Raffaele Simone – Vášně duše

Vášně duše je kniha emeritního profesora římské univerzity Raffaela Simoneho, která vypráví o závěru života slavného filosofa Reného Descarta. V překladu Evy Klímové a s jejím doslovem ji vydává poprvé v češtině nakladatelství Dauphin. Jedná se o další knižní počin Dauphinu a čtenáři by rozhodně neměl zůstat bez povšimnutí.

Historický román Vášně duše pojednává o vztazích Reného Descarta s královnou Kristýnou a princeznou Alžbětou Falckou. Odehrává se na švédském královském dvoře 17. století. Je sepsán ve formě dopisů, skutečných i fiktivních, které si protagonisté vyměňují prostřednictvím různých osob. Pravda a fikce se tak neoddělitelně prolínají a čtenáři se nabízí neotřelý pohled na konec života velkého filosofa na pozadí událostí švédského dvora. René Descartes, autor výroku: „Myslím, tedy jsem,“ celým svým dílem nastavuje po staletí filosofům a myslitelům vysokou laťku, a navíc jsou jeho díla poučná i dnes.

 

Raffaele Simone – Vášně duše

V září 1649 odplouvá do Stockholmu René Descartes na pozvání švédské královny Kristýny, ženy filosofky. Ta ke své družině vzdělanců, kterými se obklopila, chce jako vrchol přidat velkého francouzského filosofa. Descartes se ve Stockholmu, který prožívá jeden z nejchladnějších a nejpochmurnějších podzimů, setkává s důvěrnými přáteli: francouzským velvyslancem Chanutem a jeho manželkou Emílií, a dalšími významnými lidmi. Zůstává však uzavřen v domě, izolován ode všech, a čeká, až ho k sobě povolá královna. Uvědomuje si přitom, že to byla jen marnivost, která ho přiměla k této cestě, a zdá se, že královna o něho ztratila zájem. Mezitím se kolem Descarta vytváří podezřívané klima šeptandy. Oporou je mu korespondence, kterou udržuje s řadou lidí v Evropě, především s princeznou Alžbětou, která u něho vzbudila mimořádný intelektuální zájem. Právě jí udílí filosofické rady a svěřuje se jí se svými nadějemi na návrat. Jí také věnoval svůj spis Vášně duše. V očekávání přijetí u královny Descartes onemocní a v únoru 1650 ve Stockholmu umírá.

312 stran

cena: 348,- Kč                                                                                         Z italského originálu Le passioni dell´anima přeložila Eva Klímová                                                                         Odpovědný redaktor Daniel Podhradský                                                                                            

 

O autorovi:

Raffaele Simone (1944) je emeritní profesor římské univerzity Roma 3, kde založil a mnoho let vedl katedru obecné jazykovědy. Vedle mnoha prací jazykovědných je i autorem prací filosofujících nebo prací se společenskou tematikou. Le passioni dell’anima je jeho první román, který vyšel tiskem. Byl přeložen do francouzštiny a švédštiny.

 

Ukázka, strana 51:

  1. DENÍK MONSIEUR DESCARTA

Stockholm 7. října 1649

Freinsheim pro mě přišel o půl páté ráno, takže za úplné severské tmy, aby mě doprovodil (podle něho »eskortoval«, jako kdyby mě měl chránit na cestě neznámou zemí) do zámku. Jako dar mi přinesl jakýsi medvědí kožich, abych se jím během převozu přikryl. Když jsem scházel ze svého apartmánu, překvapilo mě, že jsem v tuto hodinu našel madam Chanutovou vzhůru. Byla připravená, jak mi řekla, upravit moje odění, a také se chtěla ujistit, že jsem se, jak se patří, napudroval. Upravila mi blůzu a košili a zkontrolovala všechny detaily a ozdoby, jako kdybych byl nějaký student. Hospodyně mi dokonce natočila vlasy, což se mi stalo poprvé. Bránil jsem se marně, neb Madam říká, že šlechtic nemůže jít ke dvoru, aniž se alespoň trochu přikrášlí, a totéž prý platí i pro osobu tak zdrženlivou, jako jsem já. Madam na sobě měla jemný a voňavý župan, jehož hebkost mi byla chtě nechtě příjemná, neboť se ke mně přiblížila více než jindy a, jak to jen říci, lehce se o mě otřela látkou, pod kterou jsem vytušil hebkost jejího těla. Jsem si touto formulací velmi nejistý, protože ta malá zkušenost, kterou mám se ženami, mi nedovoluje definovat moje vnímání. Maje ji tak blízko, podívali jsme se jeden druhému na okamžik do očí, a až tehdy jsem si všiml, že šilhá, i když sotva znatelně.

