sny Avarů, Rusalka a Balmgund (1998–1999). Výrazněji ale na sebe upozornil až dobrodružnými povídkami o slovanském pirátu Krutobojovi, které byly následně sebrány do knihy Čas rytířů (2007, Edice Pevnost, sv. 18). Ve stejné době i prostředí se odehrávají rovněž autorovy romány Vlčice (2005, Edice Pevnost, sv. 1) a Vlčice a Mandragora (2008, Edice Pevnost, sv. 37 a 38).
Edice Pevnost vychází ve spolupráci s časopisem Pevnost, literárním měsíčníkem o sci-fi, fantasy a hororu, objevují se v ní romány a sbírky povídek renomovaných českých autorů fantastického žánru.
Ukázka z první knihy
Hospodin Bůh dal vyrůst ze země
všemu stromoví žádoucímu na pohled,
s plody dobrými k jídlu,
uprostřed zahrady pak stromu života
a stromu poznání dobrého a zlého…
A Hospodin Bůh člověku přikázal:
„Z každého stromu zahrady smíš jíst.
Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez.
V den, kdy bys z něho pojedl,
propadneš smrti.“
… Had ženu ujišťoval:
„Nikoli, nepropadnete smrti.
Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte,
otevřou se vám oči
a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“
Žena viděla, že je to strom
s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči,
strom slibující vševědoucnost.
Vzala tedy z jeho plodů a jedla,
dala také svému muži… a on též jedl.
Bible, kniha Genesis
První prolog
Arminius zarazil koně. Nebo se mu to aspoň zdálo. Ve skutečnosti se Modrý plamen zastavil sám. Potichu zaržál a hrábl kopytem, zřejmě z bezradnosti, kam jet dál. To však netušil ani jeho pán a jen se zmateně rozhlížel, hledaje v okolí cokoliv známého. Leč nenašel to. Stezka, po níž ujížděl na sever, se ztratila, zmizela krajina, kterou důvěrně znal, a po třech jeho spolubojovnících jako kdyby se slehla země. Ještě před chvílí cestoval lesem, jenže nyní stál uprostřed lučiny nedaleko klikatícího se potoka. A ačkoliv bylo jasné odpoledne a na nebi svítilo slunce, tady vládlo podivné přítmí, jako by byla nad celým paloukem rozprostřena nějaká neviditelná plachta tlumící veškeré světlo.
Zeleň trávy a žluté listí stromů u říčky i modř oblohy, to vše bylo nějak vybledlé. Nad lučinou se místy povalovaly divné cáry šedavé mlhy a Arminiovi se zazdálo, že na sebe berou podobu lidských postav. Modrý plamen se vzepjal a poděšeně zařehtal. A srdce cheruského náčelníka sevřel plíživý strach.
„Čáry a kouzla,“ zašeptal a pohled mu sklouzl k boku koně, kde v pytli visela mumifikovaná hlava římského legáta Vara. Látka byla mokrá, neboť ještě po poledni sprchlo, avšak nyní se z ní kouřilo, jako kdyby předmět uvnitř vydával žár. Arminius zaklel, vytáhl z pochvy nůž a pytel rychle odřízl. Byl nejvyšší čas. Vak doslova zčernal a potom se vzňal příšerným zeleným ohněm, který jej spálil na uhel. Vysušená hlava se svraštělým obličejem ležela v trávě a plameny po ní tančily.
Hřebec se úplně splašil a vzápětí jezdce shodil. Kdyby se Arminius nedržel za uzdu jako klíště, určitě by utekl. Takhle jej sice zvíře vláčelo travou, ale víceméně jen zmateně pobíhalo sem a tam. Konečně se Cheruskovi podařilo vstát a koně uvázal k silné větvi nedalekého keře. Pak se obrátil a vytřeštěně zíral na hlavu. Už sice nehořela, zato se její ústa pitvorně zašklebila.
„Kdo jsi, démone? A co chceš?“ zašeptal třesoucím se hlasem Arminius.
