Byla to doba, kdy vyšly knihy Největší z pierotů, Saturnin či Cirkus Humberto. Byla to doba, kdy byly natočeny filmy Kristián, Přednosta stanice či U pokladny stál. Byla to doba, kdy vznikla i první, divadelní verze Limonádového Joea… A stejně tak to byla doba, kdy museli z republiky utéct Jan Werich, Jiří Voskovec, Hugo Haas či Egon Hostovský. A taky doba, kdy Josef Čapek, Karel Hašler, Anna Letenská a Karel Poláček byli odvlečeni do koncentračního tábora, odkud už se nevrátili. A byla to rovněž doba, kdy byl popraven autor Rozmarného léta Vladislav Vančura.
Německý historik Volker Mohn přináší historickou práci, jejíž rozsah a detailnost je ohromující. Nacistická kulturní polotika v protektorátu ukazuje, jak se přístup okupantů měnil podle toho, kdo byl říšským protektorem, a taky podle toho, jak se vyvíjela válečná situace. Základním přístupem byla jakási vstřícnost vůči autonomnosti české kultury – zabavit je, aby tolik neremcali –, ovšem pochopitelně s tím, že šrouby byly postupně utahovány.
Podstatnou roli v tomto směru sehrál šéf protektorátní cenzury se směšným jménem Wolfgang Wolfram von Wolmar, s nímž ovšem nebyla žádná legrace. Na jedné fotografii je zachycen, jak jedná s protektorátním premiérem Aloisem Eliášem nedlouho předtím, než byl předseda vlády zatčen a následně popraven.
Volker Mohn ve své knize objasňuje, jak fungovaly kino, distribuce, nakladatelské podnikání, divadla či filmové ateliéry. Nechybí ani výmluvné příběhy – třeba to, že vadil i Spejbl s Hurvínkem, jejichž loutky byly na konci války objeveny v trezoru gestapa. A také autor předkládá portréty některých výrazných postav protektorátního kulturního života, především trojice František Kožík, Václav Talich a Vlasta Burian, na nichž je ukázáno, že škála mezi správným a špatným postojem byla širší.
Velmi ilustrativně je v Nacistická kulturní polotika v protektorátu nastíněn osud spisovatele Františka Kožíka, jenž se na začátku protektorátu výrazně prosadil románem Největší z pierotů. Ve svých vzpomínkách, vydaných o padesát let později, popisoval protektorátní dobu tak, aby z ní vyšel co nejlépe, i když to nevyznívá příliš důvěryhodně.
Naznačuje, že se musel jednu dobu dokonce skrývat před gestapem, načež tato hrozba náhle pominula. Přitom ale pořád patřil mezi autory, kteří směli publikovat, a také o své vůli navázal kontakt s největším českým kolaborantem, ministrem Emanuelem Moravcem, od nějž následně obdržel národní cenu – později tvrdil, že si ji ale osobně nikdy nepřevzal.
František Kožík taky patřil mezi »vyvolené«, kteří se z propagandistických důvodů zúčastnili odkrývání hromadných hrobů v Katyni. Následně o tomto tématu napsal několik článků. Nic z toho mu ale po válce nezabránilo, aby mohl pokračovat v práci v rozhlase, neboť neexistovaly důkazy o jeho kolaboraci – a cestě do Katyně se nemohl vyhnout, což kárná komise jako zdůvodnění přijala.
O práci v rozhlase však nakonec kvůli těmto válečným pokleskům stejně přišel – po únoru 1948 –, a to přestože přeskočil od národních socialistů velmi rychle do řad KSČ. V roce 1956 se nicméně zas vrátil k umělecké práci, když se stal filmovým dramaturgem, a později mohl i publikovat a vyjíždět různě do Evropy.
Bylo to i díky Kožíkovu pokání – již v roce 1952 totiž napsal o Katyni další text, tentokrát poplatný komunistické rétorice. A tak nacistickou verzi – mimochodem pravdivou –, že Poláky zabil Rusové, hbitě zaměnil za verzi komunistickou, tedy že Poláky zabili němečtí nacisté. A potom začal i spolupracovat s StB. V roce 1988 se tak dočkal titulu národní umělec.
Příběh Františka Kožíka se tedy dá nazírat jako příběh dvojitého kolaboranta – nebo jako příběh toho, kdo se chtěl umělecky prosadit a narodil se zkrátka do velmi špatné doby.
