Nad lékárnou v Táboře visí krásná mořská panna a protější módní salón zase střeží dřevěný Turek. Oba by se chtěli dozvědět plno věcí. Třeba jaké to je smát se až se třesou stojatky – tak se směje mladý pan lékárník, nebo mít hlad jako paní švadlena, která věčně drží dietu. Proto by se potřebovali trochu rozhlédnout po světě. Jednoho dne se jim přání splní.
Na svých toulkách nejen poznají, co je třeba děsný strach, ale taky jak vypadá noční mejdan a vodník, spřátelí se s nebojácným lékařem v důchodu, který pracoval v Austrálii, taky s divokým kancem básníkem nebo s andělem, který uspořádá večírek na náměstí…. Při svých dobrodružstvích projedou nejkrásnější historická města jižních Čech – Třeboň, České Budějovice, Český Krumlov, Horní Planou, Vodňany, Písek, Blatnou, Milevsko, Bechyni a Soběslav, ale když léto pomalu končí, vrátí se zpátky do Tábora.
Dívku na koštěti asi znáte. A možná, že jste viděli i televizní seriál Ohnivé ženy nebo jste četli Čarodějnici bez koštěte. Pak tedy víte, že autorka Hermína Franková píše pro mládež, pro dospělé a nyní i pro osmi až desetileté děti.
Hermína Franková: Jupí, jedeme do světa!
Pohádkový průvodce po městech jižních Čech pro děti i jejich rodiče
128 stran
cena: 250,- Kč
ilustrovala Lucie Dvořáková
O autorce:
Hermína Franková se narodila 6. 7. 1928. Pochází z obchodnické rodiny, vystudovala farmacii a od roku 1954 pracovala jako magistra farmacie v lékárně v Praze. Od roku 1961 se věnuje výhradně literární činnosti, pouze v 70. letech, kdy nesměly být její texty publikovány, se vrátila zpět do lékárny. Debutovala povídkami v časopisech Plamen a Host do domu na sklonku 50. let, v roce 1961 už vycházejí její první knihy Ženy pod helmou a Děti platí polovic? Asi nejznámější z jejích prací je Dívka na koštěti, Československá televize uvedla například její trilogii Ohnivé ženy (režie Zdeněk Podskalský) nebo seriál Lékárníkových holka. Dosavadními vrcholy v tvorbě pro dospělé je komorní příběh s autobiografickými prvky o věkově nerovném manželství Ubohý Džony a dále román Hlavně dýchat. V románu se stárnoucí překladatelka Kristýna vyrovnává se svým vlastním životním příběhem, ale i s příběhy svých kamarádek a spolužáků z venkovského gymnázia. Hermína Franková má dvě dcery a tři vnučky, žije střídavě v Praze a jižních Čechách.
Z rozhlasového rozhovoru s Hermínou Frankovou (2006)
„Tvrdí se, že děti nečtou. Že vysedávají u televize. A u počítačů. Že je vábí počítačové hry a na čtení nemají ani čas, ani náladu. A následují všelijaká doporučení a příkazy. Zajímavé je, že téhle generaci se doporučuje nebo dokonce nenápadně nakazuje číst, zatímco mé generaci to rodiče zakazovali: Ty už zase čteš? Zkazíš si oči. Dělej něco pořádného a nelež pořád v knížkách! Dopadne to většinou opačně. U všech generací.
Jednou mě napadlo, a určitě další rodiče, čtení zakázat. U mě to fungovalo. Když jsem večer dávala našim pusu na dobrou noc – seděli v pokoji, kde byla taky knihovna nahoře s hodinami (zlatá slečna držela v ruce, kyvadlo, měla jsem na sobě bačkory jako svatý Mikuláš. Červené, sahaly k lýtkům a nahoře ještě měly bílou kožešinku. Než jsem se dostala do postele, v každé bačkoře byla knížka. Přesně se tam vešla. Pod peřinou při baterce se skvěle četlo. V divočině s Bílým Tesákem po boku mě nerušilo ani babiččino chrápání. (Mimochodem: někteří rodiče jsou rozhořčení, že škola děti nevede ke čtení a jinde chybu nevidí. Mají tihle dospělí doma knihovnu? A čtou?).
Foto: Nakladatelství Simuraka