„Ty se ptáš, kdo jsem?“ zaskřehotala hlava. „Ty přece víš, kdo jsem. Publius Quinctilius Varus, císařský legát a velitel římských legií. Jsem ten, kdo ti důvěřoval a chtěl být tvým přítelem. Jsem ten, koho jsi zradil a uvalil na něj hanbu. A co ti chci? Přece ti zjevit budoucnost. Nebo ty nechceš vědět, co tě čeká?“
„Ne, nechci!“ vykřikl překotně Cherusk.
Hlava se rozesmála odporným bublavým smíchem.
„Nechceš? Ale budeš,“ zašklebil se jízlivě mrtvý.
Arminius si zacpal uši, avšak nebylo mu to nic platné. Legátova slova duněla v jeho mysli snad ještě hlasitěji, a tak raději začal naslouchat. Napadla jej myšlenka, že znát budoucnost nemusí být až zas tak špatné. A třeba se mu podaří na osud vyzrát.
„V Římě je hněv,“ chrčela hlava. „A ten hněv povede k pomstě. Legie vyrazí a bude jich veliká síla, barbare. Zadupou vaše vojsko do země, vaše vesnice vypálí, bojovníky pobijí, ženy a děti odvlečou do otroctví. Krev poteče proudem a mrtvých bude nespočet. Tvá žena skončí v zajetí a svého syna, kterého s ní zplodíš, nikdy nespatříš. Nakonec tě vlastní lidé začnou nenávidět a zavraždí tě. To je tvůj osud, Germáne. Budeš litovat, že jsi se vzepřel moci Říma.“
„Toho nelituji,“ zavrčel hněvivě Arminius. „Pokořil jsem Řím… a stálo to za to. I kdybych měl za to zaplatit životem, budu se smát, Vare. Ale máš pravdu. Jedné věci lituji. Chtěl jsem tu tvoji vysušenou kebuli poslat jako pozdrav a zprávu o vítězství všem Germánům až daleko na východ. I Marobudovi. To Inguiomer mě od toho zrazoval, ať prý nedráždím Řím. Ale to ti přísahám, že budu dráždit! Jen ať vaše legie přijdou! Poženeme je sviňským krokem! A ty, ty hlavo, pošlu tě Marobudovi, aby všichni viděli, jak jsme tady pokořili mocný Řím.“
Arminius byl brunátný ve tváři a hněv jím přímo lomcoval. A zároveň pociťoval kdesi v hloubi duše úzkost a uvědomoval si, že jeho vztek je bezmocný. Hlava, jako by to věděla, se chechtala. Vůdce Cherusků v zuřivosti vytasil meč a vykročil k ní.
„Zmlkni! U všech běsů zmlkni, nebo tě rozsekám! Nebojím se vás!“ rozkřikl se. „Ukažte se, démoni, mluvte se mnou přímo a ne skrz tuhle věc!“
Svět ještě více potemněl. Slunce vybledlo, takže připomínalo spíše měsíc v úplňku, stromy byly šedé a bez listí. Kolem se míhaly stíny připomínající lidské postavy. Bylo jich stále víc a jejich kruh se okolo něj svíral. Nerozpoznával jejich přesný tvar, leč vnímal jejich oči… a zuby, které na něho cenily. V zoufalství se ohnal mečem.
Pak šero náhle zmizelo, jako by jej Arminius ostřím rozťal. A on ztuhnul, neboť kolem stály jezinky. Přes jejich krásu a drobné postavy z nich čišela hrůza. Nevydržel se dívat do jejich temných očí bez bělma. Třásl se, a přece pořád svíral ve zpocené dlani rukojeť meče, připraven neprodat svůj život lacino.
„Uklidni se, Arminie,“ řekla jedna z nich. „Od nás ti žádné nebezpečí nehrozí. Možná to nevíš, ale v té bitvě jsme stály na tvé straně. Mnoho římských psů jsme zabily a vylouply jim oči. Skloň svůj meč, nic se ti nestane.“
Neochotně tak učinil. Ještě si nebyl jist, zda ho ty strašné víly nehodlají rozsápat.
