Jak jsme již psali, tak jednou z nejočekávanějších knih roku je bezesporu román Grey, který je pokračováních dnes už legendární série Fifty shades, tedy Padesáti odstínů šedi autorky E. L. Jamesové. Na knihkupeckých pultech se objeví ve středu 10. února. A my pro vás nyní máme slíbenou druhou ukázka z nové knihy Grey…
V nečekaném popudu pod vlivem opojné kombinace rozvernosti
a radosti křiknu na Anu: „Pořádně se drž!“ A přetáčím nás na záda.
Ana vykřikne a zapírá se rukama o plexisklo kokpitu. Když nás převrátím
zpátky, směje se. To je ta nejuspokojivější odezva, jakou si
muž dokáže představit, a taky mě nutí do smíchu.
„Teď jsem ráda, že jsem nesnídala!“ houkne na mě.
„Jo, zpětně vzato, je to dobře, protože se to chystám udělat zas.“
Tentokrát se drží popruhů a zaklání hlavu, aby viděla přímo
na zem, nad kterou visí. Radostně se chichotá a zvuk jejího smíchu se
mísí se svistem větru.
„Krásný, co?“ zavolám.
„To jo.“
Vím, že nemáme moc času, protože termika tady není nic moc, ale
je mi to jedno. Ana si to užívá…a já taky.
„Vidíš ten knipl před sebou. Chytni ho.“
Snaží se ke mně otočit hlavu, ale pevně utažené popruhy jí to nedovolují.
„No tak, Anastasie, vezmi to do rukou,“ naléhám důrazněji.
Moje páka se mi pohne v rukou a já vím, že ji taky drží.
„Chytni to pořádně. Drž to v klidu. Vidíš před sebou ten budík
uprostřed? Musíš tu ručičku udržet na středu.“
Krásně plachtíme po přímé ose, červená bavlnka zůstává kolmo
ke kokpitu.
„Šikovná holka.“
Moje Ana. Nikdy necouvne před žádnou výzvou. A z nějakého nepochopitelného
důvodu jsem na ni nesmírně pyšný.
„Jsem ohromená, že jsi mi přenechal kontrolu,“ zahuláká zpátky.
„To byste koukala, co všechno bych vás nechal dělat, slečno Steeleová.
A teď už mi to vrať.“
Přebírám kontrolu nad kniplem a stáčím nás ve směru letiště, protože
už začínáme ztrácet výšku. Myslím, že nás tam dokážu dopravit.
Prostřednictvím vysílačky informuju Bensona a každého, kdo by
mohl poslouchat, že se chystáme přistát, a dělám ještě jednu otočku,
abych nás dostal blíž k zemi.
„Teď se drž, bejby. Bude to trochu drncat.“
Zahajuju klesání a rovnám L-23, aby směřovalo vodorovně s ranvejí.
Rychle se blížíme k travnaté ploše, na kterou s žuchnutím dosedáme.
Daří se mi udržet obě křídla nad zemí, dokud nedojedeme
ke stopce na samém konci ranveje. Odjišťuju poklop, otvírám ho, rozepínám
si pásy a škrábu se ven.
Protahuju se, odepínám si padák a usměju se na růžolící slečnu
Steeleovou. „Tak jaké to bylo?“ ptám se a sahám dovnitř, abych jí rozepnul
pásy a odepnul padák.
„Bylo to mimořádné. Děkuju,“ přiznává a oči jí svítí radostí.
„Bylo to něco víc?“ ptám se a doufám, že si nevšimla, s jakou nadějí
v hlase.
„Bylo to mnohem víc.“ Rozzáří se a já jsem najednou v sedmém nebi.
„Tak pojď.“ Podávám jí ruku a pomáhám jí vylézt z kokpitu. Když
seskočí dolů, beru ji do náruče a tisknu k sobě. Ještě jsem plný adrenalinu,
a tak mé tělo okamžitě zareaguje na její měkkost. V nanosekundě
mám ruce v jejích vlasech a zakláním jí hlavu, abych měl
přístup k jejím ústům. Jednou rukou jí sjíždím po páteři až na bedra
a mačkám si ji k probouzejícímu se rozkroku a moje rty si nárokují ty
její v dlouhém, smyslném a majetnickém polibku.
Chci ji.
Tady.
Teď.
Na trávě.
Zareaguje podobně, prsty má zapletené v mých vlasech, tahá mě
za ně a prosí, abych si ji vzal, otvírá se mi jako květ.
Odtrhávám se, abych se nadechl a přišel k rozumu.
Proboha, na poli ne!
Benson a Taylor jsou nedaleko.
Z očí jí sálá touha, taky by to chtěla.
Nedívej se na mě tak, Ano.
„Snídaně,“ zašeptám dřív, než udělám nějakou hloupost. Otáčím
se, beru ji za ruku a vyrážím zpátky k autu.