Anotace:
Monografická práce Volkera Mohna je zásadním příspěvkem k fungování nacistického režimu a správy Protektorátu Čechy a Morava a rovněž k chování české společnosti za okupace. Autor využil všechny dostupné archivní materiály jak české, tak německé provenience, zpracoval dobové publikace v obou jazycích a rovněž tak i dosavadní odbornou literaturu.
Podle nacistické propagandy prožívali Češi za Protektorátu »dobu kulturního rozkvětu«. Takové tvrzení je samozřejmě třeba odkázat do říše legend. Přesto však právě v kulturní oblasti zbýval českému obyvatelstvu poměrně nemalý prostor pro realizaci, nenutili mu jen propagandu a nepředkládali jen lehkou zábavu. Lidé měli i nadále přístup k národním klasikům, v Národním divadle se hrála Prodaná nevěsta a z literárních děl 19. století se stávaly bestsellery. Rovněž většina umělců mohla zpočátku dál pracovat, pokud své působení přizpůsobili postulátům německých úřadů. Okupační režim se pro takovou formu kulturní politiky rozhodl především z toho důvodu, že mu šlo o zachování klidu v Protektorátu a nerušené fungování zbrojní výroby.
Autor podrobně a plasticky líčí, jak v jednotlivých oblastech – literatuře, hudbě, divadlu a filmu – reagovaly na německé zákroky české úřady, instituce a v neposlední řadě umělci. Ukazuje, jak je obtížné přiřazovat jejich chování ke zdánlivě jednoznačným kategoriím jako »odpor a odboj« nebo »kolaborace«. Rozporuplnost a nejednoznačnost situace českých umělců i obtíže při hodnocení jejich postojů za Protektorátu pak vykresluje na konkrétních příbězích umělců – spisovatele Františka Kožíka, dirigenta Václava Talicha a populárního krále komiků Vlasty Buriana.
Z německého originálu NS-Kulturpolitik im Protektorat Böhmen und Mähren. Konzepte, Praktiken, Reaktionen, vydaného nakladatelstvím Klartext v Essenu v roce 2014, přeložil Petr Dvořáček
Odpovědná redaktorka Petra Švehlová
544 stran
Cena: 497,- Kč
O autorovi:
Volker Mohn se narodil v roce 1979 a vystudoval moderní dějiny a dějiny východní Evropy na Univerzitě Heinricha Heineho v Düsseldorfu. V letech 2003–2005, v době svého studia, působil na katedře kultury a dějin Němců ve východní Evropě u profesora Detlefa Brandese. Dva semestry vedl na Univerzitě Karlově v Praze seminář o dějinách německého hraného filmu. V roce 2011 obhájil disertační práci o nacistické kulturní politice v Protektorátu Čechy a Morava, která vyšla v originále roku 2014. V letech 2011–2016 působil jako vědecký pracovník v oblasti dějin a kultury východní Evropy na Univerzitě Heinricha Heineho v Düsseldorfu.
Ukázka:
Posuzujeme-li Burianovy aktivity v divadelní a filmové sféře jako celek, naskýtá se rozporný obrázek. Zatímco ve filmu aktivně pracovat pro německý filmový průmysl odmítl, a tím akceptoval finanční ztráty i nepříznivé ovlivnění své kariéry, s jevištní činností pokračoval až do doby krátce před koncem války. Proto, aby zabezpečil sama sebe i svůj soubor, vstupoval do užšího kontaktu s nacionálněsocialistickými funkcionáři typu Zankla nebo Söhnela. Okupační moc se nejednou snažila získat Buriana k intenzivnější spolupráci. Zatímco přijímal nabídky na vystoupení, jako byla ona oslava v Obecním domě, nebo v rámci akcí pořádaných NOÚZ pro české dělníky a pobíral za to nadprůměrné gáže, na účinkování ve filmech ve »staré Říši« se za honorář ještě nesrovnatelně vyšší navnadit nenechal.
