Proboha, pánové, už dost těch řečí, toho lhaní! Britský historik Tony Judt v knize Falešné ideje, cizí krev jasně ukazuje, že francouzští intelektuálové dokázali jen mluvit, a i to si měli raději odpustit. André Gide kdysi řekl, že Francouzi jsou národ »ztracený skrze rétoriku«. A již dlouho před ním Michel de Montaigne napsal: „Mluvení hloupostí se nevyhne nikdo. Neštěstím je, když je pronáší slavnostně.“ Francouzští myslitelé tak sami skvěle charakterizovali francouzské intelektuály, o nichž píše Tony Judt v knize Falešné ideje, cizí krev, kterou vydal Prostor, stejně jako předchozí autorovy knihy.
Britský historik se zaměřil na léta 1944–1956. Šlo tedy o dobu, kdy se přetřásala kolaborace s Němci a kdy se silně inklinovalo k levici, konkrétně ke komunismu – a úplně přesně řečeno ke stalinismu.
A tak čteme o tom, jak někteří kolaboranti byli obviněni i odsouzeni, někdy dokonce popraveni, jiní ale měli štěstí, protože nebyli v dosahu soudu – za všechny autor slavné Cesty do hlubin noci Louis-Ferdinand Céline. A vedle nich tu byli „menší“ kolaboranti, kteří unikli bez trestu a kteří se snažili příkop mezi plakátovými viníky a sebou prohloubit tím, že ony odsouzené začali hlasitě odsuzovat, aby bylo jasné, že oni rozhodně nejsou jako tamti…
Druhou kapitolou je pak ona příchylnost ke komunismu. Tony Judt v knize Falešné ideje, cizí krev odvedl skvělou práci. Prošel všechna ta přitroublá prohlášení francouzských intelektuálů, kteří nic neudělali, jenom mluvili, a přitom by udělali nejlépe, kdyby mlčeli. Nejen proto, že jejich věty dnes opravdu odkrývají jedno velké spolčení francouzských levicových hlupců. Ale hlavně proto, že to, o čem nezasvěceně, povrchně a lživě mluvili, mělo v Sovětském svazu a dalších sovětských satelitech dalekosáhlé důsledky.
V těchto zemích se popravovalo, zatímco francouzští intelektuálové – přesněji řečeno neschopní mluvkové – se šátečkem kolem krku v Paříži chroupali croissanty, pili café au lait a u toho ohnivě obhajovali stalinismus. Byli mezi nimi i pozdější nositelé Nobelovy ceny Jean-Paul Sartre a Albert Camus. I když ten druhý navzdory levicovému zaměření používal stále aspoň vlastní mozek.
Kniha Falešné ideje, cizí krev je tak důležitým antisérem na všechny dnešní levicové resentimenty a na intelektuálské řečičky pronášené nezodpovědně do větru. Pečlivý účetní Tony Judt to francouzským komikům sečetl i s úroky. Byl by to skvělý humoristický román, kdyby to nebyla tak smutná pravda. Vychází v překladu Martina Pokorného.
Britský historik na jednom místě své knihy skvěle vystihuje limity těch, kteří se posvátně nazývají intelektuály: „Intelektuálové nejsou ve srovnání s ostatními lidmi o nic lepší ani horší. Dokonce ani nejsou příliš odlišní. Pohybují se v komunitách, vyhledávají úctu druhých a vyhýbají se nesouhlasu, budují si kariéru, chtějí učinit dojem a vzývají moc.“ A dodává, že levicový intelektuál je vlastně protimluv, protože komunismus o žádné intelektuály nestojí, respektive vůbec nemají v této »dělnické« ideologii místo.
To všechno odkrývá nejen základní handicap francouzských levicových intelektuálů, ale také jejich velké štěstí: nikdy komunismus ve své zemi nezažili. Jinak by totiž skončili ve vězení, před soudy při vykonstruovaných procesech – a tak by před porotou papouškovali to, co jim napsali prokurátoři, a ne svobodně po kavárnách to, co si kde přečetli o Sovětském svazu, kde nikdy nebyli.
Opravdu zůstává rozum stát, když člověk ve Falešné ideje, cizí krev čte o tom, jak Jean-Paul Sartre později svobodně došel dokonce k maoismu a říkal takovéto nesmysly: „Revoluční režim se musí zbavit určitého počtu jednotlivců, kteří jej ohrožují, a nevidím zde jiný prostředek než smrt. Z vězení se vždycky dá dostat.“ Zrovna on, který se za války jako odvážlivec zrovna neprojevil…
Není proto divu, že intelektuálové ze sovětských satelitů přestali postupně k levicové Paříži vzhlížet. A to i proto, že zatímco oni měli za sebou zkušenost s komunismem, často i v podobě dlouholetých žalářů, francouzští »teoretici« stále opakovali prázdné fráze napsané v Moskvě… To, že tato »levicová nákaza« ve francouzském intelektuálním životě rozhodně neskončila, ukazuje kupříkladu nedávno vydaný román Laurenta Bineta Sedmá funkce jazyka, kde je velmi sžíravě popsán sladký život levicových intelektuálů z osmdesátých let, kteří verbálně protestují proti státu, ale fakticky jsou »pod penzí« díky profesorským místům na univerzitách.