„A co ten kluzák?“ diví se a snaží se stačit mému tempu.
„Někdo už se o něj postará.“ Od toho Taylora platím. „My se teď
najíme. Tak už pojď.“
Radostně vedle mě kráčí a sálá z ní štěstí; nevím, jestli jsem ji někdy
viděl tak veselou. Její nálada je nakažlivá a já marně vzpomínám,
jestli jsem se já sám někdy cítil tak povzneseně. Když jí otvírám dveře
auta, neubráním se úsměvu od ucha k uchu.
Z reproduktorů se valí hudba Kings of Leon a já vyjíždím z letiště
zpátky k I-95.
Na dálnici začne Aně pípat mobil.
„Co to bylo?“ ptám se.
„Upomínka na prášky,“ zamumlá.
„To je dobře, skvělá práce. Nenávidím kondomy.“
Mrknu po ní koutkem oka a myslím, že jsem zahlédl, jak protočila
oči, ale jistý si nejsem.
„Líbilo se mi, když jsi mě představil Markovi jako svou přítelkyni,“
mění téma.
„A nejsi snad?“
„Jsem? Myslela jsem, že jsi chtěl mít sub.“
„To jsem chtěl, Anastasie. A pořád chci. Ale už jsem ti říkal, že
chci taky víc.“
„Jsem strašně šťastná, že chceš víc,“ řekne tiše.
„Chceme se potěšit vzájemně, slečno Steeleová,“ popíchnu ji a zajíždím
před International House of Pancakes – což je jedno z tátových
hříšných potěšení.
„IHOP?“ vyhrkne nevěřícně.
Mustang zavrčí a ztichne. „Doufám, že už máš hlad.“
„Tady bych tě teda nikdy nečekala.“
„Táta nás do jedné z nich brával pokaždé, když byla máma na lékařské
konferenci.“ Sedáme si do jednoho z jídelních boxů, čelem
k sobě. „Bylo to naše tajemství.“ Pročítám menu a po očku sleduju
Anu, jak si uhlazuje vlasy za uši a zkoumá, co by jí mohla palačinkárna
nabídnout k snídani. Nedočkavě si olízne rty a já musím potlačovat
přirozenou fyzickou reakci těla. „Už vím, co chci,“ vydechnu
a přemítám nad tím, co by asi řekla na návrh skočit si se mnou na toalety.
Naše oči se střetnou a já se dívám, jak se jí rozšiřují zorničky.
„Chci to samé, co ty,“ vypraví ze sebe. Jako obvykle, slečna Steeleová
necouvne před žádnou výzvou.
„Tady?“ Víš to určitě, Ano?
Očima bloudí po tiché restauraci, až doputuje zpátky ke mně. Její
pohled těžkne a smyslně vábí. „Přestaň si kousat ten ret,“ varuju ji.
A i když bych to udělal moc rád, nebudu ji šukat na záchodě v IHOP.
Ona si zaslouží víc, a upřímně – já taky. „Ne teď, ne tady. Tady si tě
vzít nemůžu, tak mě nesváděj.“
Navíc jsme v tu chvíli vyrušeni.
„Ahoj, jmenuju se Leandra. Můžu pro vás… ehm… dva…ehm…
dnes po ránu… něco…?“
Ach bože. Předstírám, že tu rusovlasou servírku nevidím.
„Anastasie?“ vyzývám ji.
„Už jsem ti říkala, že chci to samé, co ty.“
Kčertu. To už mi mohla rovnou sednout na klín.
„Nechcete vy dva ještě minutku, abyste si vybrali?“ ozve se číšnice.
„Ne. My víme, co chceme.“ Nedokážu odlepit oči od Any.
„Dáme si dvakrát originální palačinky z podmáslí s javorovým
sirupem a k tomu plátek slaniny, dva pomerančové džusy, jednu
kávu s odstředěným mlékem a jeden čaj English Breakfast, jestli
ho máte.“
„Děkuju, pane. Bude to všechno?“ Dokonce i číšnici z nás zakolísá
hlas. Zní dýchavičně a rozpačitě. Odvracím oči od Any a významným
pohledem ji posílám pryč, což vzápětí udělá.
„Vidíš, to prostě není fér,“ postěžuje si Ana tiše a přitom kreslí
prstem na stůl osmičku.
„Co není fér?“
„To, jak odzbrojuješ lidi. Ženy. Mě.“
„Já tě odzbrojuju?“ Jsem ohromen.
„Neustále.“
„Jsou to jenom pohledy, Anastasie.“
„Ne, Christiane, je to mnohem víc než pohledy.“
Pořád to vnímá naopak, a tak jí ještě jednou říkám, jak odzbrojující
je ona pro mě.