„A co ta mluvící hlava? A ten zelený oheň? To byly vaše čáry?“
„Ano,“ řekla jezinka. „Jenže abys to pochopil, musíš si vyslechnout, co ti povím já.“
„A ty jsi kdo? Jejich královna?“
„Ano, já jsem nová královna. Ta dřívější, Mandragora, je mrtvá, zabila ji tvá bývalá přítelkyně Kroana. Ale naše pomsta ji dostihne. Já jsem Svída Krvavá, nejmocnější z temných víl. Teď pohlédni na hlavu svého nepřítele. Vidíš? Je nehybná a mrtvá.“
Viděl. Přesto měl strach se jí byť jen dotknout.
„My ovládáme nekromantii, oživování mrtvých. Vyvolala jsem z podsvětí ducha římského legáta a tys slyšel jeho slova. Mrtví znají mnoho, ale ne vše. Nemohou předpovídat budoucnost, pouze znají mnohá tajemství a na jejich základě vyslovují své dohady. Většinou jsou, žel, pravdivé. Ale mrtví někdy zaměňují přání za skutečnost. Mohou mít pravdu… a občas nemusí. Každopádně víš, co se v Římě chystá a můžeš se na to připravit.“
„Dobře,“ odvětil Arminius a zasunul meč do pochvy. „A co mi radíš ty? Mám vůbec nějakou naději?“
Chvíli mlčela a prohlížela si jej svýma necitelnýma očima.
„Myslím, že ne,“ řekla tiše. „Na straně Říma je příliš mnoho mocných sil. Ale i já se mohu mýlit.“
„S námi je Wotan!“ vyhrkl.
Povzdechla si.
„Právě v tom se mýlíš nejvíce. Kdo myslíš, že je Wotan? A kdo je Teutates? A kdo Mars? A Áres? Jsou to jen jména… a všechna jsou jeho. Myslíš, že je to váš bůh? Ne, je to bůh válečníků, démon posedlý krví. Miluje sílu a násilí. Jeho přízeň je vrtkavá jak láska děvky. My jsme zlé, Arminie, avšak on je horší. My jsme totiž spjaté s touto zemí, s barbarskými národy, které tu žijí, proto stojíme na vaší straně. Pravda je taková, že Wotan si Germány oblíbil a zanevřel na Řím. Je rozhodnut jej zničit, ale cesta, kterou si zvolil, je křivolaká a dlouhá. Pokud to poslouží jeho cílům, klidně vás všechny obětuje. Až budete cedit krev, až legionáři budou znásilňovat vaše ženy, až zajaté Cherusky budou přibíjet na kříž, bude se Wotan tetelit rozkoší.“
„Ptám se tě znovu: máme naději?“
Znovu se odmlčela a Arminiovi se dokonce zdálo, že se trochu zlomyslně ušklíbla.
„Neříkala bych tomu naděje. Spíš chiméra. Šílenství nepravděpodobnosti. Římané zvítězí, to je jisté. A ne jednou. Porazí vás znovu a znovu. A přece… když budete dostatečně šílení, pak přes své porážky můžete vyhrát. Ty musíš být šílený, Arminie. A tu hlavu pošli Marobudovi. Netvrdím, že získáš jeho. Mezi vámi vypukne nepřátelství na život a na smrt. Ale získáš důležitého spojence, který rozhodne tu nejvýznamnější bitvu. Nyní nasedni na koně a vrať se ke svým.“
Vůdce Cherusků vykročil. V srdci měl tmu. Uchopil Varovu hlavu a vyšvihl se do sedla. Pak tryskem vyrazil k lesu. Jakmile se do něj ponořil, na okamžik jej obestřela tma a poté se znovu vynořil na známých místech vedle svých druhů. Jak se zdálo, ani si jeho zmizení nevšimli.
Královna jezinek stála na palouku uprostřed svých víl a ještě dlouho hleděla k okraji lesa, v němž zmizel jezdec.