Německá místa se však ani v Burianově případě nespokojila s finančními pobídkami, ale snažila se umělce při různých příležitostech cíleně využívat pro své účely. Nejznámějším příkladem, který pak také figuroval v centru poválečného vyšetřování, je Burianova účast v rozhlasovém skeči Hvězdy nad Baltimore. Jde o scénku z řady tendenčních a antisemitských výstupů z pera českého fašisty Josefa Opluštila. Obsahově se skeč zaměřoval na exilovou vládu. Pro „krále komiků“ nebyl Opluštil nikým neznámým: Opluštil se marně pokoušel na Burianově divadle uplatnit vlastní divadelní kusy už na počátku třicátých let. Proč ho Burian tehdy odmítal, nelze už přesně zjistit. Podle Petera R. Pinarda nebyla Opluštilova díla »žádné velké umění«, obsahově byla dost povrchní a vesměs nápadná svým lascivním charakterem.
K tomu, že Vlasta Burian vystupoval právě v Opluštilově skeči, nedošlo v žádném případě dobrovolně – nacionálněsocialistické úřady vystavily »krále komiků« soustředěnému tlaku. On sám vypověděl, že scénář viděl poprvé v den provedení. Když chtěl spoluúčast odmítnout, pohrozili mu mimo jiné ztrátou divadla. Právě tento prostředek nátlaku uvedl Buriana do svízelné situace. Ani Václav Černý ve svých vzpomínkách nevidí v této situaci prakticky žádnou možnost, jak by byl mohl komik účast na skeči odmítnout. Není mu znám žádný jiný případ, píše Černý, kdy by odmítnutí nějakého vyznamenání nebo požadovaného článku, komentáře atd. s sebou neslo skutečně negativní důsledky: „Nebylo mezi Čecháčky takového, aby prý »nemusil«. Nuže, nikdo nemusil“ – s výjimkou Vlasty Buriana. Ten musel svou spoluprací chránit jiné: odmítnutí by mělo následky nejen pro něho, ale i pro členy jeho souboru. V jeho rozvažování hrálo snad roli i zatčení hudebníka a kabaretisty Karla Hašlera několik týdnů předtím.
V takto rozporné situaci nakonec souhlasil a ujal se role opilého exilového ministra zahraničí Jana Masaryka (ve skeči Honza Masaryk). Podle několika svědeckých výpovědí si zde komik na rozdíl od svého obvyklého perfekcionismu umocňujícího jeho talent nedal žádnou námahu a předčítal text monotónním hlasem. Příspěvek byl v rozhlase několikrát vysílán v prosinci 1941 a v lednu 1942 a kromě toho podrobně rozebírán v českém tisku, mimo jiné v radikálním Arijském boji.
Kromě této rozhlasové scénky nastala nejméně ve dvou dalších případech situace, kdy se okupační úřady snažily využít Burianova jména pro své účely – a kdy „král komiků“ zjevně přistoupil na kompromis: V roce 1942 patřil k těm kulturním pracovníkům, které Emanuel Moravec vyznamenal »národní kulturní cenou«. Byl to týž ceremoniál, při kterém obdržel cenu i František Kožík a na kterém musel držet řeč Václav Talich. O několik měsíců později narazil komik na Kožíka opět: podle všeho i Vlasta Burian patřil k delegaci českých umělců, kteří od 3. do 7. prosince 1942 společně s ministrem Emanuelem Moravcem jeli do Berlína. V plánovacích podkladech kulturního oddělení je Burian aspoň jako účastník výslovně zmiňován. V případě obou událostí je ve spisech příslušných úřadů jen málo informací o plánování akce a o výběru českých kulturních pracovníků, Burianova cesta nemůže být tudíž verifikována z dalších pramenů. Ani propůjčení ceny, ani cesta do Berlína mu nebyly v poválečném vyšetřování vytýkány.
Jak komikovu roli v té době hodnotilo české obyvatelstvo, lze těžko posoudit. V československém exilu v Londýně však na něho v každém případě hleděli stále kritičtěji. Od léta 1942, krátce po vyznamenání národní cenou, se Burian stal ve větší míře objektem humoristických relací Voskovce a Wericha. V Černé čtvrthodince z 23. července oba spolu s Adolfem Hoffmeisterem jako třetím mluvčím podrobovali chování filmové a divadelní hvězdy nemilosrdné kritice. Burian »je teď naci a poslouchá Vůdce«, zní odpověď na otázku, zda Burian »nás teď poslouchá«. „Vlasta nemá čas, ten teď hostí přítele plukovníka Moravce, to se vsadím,“ říká Jan Werich ve skeči. Diváci by měli posílat »zrádci« anonymní dopisy „a ptát se ho, proč to dělá…“, proč se „přidal k fašistům a českým quislingům“.
