Žijeme ve světě, jenž mluví zkratkami »cizího nářečí« – z lidí jsou zdroje a všichni se přetavují do podoby manažerů, asistentů a specialistů. Snad nikdo není »normální« pracant. Zapomínáme mateřštinu a odlidšťujeme se. Na prvním místě je úspěch, zábava a především kupa zbytečných slov.
S takovými hrdiny teď máme možnost se poznat. Potkáme chvástala, jenž nic neumí, a přesto se mu v zaměstnání daří, lovkyni bohatého manžela, smutného juniora na cestách mezi rodiči nebo zcela obyčejný pracovní tým, který mezi sebou nekomunikuje, ač by každý člen toho chtěl dost říct. Vstupme do světa Nelidských zdrojů. Budeme se především bavit, i když nám možná chvílemi bude trošku smutno.
Ilustrace Karolína Wellartová
První vydání
144 strany
formát 115×185 mm
cena 179,- Kč
Ukázka z knihy:
Ráno do práce Laura dorazí na osmou. Většina kolegů z kanceláře je někde rozprchnutých. Mají jednání, workshopy, školení. Laura sedí u počítače, když kdosi zaklepe. Vchází pán, odhadem tak 60-65 let. Vypadá staře.
„Dobrý den, co pro vás můžu udělat?“ ptá se. Není si vědoma, že by ho od pohledu znala.
„Dobrý den, já jsem tady kvůli té soutěži na téma strom,“ podává jí CD.
Pár sekund jí trvá, než jí dojde, co má na mysli. Kolegové z centrálního marketingu pořádají asi tak dvaatřicátou letošní soutěž, tentokrát na téma „vyfoť strom“. „Jé, ale ty fotky nesbíráme my, ale kolegové z centrály. Dám vám na pořadatele kontakt, můžu?“
Pán se zamyšleně kouká. Má pod paží elektronický arboretum a neví, co teď. Slovo centrála se mu moc nepozdává. Aby taky jo. Každou změnu k horšímu má u nich ve firmě na svědomí centrála. Sotva to slovo v lokálních podmínkách dořeknete, už se lidem otevírá kudla v kapse.
„Nevadí, tak se na to podíváme, něco vybereme a pošleme jim to,“ strčí Laura CD do počítače a rázem na ni mrkne víc než šedesát fotek stromů.
„Vybral jsem tento,“ ukazuje jí, „ale nevím, jestli není moc depresivní, co myslíte?“
„Ne, je to super, mně se líbí,“ chválí strom z Jeseníků.
„Oni ale určitě budou chtít něco víc pozitivního…“
„To bych tak jednoznačně netvrdila… nicméně… víte, že fotky můžete poslat klidně dvě?“
„Vážně?“
„Tak vybereme tuto, co navrhujete, a vy si do konce příštího týdne můžete rozmyslet, jestli máte ještě nějakou další.“
„Dobře.“
„Tak já ji tam pošlu za vás. Jak se jmenujete?“
„Jiří Smékal.“
„A ještě mi prozraďte, na kterém provozu pracujete.“
„Já jsem konstruktér.“
„Vy jste konstruktér a běžíte sem s šedesáti stromy pod paží?“ povyjede jí obočí.
„Ano. Já jsem nevěděl, kam mám ty stromy zanést,“ říká smrtelně vážně.
„Aha, tak jo. Tak, ehm, děkuju,“ rozloučí se s ním.
„Já děkuju, paninko,“ vloží si CD, na kterém je 450 MG stromů do kožené diplomatky a odchází.
Laura se za ním kouká, jako by spadla z višně. Z višně, kterou si nestihla vyfotit. To nám ten den pěkně začíná.
