Letos slaví Český rozhlas devadesáté narozeniny, a tak nás den co den překvapuje příjemnou vzpomínkou ze svého archivu. Je pěkné, že oslavenec obdarovává posluchače. Ale ke kulatinám se obvykle dávají jubilantům dary než naopak. Proto Radioservis rozhlasu i nám připravil dárek v edici Osudy, kterým je knížka Kam utek Stolkolet, v níž své vzpomínky soustřeďuje básník, překladatel ruské a ukrajinské poezie a dlouholetý rozhlasový redaktor Václav Daněk. Svá vzpomínání na doby minulé nejdříve odvysílal do éteru prostřednictvím stanice Český rozhlas 3 – Vltava, z pořadu se pak odvíjí samotná publikace.
Václav Daněk vypravuje s nadhledem a pokorou o peripetiích vlastního života. Začíná pěkně popořádku od vlastního dětství, které prožil v pohraničí, pak se přehoupne přes dospívání, studia, až vše završí současností, připomíná nám i sobě své cesty do zahraničí, vypráví o vlastních prvních básnických pokusech, o překladech ruské poezie, vzpomíná na svou cestu do Československého rozhlasu, kde se stal redaktorem »hvězdného« pražského studia, nezapomíná na kolegy – mimo jiné Josefa Bezdíčka, Přemysla Pražského, Miloslava Jareše, Jiřího Horčičku i mnohé další. Ve studiu (ale nejenom v něm) se potkal s řadou spisovatelů (Miroslav Florian, Josef Hiršal, Jiřina Hauková, Emanuel Frynta…), s nimiž rozprávěl v rozhlasových pořadech i mimo ně. Nyní se s námi dělí o své postřehy, perličky, střípky vzpomínek. Věnuje se obšírně roku 1968, který ho jako rusistu velmi zasáhl, o zákazu publikování, o absurdnosti tehdejší doby…
Sám jsem si nikdy nemyslel, že bych měl psát paměti. Vyprávěl jsem jen při různých příležitostech historky ze života, dneska už tak předlouhého. „To musíš napsat,“ říkávali kamarádi po některých šokujících vyprávěních. Jenomže, vážení, nic takového k pobavení nechystám.
Prostě jsem kývl po smrti své milované životní partnerky Ludmily Duškové, že ty paměti přece jen spáchám. Takže teď louskám lískové oříšky, neboť jsem se dočetl, že zpevňují a posilují paměť.
Můj diář se počal v pražské porodnici u svatého Apolináře. V tom kostele jsem byl i pokřtěn v půli července roku 1929. Ale pražákem jsem se stal až po dvaceti letech, po maturitě. Po křtu si mě máma odvezla do německých Kralup u Chomutova, kam mé učitelské rodiče odnesla z jižních Čech, z Třeboňska, z Bošilce a z Horusic Masarykova výzva k zakládání českých menšinových škol v pohraničních oblastech. (strana 5)
Když jsem zvažovala, kterým úryvek knihu představit blíže, dlouho jsem přebírala, až mi nakonec naskočilo, že hned úvodní slova budou ta nejpříhodnější. Přesně vystihují tón a barvu vyprávění, stránek plných ohlédnutí, přátelských setkání, kulturního rozhledu a zamýšlení se nad dobou minulou. Knížky, která hladí, občas píchne a hlavně obohacuje. Václav Daněk nám ve svých vzpomínkách zalidnil minulé doby od druhé světové války po dnešek, ukázal, že velké dějiny se valí a dávná přátelství přetrvávají, že nic se nejí horké a že život je třeba brát s nadhledem a určitou noblesou. Jinak je člověk směšný okolí a vlastně i sám sobě, ačkoliv to nevnímá.
Příjemné povídání s básníkem a někdejším rozhlasovým redaktorem doplňují fotografie z jeho archivu, které potvrzují vše, o čem se v knize píše.
Václav Daněk: Kam utek Stolkolet
Edice Osudy
Radioservis, 2013
Foto: www.radioservis-as.cz