Zamyšleně svraští obočí. „To je ten důvod, proč jsi změnil názor?“
„Jak, změnil názor?“
„No – na… ehm… na nás.“
Že bych změnil názor? Myslím, že jsem jenom trochu posunul
hranice, to je všechno. „Nemyslím, že jsem tak docela změnil názor.
Musíme jen jinak definovat naše podmínky, jinými slovy – posunout
hranice. Může nám to fungovat, tím jsem si jistý. Chci tvou submisi
v herně. Potrestám tě, když nebudeš dodržovat pravidla. A všechno
ostatní… by mohlo být předmětem diskuse. To jsou mé podmínky,
slečno Steeleová. Co o tom soudíte?“
„Takže s tebou budu moct spát? Ve tvé posteli?“
„To bys chtěla?“
„Ano.“
„Dobře, souhlasím. Mimoto, spím velmi dobře, když jsi v mé posteli.
Netušil jsem, že bych mohl.“
„Měla jsem strach, že mě opustíš, když s tím vším nebudu souhlasit,“
přiznává trochu pobledlá.
„Já nikam nejdu, Anastasie. A kromě toho…“ Jak si něco takového
mohla myslet? Musím ji nějak povzbudit. „Řídíme se tvým doporučením,
tvou definicí: kompromis. Poslalas mi to mailem. Zatím to
na mě zabírá.“
„Jsem šťastná, že chceš víc.“
„Já vím,“ připouštím hřejivě.
„Jak to, že to víš?“
„Věř mi. Prostě to vím.“ Něco jsi zmínila ve spánku.
Servírka se vrací s naší snídaní a já sleduju, jak si ji Ana vychutnává.
Zdá se, že „víc“ na ni zabírá.
„Je to výborné,“ pochutnává si.
„Líbí se mi, když jíš s chutí.“
„To asi bylo tím cvičením včera večer a vzrušením dnes ráno.“
„Bylo to vzrušující, viď?“
„Bylo to velmi hezké, pane Greyi,“ řekne a vkládá si do úst poslední
kousek palačinky. „Smím se o to postarat?“ dodává.
„O co – postarat?“
„Zaplatit za to jídlo.“
Odfrknu si. „To teda nesmíš.“
„Prosím. Přeju si to.“
„To už bys mě mohla rovnou vykleštit.“ Varovně vytáhnu obočí.
„Tohle je pravděpodobně jediné místo, kde si můžu dovolit zaplatit.“
„Anastasie, oceňuju tvou snahu. Opravdu. Ale ne.“
Rozladěně našpulí rty, když požádám rusovlásku o účet. „Nemrač
se na mě,“ pohrozím jí a kontroluju hodinky; je 8:30. Ve čtvrt na dvanáct
mám schůzku s lidmi z úřadu pro revitalizaci v Savannah, takže
se musíme vrátit do města. Zvažuju, že to zruším, protože chci být
s Anou, ale ne, to by bylo příliš. Běhám za ní, místo toho, abych se
soustředil na práci.
Priority, Greyi.
S její rukou v mé odcházíme autu a vypadáme přitom jako jakýkoliv
jiný pár. Ona má na sobě mou velkou mikinu a vypadá v ní přirozeně,
uvolněně a krásně – a abych nezapomněl, je se mnou. Tři chlapi,
kteří se courají dovnitř, ji bezostyšně okukují a ona si jich vůbec
nevšímá, ani když jí majetnicky ovinu ruku kolem pasu. Ona vůbec
netuší, jak je krásná. Otvírám jí dveře a ona se na mě hřejivě usměje.
Na to bych si dokázal zvyknout.
Zadávám do navigace adresu její matky a za poslechu Foo Fighters
vyrážím na sever k I-95. Ana si ťuká nohou do rytmu. Tahle hudba se
jí líbí – ryze americký rock. Provoz na dálnici už je hustší, do města
míří lidé za prací. Ale to nevadí: jsem tu s ní rád, rád s ní trávím čas.
Držím ji za ruku, dotýkám se jejího kolena, dívám se, jak se směje.
Vypráví mi o předchozích návštěvách Savannah; nemá ráda to vedro,
ale oči jí září, když mluví o mámě. Dnes večer bude zajímavé sledovat
její soužití s mámou a otčímem.
S trochou lítosti zastavuju před jejich domem – přál bych si, abychom
se mohli takhle zašít na celý den; posledních dvanáct hodin
bylo… hezkých.
Byly víc než hezké, Greyi. Byly skvělé.
„Nechceš jít dál?“ ptá se nesměle.
„Musím pracovat, Anastasie, ale večer budu zpátky. V kolik to
bylo?“
Navrhuje sedmou hodinu a teprve pak se podívá na mě, oči jí pořád
radostně svítí. „Děkuju… za to víc.“
„Potěšení je na mé straně, Anastasie.“ Políbím ji a přitom si kradu
její krásnou, sladkou vůni.
Foto: Nakladatelství XYZ