Anotace:
Britský historik, který se specializoval na moderní evropské dějiny, nabízí podnětný a silně kritický pohled na celou jednu generaci francouzských intelektuálů, publicistů a spisovatelů, jež byla po dobu zhruba dvanácti let, počínaje osvobozením země v roce 1944 až po maďarské události roku 1956, stržena vírem komunismu. Veřejnou debatu v zásadě formovalo to, jaké stanovisko k počínání zahraničních i domácích komunistů dotyčný zaujal.
Autor se věnuje předválečnému kontextu, podává podrobný výklad východoevropských monstrprocesů, včetně těch v Československu, sleduje, jak na ně reagovali ve Francii, a zkoumá, nakolik byla tato zkušenost specificky francouzská. Judtova analýza se netýká jen nejznámějších osobností, jako byl Jean-Paul Sartre, Albert Camus či Simone de Beauvoirová, ale zahrnuje širokou intelektuální komunitu katolických filozofů, vlivných novinářů, literárních kritiků a básníků včetně komunistických. Převládající styl jejich myšlení, koketování s násilím a morální nezodpovědnost udávaly tón nejen ve Francii, ale v celém poválečném evropském kulturním a politickém životě.
Z anglického originálu Past Imperfect. French Intellectuals, 1944–1956, vydaného nakladatelstvím New York University Press v New Yorku a Londýně v roce 2011, přeložil Martin Pokorný
Odpovědný redaktor Luděk Čermák
384 stran
Cena: 397,- Kč
O autorovi:
Tony Judt (1948–2010), britský historik a esejista, studoval na univerzitách v Cambridgi a v Paříži. Přednášel na prestižních britských a amerických vysokých školách, dlouhodobě působil jako profesor Newyorské univerzity a ředitel jejího Remarque Institute. Původně se věnoval francouzské intelektuální historii, později rozšířil svůj zájem na obecnější problémy evropských dějin.
Po roce 1989 se intenzivně věnoval změnám ve východní Evropě, ale už v osmdesátých letech navázal styky s východoevropskými intelektuály a naučil se mj. česky. Je autorem desítek článků a patnácti knih, česky vyšel jeho esej Zle se vede zemi (2011). V nakladatelství Prostor vyšly jeho knihy Intelektuál ve dvacátém století. Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem (2013), Penzion vzpomínek (2016) a Poválečná Evropa (2017).
O knize napsali:
Francouzští intelektuálové trpící »dobrovolnou morální anestezií« hájili důvěryhodnost monstrprocesů ve stalinizované východní Evropě. Ve své působivé studii Tony Judt dochází k závěru, že systém názorů poválečných intelektuálů podpořený vírou v komunismus odráží jak fatální slabiny francouzské kultury, tak křehkost liberální tradice a zálibu v ambiciózních teoriích.
Publishers Weekly
Judt mj. reflektuje zlomové okamžiky: aféru s Kravčenkem, rozchod Stalina a Tita nebo zinscenované procesy se Slánským či Rajkem. Nachází při tom znepokojující myšlenkové vzorce, zvláště pak téměř patologické koketování francouzských intelektuálů s násilím a terorem od dob Francouzské revoluce po Sartrovu podporu politického terorismu a maoismu.
Jewish Quarterly
Byla to zlatá éra pařížské radikální inteligence. V tu samou chvíli ale probíhala krvavá politická reorganizace střední a východní Evropy, jejímž ideálním příkladem jsou politické monstrprocesy v Praze, Budapešti, Sofii a Bukurešti.
Sunil Khilnani, The Independent
Brilantní a neúprosná analýza (a obžaloba) převládajícího stylu myšlení francouzských spisovatelů, kteří v letech po válce, a částečně kvůli ní, přijali víru v komunismus, byli odhodláni ho podporovat nebo obhajovat hrůzy, které již nebylo možné popírat. Judt svou pozornost soustředil nejen na Sartra a Mouniera, ale i na řadu méně známých intelektuálů.