Avšak u této relace o »králi komiků« nemělo zůstat. Další relace šly do éteru během roku 1944. Počátkem listopadu, kdy většina kulturních zařízení byla uzavřena a Burian patřil k nemnoha ještě trpěným umělcům, »informovali« Voskovec a Werich o prvních procesech ve Francii a Bulharsku s umělci a novináři, kteří úzce spolupracovali s okupační mocí. „Vlasto Buriane, nevzrušuje tě to?“ oslovilo ho duo komiků přímo – a i prezidentu Háchovi popřálo v této situaci »v jeho království dobrou noc a opravdu příjemné sny«. Po válce se ovšem Jan Werich od této kritiky výslovně distancoval. Burian, píše, nespolupracoval s nacistickými úřady v té době víc než mnoho ostatních: „Co mohl dělat? Nemohl dělat nic! Nemohl přece říct Němcům: Jděte do prdele.“ V padesátých letech dokonce oba společně stáli opět před kamerou v Byl jednou jeden král… (1954). V tomtéž roce propůjčili svůj hlas hlavním postavám v animovaném filmu Dva mrazíci.
To, že oba filmy mohly v padesátých letech vzniknout a Burian opět hrál hlavní role, nebylo tak samozřejmé. Komik patřil totiž k těm českým umělcům, kteří se už krátce po skončení války ocitli v hledáčku vyšetřovatelů i médií. Byl zatčen 24. května 1945, nejprve byl vězněn v budově trestního soudu na Karlově náměstí. Vzhledem k jeho v té době špatnému zdravotnímu stavu vyšetřovatelé rozhodli, že ho až do začátku procesu propustí. Po jedné noci strávené na svobodě přišel obrat. Zřejmě z obav před výtkou protekčního zacházení s Burianem jakožto prominentní osobností byl herec opět vzat do vazby, tentokrát v pankrácké věznici.
Zatímco další prominentní spoluvězni jako Václav Talich nebo Adina Mandlová po několika týdnech z vězení vyšli, ukazovalo se stále zřetelněji, že v procesu s Vlastou Burianem budou platit jiná měřítka než ve srovnatelných případech. Celý proces doprovázelo nanejvýš kritické zpravodajství českého tisku. Zvlášť daleko zacházela Mladá fronta, která Burianovi vytýkala nejenom dlouholeté »kolaborantství«, ale zpochybňovala i jeho umělecké schopnosti.
Vladimír Just a Ondřej Suchý ve svých monografiích podrobně líčí další právní kroky a ukazují, jak se z celého procesu stále více stávala fraška: při prvním líčení podle takzvaného »velkého retribučního dekretu« (č. 16/1945 Sb. z 19. června 1945) se Burian dokázal obhájit a byl osvobozen. U následného projednávání jeho případu na základě „malého retribučního dekretu“ (č. 138/1945 Sb. z 27. října 1945) prokazují Just a Suchý četné procesní chyby a silné ovlivňování zvnějšku. Burian byl 7. května 1947 pro provinění proti »národní cti« odsouzen k trestu odnětí svobody ve výši tří měsíců, peněžní pokutě 500 000 korun a veřejné důtce. Rozsudek se vztahoval v první řadě k účasti na skeči Hvězdy nad Baltimore, dále na společenské kontakty s německými funkcionáři, které podle názoru soudu značně překračovaly nevyhnutelnou míru a kterých využíval ve svůj vlastní finanční prospěch. Jiní svědci obvinili Buriana z toho, že zdravil hitlerovským pozdravem. Obžalovaný sice podal odvolání, to však bylo v říjnu 1948 zamítnuto. Jeho situaci se mu nepodařilo zlepšit ani mnoha dopisy státním institucím.