S náznakem žertu se na mě usmála, jako kdyby žádala o odpuštění za nevhodné gesto, a já jsem jako obvykle nevěděl, jak se mám zachovat. Touto výjimečnou a zároveň příjemnou zkušeností mi přišlo na mysl, že jsem na Heleně Jensové, matce své dcery, při veškeré skromnosti jejího původu velmi miloval přirozenou vůni. Možná to bylo právě to, co mě mátlo: jako jsem přivykl v dobách svého vojenského života pohybovat se v prostředí mužů, kteří se málo myjí, stejně tak mě uchvacovalo, jak je žena podobně jako Země atmosférou obklopena vrstvou vůní, které zcela samovolně a bez příměsí vycházejí z jejího těla, z jejího dechu, jejích vlasů, z pouhého jejího pohybu v prostoru vedle vás. Občas jsem se přistihl, jak vdechuji tu jednoduchou vůni překvapen, jak může příroda být tak velkorysá, aniž by ji k tomu něco v lidském jednání nutilo.

Než jsem vyšel z domu, madam mě navíc téměř přinutila, abych si k snídani dal mléko (které já nepiji), a přinesla mi malou krabičku. Vysvětlila mi, že jsou to speciální sušenky z Nancy, kulaté, mnoha barev, které jí chodí z Francie a jsou vyrobené výslovně pro její rodinu. Mohly by se mi hodit, kdyby se náhodou návštěva u královny protáhla… „Jsou z másla…“ řekla, „a v takové zimě zahřívají více než voda s citronem.“ Jsou to makronky, sušenky, které nic neváží, velmi vyhledávané ve Francii, také proto, že není snadné si je udělat.

Jak rychle ženy vstoupí do života muže! Madam mi dala také chlupatou kožešinu, to, čemu Rusové říkají ušanka. Je to dárek ruského velvyslance jejímu manželovi, ale on si ji nikdy nemohl vzít na sebe, protože má na tu velikost příliš malou hlavu. Abych dobře pochopil, že ta pravá hlava je zrovna ta moje, madam mi ji nasadila vlastníma rukama, a protože jsem kladl odpor, neboť jsem si připadal směšný, vysvětlila mi, že v této zemi plstěné klobouky nestačí a že jí budu děkovat za to, že mě takto ochránila.

Do královského paláce Tre Kronor jsme dorazili v pět dvacet, za úplné tmy. Palác je obrovská, ponurá stavba s věžemi a věžičkami, která už z dálky a také za tmy ční a má nesmírně velké nádvoří. Nachází se na největším ostrově z těch, jež tvoří město, a je tak obklopený vodami. Celý výhled má tudíž na moře. To mi ale popravdě řekl Freinsheim, neboť kvůli tmě bych nebyl viděl nic a pro únavu bych ani nebyl poznal zvuk moře. Čekali jsme hodnou chvíli před vraty, protože stráže nedostaly k našemu příchodu instrukce. Freinsheim se ke mně ve tmě přiblížil a řekl: „Dýchejte přes kožich, maestro, tak se vám vzduch nedostane ledový do nosu!“