Fritz Stern, Foreign Affairs
Ukázka:
Komunistická strana Francie nejenom hrála aktivní roli v mezinárodním komunistickém hnutí, ale její domácí historie velmi přesně odrážela události v Moskvě, Praze a jinde. Počínání PCF v tomto období v sobě vyloženě mělo cosi směšně napodobitelského. Veteráni španělské války, předáci hnutí odporu, členové, u nichž se vědělo, že s nostalgií vzpomínají na soudružství Lidové fronty a válečného období, byli ve straně tolerováni až do začátku studené války; poté byli nejdříve odsunuti na okraj, pak vypuzeni z nejvyššího vedení a nakonec i zbaveni členství. Skoro ve všech případech přitom byli obviněni z podobných úchylek jako východoevropské oběti (titoismus, nacionalismus, porušování stranické kázně atd.) a přinejmenším v jednom případě se kvůli nim přímo v Paříži konal soukromý »moskevský proces«. Podobně jako v Československu a v Maďarsku, i v PCF byla situace taková, že titulární předseda Thorez byl přede všemi úchylkami – včetně vlastních – chráněn viktimizací druhých.
Francouzská levice tak měla na perzekucích stalinské éry jak mezinárodní, tak národní zájem. Francouzští politikové a intelektuálové navíc řadu obžalovaných znali osobně. Rajk byl po porážce španělských republikánů internován ve francouzském táboře v Gurs a tento jeho pobyt dokonce tvořil významnou položku obžaloby. Člen »Slánského centra« Artur London se znal s mnoha příslušníky francouzského hnutí odporu i s deportovanými komunisty, byl švagrem jednoho předního francouzského komunisty a budoucím tchánem jiného. André Simone, taktéž obžalovaný v procesu se Slánským, byl ve třicátých letech prominentním novinářem v pokrokových pařížských kruzích. Trajčo Kostov pracoval v Paříži a měl široký okruh francouzských kontaktů; když byl 6. dubna 1949 zproštěn funkce, Combat zprávu umístil na první stránku. Dalo by se pokračovat. V ostrém kontrastu vůči moskevským procesům, postihujícím lidi, s nimiž nekomunističtí pozorovatelé ze Západu neměli žádný podstatný kontakt a nechovali k nim osobní sympatie, byly seznamy obžalovaných z poválečných východoevropských procesů plné jedinců, které západní intelektuálové znali podle jména a často i osobně. Dokonce i Dominique Desantiová, která si v dané době udělala tak trochu specialitu z toho, že je »úslužnou stalinistkou« (la stalinienne de service), tvrdí, že v důsledku osobní obeznámenosti s některými obžalovanými byla pražskými procesy roku 1952 otřesena.
Osobní obeznámenost s oběťmi s sebou ne vždy nesla lepší vhled do podstaty událostí a někdy pozorovatele ani nepodnítila ke zřetelnější skepsi. Už pouhá geografická blízkost totalitního aparátu – skutečnost, že se toto vše děje v metropoli na západ od Vídně – však nutně vyvolala znepokojení i u těch, kdo se jinak vyvození nabízejících se závěrů vyhýbali. Odtud reakce Emmanuela Mouniera, který nepochybně mluvil za mnohé: „Systém se přesouvá na západ, s každou reprízou se odhaluje jeho tajemství. Postihuje lidi, které lépe známe a ve vztahu k nimž lze věrohodnost žaloby posoudit ze zkušenosti.“ Zdá se, že konkrétně Československo bylo pro mnohé varovným signálem (ale může také jít o prostý důsledek faktu, že procesy v ČSR probíhaly relativně pozdě): Claude Bourdet měl za to, že aplikací svých technik na Československo se komunisté dopustili závažného omylu. Západ, napsal, se s Československem identifikuje; je »skoro západní«, ještě více než Budapešť a Sofie.
Zvláštní zájem Francouzů o východoevropské perzekuce měl ještě jeden domácí důvod. Výše letmo zmíněná aféra Kravčenko a Rousset přesunula do popředí zájmu otázku sovětských lágrů a obecněji diskusi o komunismu přesně v době, kdy východoevropské perzekuce vrcholily. Tím se na obou stranách zvedly sázky a pro nekomunistické obhájce SSSR bylo obtížnější ignorovat i konání méně elitních procesů. Kravčenkův případ bylo – alespoň pro některé – snazší smést ze stolu. Jeho kniha Zvolil jsem si svobodu nejprve vyšla ve Spojených státech, což ji samo o sobě učinilo v očích mnohých podezřelou. Dokonce i Camus Kravčenka ještě v roce 1953 obvinil, že se rozhodl «týt« z kapitalismu. Věrohodnost jeho svědectví o plýtvání, zkorumpovanosti a teroru v Sovětském svazu byla otevřena pochybnostem: ze systému koneckonců sám tyl, rozhodnutí k útěku přijal pozdě a ve zveřejněném popisu bylo několik menších chyb. I ti, kdo jeho příběhu věřili, však tvrdili, že neobsahuje nic nového: Victor Serge psal o sovětských lágrech v časopise Esprit v roce 1936 a znovu v knize Úděl jedné revoluce, a kdokoli ignoroval Sergeho, mohl jistě ignorovat i Kravčenka.