Burianovi byla započítána doba strávená ve vyšetřovací vazbě, a nemusel tudíž znovu za mříže; zato těžce zápasil s tou okolností, že během procesu a hlavně po něm mu bylo znemožněno vykonávat své povolání i veřejně vystupovat – nehledě ani na to, že už neměl přístup k vlastní scéně. Se svými snahami hrát v plzeňském městském divadle či v rámci zvláštních představení pro dělníky Škodových závodů neuspěl. Naopak: tisk doprovázel jeho pokusy opovržlivými komentáři. V té době se intenzivněji zajímal o vystoupení mimo Prahu. Plánovaná místa akcí byla provinčního charakteru, »král komiků« musel navíc sdílet scénu s dalšími umělci. Československým bezpečnostním orgánům se nejspíš příliš nelíbilo, že Burian si při svých vystoupeních tropí vtipy z aktuální politické situace i ze svého procesu. Státní bezpečnost jeho aktivity sledovala a několikrát proti němu zakročila. Zanedlouho učinila StB všemu jeho úsilí konec zákazem veškerého vystupování. V roce 1948 přišel komik navíc o svou dejvickou vilu. Ale šikana neustala ani poté, co se přestěhoval do čtyřpokojového bytu v Praze. Na udání, že formálně nyní nezaměstnaný Burian si může stále ještě dovolit pomocnici v domácnosti, reagovala StB jeho nuceným přesunem do pracovního tábora. Od září 1949 byl několik měsíců členem pracovní brigády v severočeském uhelném revíru.
Poté co se Vlasta Burian léta snažil hájit proti všemožnému obviňování, rozhodl se vzhledem k dramatickému zhoršení své situace pro jinou taktiku. V dopise Svazu zaměstnanců umělecké a kulturní služby projevil lítost nad svým jednáním za okupace i děním po válce, kdy »byla má osoba vlivem některých reakčních činitelů stavěna do nesprávného světla«. Připomíná si svůj »původ proletářského chlapce«, a chce opět získat důvěru pracujícího lidu. Na schůzi 21. února 1950 svaz Burianově žádosti skutečně vyhověl – budiž dána šance všem, kdo projevili dobrou vůli, »aby chyby své minulosti napravili«. Podle Vladimíra Justa měli komunističtí mocipáni Buriana s tímto jeho »doznáním viny« přesně tam, kde ho chtěli mít – komik jako symbol soukromohospodářské tvořivosti se zřekl svých »dřívějších buržoazních chyb«.
Tento smír s komunistickým režimem zlepšil aspoň profesní situaci Vlasty Buriana. Od května 1950 směl zase vystupovat: nejprve v Městském divadle v Kladně, později v pražském Hudebním divadle v Karlíně – nyní pod názvem Divadlo Umění lidu – a byl obsazen do několika filmových rolí. Na dřívější úspěchy se mu však navázat nepodařilo. Vlasta Burian zemřel v lednu 1962 v Praze.
Případ Vlasty Buriana zaprvé ukazuje, jak mohlo být chování českých umělců za okupace rozporné. Ačkoli komik nejspíš nechoval k okupačnímu režimu žádné sympatie, přistoupil na řadu kompromisů, sahajících od přijetí národní ceny až po kontakty s činovníky okupační moci. I v Burianově případě vzhledem k nedostatku pramenů zůstávají četné otázky nezodpovězeny: jak ve skutečnosti vypadal styk s funkcionáři jako Zankl a Söhnel, nelze prakticky rekonstruovat. Totéž platí o Burianově filmové a především divadelní práci. Nejednou je obtížné verifikovat výroky během procesu nebo později v memoárech.
Zadruhé právě Burianův příběh otvírá otázku poválečného přístupu k takovýmto případům. Komikovi házeli během procesu a rovněž přičiněním československé Státní bezpečnosti podstatně víc klacků pod nohy než jiným umělcům. S mnoha dalšími kulturními tvůrci nebylo vyšetřování ani zahájeno – v dalších případech bylo zase rychle ukončeno. To, jak bylo vyšetřování vedeno, často nesouviselo se závažností přečinů. Burianův případ, jak zdůrazňuje Ondřej Suchý, „byl poplatný politickému klimatu, které u nás v té době panovalo, a proto asi motivováno jinými hledisky než právními“. Podstatný rozdíl vyplýval z toho, zda umělec stál před kamerou, nebo za ní, a zda či jak dalece ho brala na vědomí veřejnost. Burianovou nevýhodou po válce byly mimo jiné jeho úspěch a jeho majetek: přinesly mu závist a nevraživost nejen sousedů a kolegů od filmu. To, že své bohatství neskrýval a ostentativně si užíval svého automobilu, ho v očích komunistických mocipánů diskreditovalo.
A navíc Burian dával podle nich dlouho najevo »zatvrzelost«, ba v prvních poválečných vystoupeních si dokonce dělal legraci z procesu i z režimu. Teprve pozdější omluvný dopis umožnil pokračování jeho kariéry, avšak na nesrovnatelně nižší úrovni.
Foto: Nakladatelství Prostor