„Matko,“ zašeptala rozechvěle jedna z jejích družek. „Co jsi to udělala? Teď jsi mu vzala všechnu odvahu. A proč jsi mu říkala pravdu o Wotanovi?“
„To se mýlíš,“ zavrtěla hlavou Svída. „Neřekla jsem mu pravdu, ale jen polovinu pravdy. Poloviční pravda může být účinnější než lež. A nevzala jsem mu odvahu. Jenom jsem mu sebrala naději.“
„A v tom je snad rozdíl?“
„V tom je veliký rozdíl, Pelyňko,“ odsekla královna téměř rozhněvaně. „Od této chvíle bude ten muž posedlý svým strachem, zoufalstvím a nenávistí. V boji se bude rvát jako vzteklý pes, požene své bojovníky na smrt do předem prohraných bitev a obětuje vše, co miluje. Svým šílenstvím nakazí mnohé, přijde doba válek a Řím se utopí v prolité krvi. Právě tak Arminius naplní Wotanovu vůli. Sám se změní v běsa. To, co se nezdařilo Mandragoře s jejím synem a Wotanovým mečem, dokážu já, Svída Krvavá, i bez toho všeho. A aby ten Arminiův vztek nevychladl, učiní náš bůh ještě jedno opatření. To se zrodí tam, na východě. Símě zkázy bude brzy zaseto.“
Ukázka z druhé knihy
13. Nabízím ti mír
Sníh se třpytil ve svitu měsíce a Kroana běžela vytrvalým klusem stále vpřed po stopě jelena. Za sebou vnímala šustot tlap své malé smečky, svého muže a dcery. Za dva týdny v divočině se Siarka zocelila a z rozmazlené a znuděné holčičky se pomalu stávala lovkyně. Jistě, její největší kořistí byla zatím jen příliš odvážná kuna, avšak byla na ten úlovek pořádně hrdá. A přesně toho chtěla její matka dosáhnout.
Nyní však vyrazili za větší zvěří. Osamělý paroháč bude za chvíli běžet o život. A bude nejspíš běžet marně. Ke Kroaninu čenichu dolehl jeho pach. Vyrazila trochu rychleji a doufala, že jim to vlče bude stačit. Po chvíli konečně zahlédla mračno sněhu, zvířeného kopyty prchajícího jelena. Vlkodlaci zavyli. K jejich úžasu z lesa zazněla odpověď. Kroana periferním zrakem zahlédla siluety dvou vlků po levici. Byli nádherní, ačkoliv ne tak velcí jako ona či Fabius. Jejich šedá srst se třpytila v záři měsíce. Očividně s nimi soupeřili, kdo dříve dostihne kořist, leč agresivně se nechovali.
Jelen mezitím vběhl do lesa. Byl to mladý kus, starší a zkušenější jedinec by to nikdy neudělal, naopak by se dál držel na otevřené pláni. Nyní kličkoval mezi stromy, občas narazil parožím do větve, těžce se prodíral křovím a to vše ho zdržovalo. Nakonec se musel obrátit, aby čelil přesile čtyř dospělých šelem. Vlče pro něj nepředstavovalo nebezpečí.
Ani jedna z dvojic vlků závod nevyhrála, zuřivě funícího paroháče doběhli ve stejnou chvíli a svorně ho obklíčili. Pak Kroana zaznamenala Siarku, jak se bezhlavě vrhá vpřed. Varovně vyštěkla, leč bylo pozdě. Kopyto zasáhlo její dceru do žeber. S bolestným kňučením odlétla a zabořila se do sněhu. Vlkodlačice věděla, že se ze zranění zase rychle dostane, avšak jelen, povzbuzený dílčím vítězstvím, na vlče zaútočil. Kroaně nezbylo, než se postavit tváří v tvář špičatým parohům, a v duchu se připravila na bolest.
V té chvíli jeden z cizích vlků napadl paroháče zezadu a zahryzl se mu do kýty. Tím se mu podařilo útok odvrátit. Vzápětí Fabius s dunivým zavrčením dopadl na hřbet zvířete a vahou svého mohutného těla jej srazil do sněhu. Druhý z cizích vlků přiskočil a bezmocnému králi lesa se zakousl do šíje. Krev kropila sníh i keře. Jelen už neměl naději, vlčí tesáky ho rvaly ze všech stran. Kroana se přidala také, hltajíc krvavé kusy masa z dosud živé a zmítající se kořisti. Nemohla se ubránit opojnému pocitu.