Do obecného povědomí však Kravčenka uvedla žaloba za nactiutrhání, kterou vznesl proti Les Lettres françaises. V dané době se tento list již plně a nadšeně stavěl do komunistického tábora a v listopadu 1947 otiskl článek, kde se tvrdilo, že Kravčenkův životopis je čirá smyšlenka, vyrobená Američany ve Washingtonu. Kravčenko k soudu povolal zástup vcelku neznámých svědků, zatímco protistrana si zajistila sérii výpovědí od významných osobností z řad sympatizující inteligence: mezi svědky byl Vercors, Jean Cassou, Albert Bayet, Joliot-Curie a další. Les Lettres françaises soud prohrály a list musel zaplatit symbolické odškodné, nicméně celkově proces zanechal dojem morálního vítězství komunistů. Odbojářští intelektuálové potvrzovali nedotknutelnou věrohodnost francouzské komunistické strany, jež reprezentovala sovětskou komunistickou stranu, a výsledkem bylo přesvědčení, že si sovětští komunisté jistě nepočínali tak, jak tvrdil Kravčenko.
Aféra Rousset byla podstatně odlišná. David Rousset byl levicový aktivista, přežil koncentrační tábor, přátelil se se Sartrem a byl to Francouz. Navíc se jeho tvrzení netýkalo celkového charakteru sovětské společnosti, ale jednoho konkrétního a ověřitelného faktu. Dvanáctého listopadu 1949 vydal Rousset v Le Figaro littéraire výzvu někdejším deportovaným, aby mu pomohli vyšetřit situaci v sovětských pracovních táborech. S oporou v sovětském zákonu o nápravné práci tvrdil, že se nejedná o žádnou dočasnou vadu systému a už vůbec ne o spokojená přeškolovací centra, jak je líčili komunisté. Tábory, napsal, jsou nedílnou součástí struktury a fungování sovětské společnosti a sovětského hospodářství. Do týdne obdržel v Les Lettres françaises odpověď, jejímž autorem byl Pierre Daix. S využitím vlastní morální autority jakožto někdejšího vězně koncentráku v Mauthausenu obvinil Daix Rousseta ze lži, z falšování pramenů a z překrucování dění v SSSR. Následně Rousset žaloval Daixe i jeho list pro pomluvu a během soudního řízení si dokázal zajistit nejenom řadu věrohodných výpovědí včetně impozantního svědectví Margarety Buber-Neumannové, bývalé vězenkyně sovětských i nacistických lágrů, ale také vyjádření podpory od domácích osobností: poskytli mu ji Rémy Roure (člen redakce Le Monde), Jean Cayrol a Louis Martin-Chauffier.
Přestože i Rousset u soudu vyhrál, objevil se názor, že podobně jako Kravčenko nedosáhl morálního vítězství a jeho snaha vytáhnout sovětské zločiny na světlo neměla na francouzské intelektuální povědomí žádný vliv. Zčásti to je nepochybně pravda: zákon o nápravné práci byl dostupný od roku 1936, a mohl se s ním tedy snadno seznámit každý, koho jeho obsah a jeho reálné důsledky zajímaly. Navíc se ani spor mezi Roussetem a Daixem netýkal faktů, ale víry. Daix se svými stoupenci věřil, že v SSSR neexistují žádné koncentrační tábory, protože myslet si cokoli jiného bylo prostě nepředstavitelné, a dokud se tento stav nezmění, nemohou je žádné údaje přesvědčit o opaku. To ale neplatilo všeobecně. Roussetovo úsilí přimělo Les Temps modernes, aby se časopis v lednu 1950 s otázkou sovětských táborů vůbec poprvé pokusil vyrovnat, a přivedlo Merleau-Pontyho k doznání, že shromážděná fakta »naprosto zpochybňují smysl ruského systému«. S ohledem na počty lidí vtažených do systému nucené práce, napsal Merleau-Ponty, se člověk u sovětského systému i přes znárodnění výrobních prostředků a ukončení soukromého vykořisťování nutně musí ptát, »jaké nám zbývají důvody, abychom u něj hovořili o socialismu«. Dokonce i Simone de Beauvoirová byla nucena zařadit do Mandarínů sérii úzkostných debat mezi Dubreuilhem a Perronem ohledně zpráv o sovětských lágrech, i když se jí podařilo chronologii upravit tak, aby vznikl dojem, že k diskusím docházelo už v roce 1946.
Foto: Nakladatelství Prostor