Autorka Monika Petrlová o své knize:
„Kniha vznikala tři roky, současně s ní jsem totiž pracovala ještě na jiném, stostránkovém příběhu, který mi zatím leží v šuplíku. Název Nelidské zdroje je slovní hříčka. Na jednu stranu reflektuje skutečnost, že existují firmy, kde jsou zaměstnanci vnímáni jen jako lidské zdroje, které když se vyčerpají, jsou bez mrknutí oka nahrazeny jinými zdroji. Na druhou stranu je „nelidský zdroj“ označením pro ten typ zaměstnance, kterého si firma natolik rozmazlila, že je nespokojen se svým nadprůměrným platem a prémiemi, o nichž se třeba živnostníkům nebo freelancerům ani nesní. Zaměstnance, co ohrnuje nos nad všemi zaměstnaneckými benefity a zásadně nechodí na firemní akce, nikdy si však nenechá ujít příležitost polovinu pracovní doby prodrbat nad fotkami těch, co tam byli. To označení v sobě skrývá takovou tu lidskou malost, kterou musíme žít 40 hodin týdně v okruhu lidí, co nám byli přiděleni do týmů, středisek, oddělení… V širším kontextu jsou pak nelidské zdroje všichni, kdo se chovají v rozporu s dobrými mravy – ti, pro které jsou alimenty důležitější než to, jak se cítí jejich děti, sousedé, co vydírají jiné sousedy, ti, co maskují nevěru sobotou na golfovém hřišti… Čtenáři si sem mohou dosadit libovolné lidské charaktery. Mým přáním by každopádně bylo, aby se každý člověk snažil být zdrojem té nejlepší energie, aby se nám tu všem žilo líp. A to nejen ve firmách, ale prostě všude. Jsme to my, lidé, kteří dělají dnešní svět takovým, jaký je.“
Ilustrátorka Karolína Wellartová o knize:
„Díky příjemnému plynutí jednotlivých povídek a svěžímu humoru se mi na vizuální stránce knihy skvěle pracovalo. Každá postava přímo láká ke kresebnému zpodobnění a kniha tak mimo jiné obsahuje jakýsi obrázkový katalog dnešní společnosti.“
Ohlasy na prvotinu Moniky Petrlové, knihu Hafni! a jiné povídky:
„Půvabná knížka Hafni! je na prvotinu překvapivě zralá … Na jejích povídkách je přitažlivé především to, že si na nic nehrají, žádná mystika, horor, rádoby postmoderna a přemoudřelá společenská kritika. Jsou ze života – obyčejného, leč vždycky něčím ozvláštněného…“
Alena Slezáková, Mf Dnes, 8. 12. 2011
„Ve všech je trochu radosti i trochu smutku, sem tam nějaký paradox a náhoda měnící sled událostí. Osud uděluje hlavním hrdinům více či méně drsné lekce upozorňující na jejich slabé stránky a neřesti. Někdy ještě mají šanci přehodnotit svůj dosavadní život, jindy se to už napravit nedá. … Po jejím přečtení na sebe i na své blízké možná začnete být hodnější, nebudete na sebe zbytečně štěkat a jen občas si trochu hafnete.“
Radka Mothejzíková, Kultura 21.cz, 25. 11. 2013
O autorkách:
Monika Petrlová se narodila v roce 1985 a žije v Olomouci. Vystudovala obor tvůrčí psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze. Je autorkou celovečerní divadelní hry Inzerát a spoluautorkou jednoaktové hry Sluší?. Její prozaický debut – sbírka povídek Hafni! a jiné povídky (2011) – vzbudil sympatie čtenářů i recenzentů. Na ni úspěšně navázal druhý soubor deseti příběhů ze života Mrkev pro vězně (2014), v němž opět baví čtenáře historkami, veselými i smutnými, které se mohou přihodit každému z nás.
Karolína Wellartová se narodila v roce 1991 a je ilustrátorka a malířka původem z Olomouce. Její umělecká tvorba je silně spjatá s přírodou. Podstatnou část portfolia tvoří biologické studie. Na to, co a jak dnes kreslí a maluje, měly největší vliv zvířecí a botanické studie Albrechta Dürera. Ve svých obrazech kombinuje zajímavé prvky z okolního světa s motivy ze světa literárního, většinu času totiž tráví ilustrováním pohádkových a fantazijních příběhů. Její díla byla publikována v prestižních amerických magazínech, jako jsou Spirituality & Health nebo Orion, nejuznávanějším americkém magazínu o životním prostředí. Pokud vás zajímá, na čem právě pracuje, podívejte se na její web carolwellart.com, nebo na Instagram, kde své práce pravidelně zveřejňuje pod jménem carolwellart.
Foto: JaS nakladatelství