Ptal jsem se sám sebe, jak to, že mi dává takovou cituplnou radu, podobnou těm, které matky dávají svým malým dětem. V té chvíli, v tom mraze, jsem v ušance a v kožichu podupával nohama a v nitru jsem slyšel hlas svého pocitu hanby: „Možná by tě byli měli přijmout jinak…“ Ten hlas říkal něco, co jsem si opravdu myslel, a proto jsem se také ani trochu nepokoušel ho umlčet. A on mi odpověděl krutým: „Cha chá, cha chá!“

Výsměch mi v tom ledovém čekání zněl v hlavě ani nevím jak dlouho. A zřejmě by to bylo trvalo ještě déle, kdyby se v jednu chvíli stráži naštěstí nepodařilo spojit se skrz jakési potrubí s lidmi uvnitř, takže odtud dali svolení, aby mě nechali jít dál. Freinsheim, ochotný i v tuto krajně nepříznivou hodinu, mi pomohl přejít na druhou stranu obrovského nádvoří, přičemž mě držel za paži (určitě si všiml, že pro ten chlad sotva stojím na nohou). Aby mě utěšil, vyprávěl mi, že královna již za úsvitu vykonává svůj úřad, a tudíž i on si na takový časový režim musel zvyknout. Ráno se posílí několika sušenkami a šálkem kávy. Tu mu až do Švédska vozí jeden turecký obchodník a kdoví, jak se dostane až sem (zřejmě je to ten, který zásobuje madam Chanutovou čokoládou). Možná si do ní dává kapku pálenky. Však mi také přinesl lahvičku v koženém pouzdře, kterou měl pod kabátem, domnívaje se, že bych si v tu chvíli i já dal nějakou kapku. Já ale piji jen vodu s trochou citronu. Namísto toho jsem tak, aby to nikdo neviděl, snědl pár sušenek z Nancy, které mě nemálo povzbudily. Hned jsem se ale začal cítit špatně, protože mého žaludku se několik desetiletí nedotklo nic jiného než zelenina, nicméně pomyšlení, že makronky prošly rukama madam Chanutové, posílilo mou duši i můj žaludek, ve kterém jsem cítil chlad.

Abychom se dostali do komnat panovnice, prošli jsme sály se sbírkami vytvořenými z kořisti, kterou Švédové nakupili během plenění Prahy. Sbírka pamětihodností všeho druhu, kterou císař Rudolf nashromáždil z mnoha různých zemí, byla převezena do Stockholmu právě díky těmto souvislostem. Madam Chanutová mi vyprávěla, že ještě nedávno byl součástí té sbírky také lev, živý a dokonale zdravý, kterého Rudolf získal kdoví jak prostřednictvím egyptského velvyslance. Do Stockholmu byl převezen naplněný hrůzou a smutkem a pak zemřel v této zemi, tak vzdálené té jeho, bezzubý, aniž se kdy dokázal přizpůsobit klimatu a aniž pochopil, jak je možné, že ho stihl tak bizarní osud: z afrického tepla do severského sněhu. Císař se natolik zajímal o alchymii, že zaplnil dvůr mágy a vytvořil ve svém paláci jakousi podivnou akademii. Uprostřed toho houfce byl jen Kepler skutečným mužem vědy. Rudolf si myslel, že sbíráním různých předmětů z celé zeměkoule se mu podaří za pomoci oné akademie získat formuli, v jejíž existenci věřil a která má držet

pohromadě svět a spojovat věci mezi sebou. Rozházel celé jmění tím, že u dvora vydržoval šarlatány, kteří namísto aby bádali a rozvíjeli vědecké metody, hlásali ty nejpodivnější nepravdy. Popravdě řečeno, říká se, že i královna má stejnou vášeň a že ten houf gramatiků a jiných akademiků, jejž vytvořila, má stejné poslání jako Rudolfovo bratrstvo.

Rudolfova sbírka je teď tady v zámku, pěkně uspořádaná v desítce rozlehlých sálů, kterými jsem prošel, následuje Freinsheima, a ten, jak mi sám vyprávěl, strávil léta její katalogizací a řazením.

 

Foto: Nakladatelství Dauphin