Náhle se zarazila a po očku sledovala dva cizí vlky. Až nyní jí došlo, že nežerou, pouze chlemtali krev prýštící z ran. Avšak vlčí mozek odmítal zpracovat tento zvláštní poznatek. Jakmile krev přestala téci, obě šelmy se zvedly a odklusaly do lesa. Kroana za nimi chvíli hleděla, dokud je nepohltila tma. Když se vlkodlaci nasytili, ještě chvíli u ožrané mršiny odpočívali, nakonec se však vydali domů. A domov, to byl starý srub, v němž kdysi žila s Kristomem. Teprve zde se proměnili a Kroaně konečně svitlo.
„Fabie, to nebyli vlci.“
Tázavě na ni pohlédl.
„Copak jsi to neviděl? Nežrali maso, jen krev. Lovili jsme s kikimorami.“
„Hm… nebylo to špatné,“ zasmál se. „Ostatně, jedna z nich tě uchránila před pořádným bodnutím, pokud se nemýlím.“
„Nemýlíš,“ řekla zamyšleně. „Myslíš, že teď už vědí, že nejsme obyčejní vlci?“
„Řekl bych, že ano, pokud nejsou hloupí. Takže máme sousedy. Co chceš s nimi dělat? Zabít je?“
Kroana ještě chvíli přemýšlela, ale pak se otočila k Siarce.
„V pořádku?“ zeptala se.
„Bolí to,“ fňukla dívenka, tisknouc si bok.
„To přejde,“ konejšil ji Fabius. „Za pár dní budeš v pořádku.“
„A hlavně nebreč,“ zamračila se matka. „Víš, jak to nesnáším.“
„Sama někdy pláčeš,“ namítla Siarka.
„Jenže to je z jiných důvodů, moje milá. Nikdy nebrečím proto, že mě něco bolí. Tak se koukej sebrat. Měla sis dávat větší pozor, říkala jsem ti, ať se držíš zpátky.“
„Nebuď na ni tak přísná,“ zamručel Fabius.
„Ale! Ty už jsi nějaké děti vychovával?“
„To víš, že jo.“
„Tos mi neřekl.“
„Bylo to dávno.“
„Jak dávno?“
„Do háje, co rejpeš? Asi padesát roků, tak neblbni. A nebyly moje, patřily ženě, se kterou jsem tehdy žil. Ptám se: co s těmi vapery?“
„Přemýšlím.“
„Přemýšlíš? Spíš se hádáš.“
„No dobrá. Možná je to příležitost. Najdu je a promluvím si s nimi.“
Očividně se mu to nezdálo.
„Měl bych jít s tebou.“
„Neměl. Stejně, jako my víme o nich, vědí oni o nás. Kdo ví, co se jim honí v hlavě. Siarku s sebou tahat nemohu a někdo musí zůstat s ní. Musím jít sama.“
„Nelíbí se mi to,“ mračil se.
„Mně taky ne, jenže jinak se to udělat nedá. Neboj, já to zvládnu.“
Oblékala se do kožených kalhot, košile a kabátce. Opásala se a vzala si meč.
„Nepůjdeš tam ve vlčí podobě?“ podivil se.
„Jistě. A až s nima budu jednat, budu nahá, že?“
Fabius pokývl hlavou.
„To máš pravdu. Ale nemusíš to říkat tak kousavě.“
I když už byla na odchodu, zastavila se.
„Promiň,“ řekla. „Asi mám složitou povahu. Být vlkem je jednoduché. A když se pak vrátím do lidské podoby, nějak se nemůžu sama se sebou srovnat.“
Přistoupil k ní, vzal ji do náruče a políbil.
„Miluju tě. Vrať se mi. Nechceš si vzít radši naostřený kůl?“
