Po velkém úspěchu knihy Bolest, která vyšla v listopadu 2016, vydává Nakladatelství Epocha i její volné pokračování, román Prokletí – Jaro komisaře Ricciardiho. V tomto detektivním příběhu nás autor, italský bestsellerista Maurizio de Giovanni, zavede opět do ulic fašistické Neapole 30. let, kde se osamělý komisař Ricciardi pouští do řešení dalšího případu. Mrazivá atmosféra, ostrý kontrast mezi chudinskými čtvrtěmi a sídly boháčů, charismatické postavy a propracovaná zápletka zaujme zejména ty, kteří už mají dost detektivek plných krve, násilí a akce. Byť i v Prokletí jsou scény, za které by se nemusel stydět ani čistokrevný horor…
Anotace:
Carmela Caliseová byla dobrou duší neapolské čtvrti Sanità – tak proč ji někdo zavraždil? A navíc tak neskutečně brutálním způsobem? Taková otázky kladou komisaři Ricciardimu šokovaní svědci. Jenže brzy se ukáže, že stará Caliseová byla dobrou duší přesně za tři procenta lichvářského úroku. A najednou je zde případ s desítkami podezřelých, protože na prahu třicátých let minulého století se vraždilo za málo. Odmítla někomu posečkat s placením? Kam se poděl její zápisník? A kdo byl jejím komplicem a kdo sokem? Ricciardi jen pomalu rozplétá důvody, které mohly vést ke krvavému činu, a jeho pátrání jej zavádí nejen do těch nejchudších zákoutí Neapole, ale i mezi smetánku, nad kterou drží ochrannou ruku špičky fašistického režimu, stejně jako do prostředí vykladačů tarotu…
Ukázka:
„Ricciardi není schopen se odvrátit od bolesti druhých, jako to děláme soustavně my, živí. Cítí nezměrnou melancholii odloučení, ztrátu smyslů, uvědomění si krásy života, který oběť opouští. Tupou, oslepující, zoufalou bolest, od které si nemůže ulevit.“ – autor o schopnosti svého autora »vidět a cítit« mrtvé.
Odpoutal se od dívčina naříkání a šumu, který bylo slyšet za dveřmi, a soustředil se. Výraz v neporušeném oku stařeny byl skoro laskavý, něžný: pravděpodobně šedý zákal; modrý, průhledný závoj. Natočil mírně hlavu, aby lépe slyšel. Nebylo slyšet překvapení, které téměř vždy doprovázelo náhlou smrt. Necítil tam ani surovou nenávist, slepý vztek, zlost. Necítil muka z odloučení. Naproti tomu cítil melancholii. A něco jako obscénní něhu, nádech hrdosti. Tlumený, chraplavý šepot vycházející ze zraněného hrdla stařeny: „Pánbůh neni žádnej vobchodník, aby vyplácel vo každej sobotě.““
„Zasloužených pět hvězd z pěti Zápletka stará jako lidstvo samo, ale zasazená do velmi zajímavé doby, místa i prostředí. Myslím, že nejsilněji působí úžasně zvládnuté vykreslení atmosféry města a především velmi charismatický hlavní hrdina – komisař Ricciardi.“
komentář ke knize Bolest na www.databazeknih.cz
Info o knize
Prokletí – Jaro komisaře Ricciardiho
Autor: Maurizio de Giovanni
Překlad: Helena Schwarzová
Obálka: Žaneta Kortusová (grafická úprava Lukáš Tuma)
Formát: váz. s přeb., 145×205 mm
Počet stran: 288
Cena: 259 Kč (e-kniha: 149 Kč)
Ukázka:
Concetta Iodiceová zůstala vzhůru celou noc a pozorovala manžela, jak spí. Měla strach, že mu stoupne teplota, že mu bude špatně a ona si toho nevšimne. Toho se vždycky bála. Její otec takto v noci zemřel, když maminka, ona i sourozenci poklidně spali. Večer tu byl a ráno už ne. Jedno oko pootevřené, druhé zavřené, načernalý jazyk mu visel z otevřených úst. Nechal po sobě chudé, obnošené oblečení. Ležel na posteli na boku a byl obrácený k zemi, možná hledal pomoc a nikdo ho neslyšel.
Tak Concetta seděla u postele a dívala se na Tonýna Iodiceho, majitele stejnojmenné pizzerie a restaurace, jak se zmítá v neklidném spánku. Obracel se ze strany na stranu, sténal, přikrýval se a zase odkrýval. Nezdravě vypadající obličej, zpocené vlasy na čele, rty pevně sevřené. Možná se mu něco zdálo. Concetta se snažila porozumět, co říká, ale slyšela jenom sténání. Povzdechla si a potichu vstala. Vzala Tonýnovo sáčko, aby ho pověsila do skříně. Usmála se, aniž by si to uvědomila, když pomyslela na manželův obvyklý nepořádek a kolikrát musela sbírat jeho věci po celém bytě. Z kapsy vypadl nějaký papír. Concetta ho zvedla.
Neuměla číst, ale pochopila, že se jedná o směnku s Tonýnovým podpisem. S velkým červeným otiskem jako poštovní razítko. Rychle se otočila na spícího manžela a zděšeně si prohlížela jeho velkou poctivou pracovitou ruku s prsty špinavými od zaschlé krve.
Ricciardi a dívka se dívali na stařenu. Ne na mrtvé tělo: to bylo něco zbytečného a špinavého, jako koberec, na kterém leželo. Dívali se na obraz stojící v rohu ve stínu, v jasných barvách posledního utrpení.
Komisaře to nepřekvapilo: pochopil, že dívka to vidí.
Byl to paradox: Ricciardi neměl strach z mrtvých, ale z té Záležitosti a toho, kdo ji měl na sobě. Včetně sebe.
Teď pozoroval sedící dívku. Rytmicky se kývala dopředu a dozadu na patách a naříkala. Měla upřený pohled, jako by se na něco dívala. Svraštělé čelo, jako by si to neuvědomovala. Dívala se na smrt, ne na mrtvolu. A plakala, možná bolestí, možná hrůzou.
Ricciardi zaměřil pozornost na zjev ženy. Jedna z mnohých, co běžně potkáváte na trhu zatěžkané lety a utrpením. Bavlněný potištěný oděv, stejný pro léto i zimu, a ušpiněný přehoz. Malá, ohnutá, ruce zdeformované artritidou. Oteklé nohy, rudé od křečových žil, byly plné modřin.
Ricciardimu bylo hned jasné, že ji vrah zmasakroval. Záchvat zuřivosti, žádná chladná vypočítavost. Slepá a tupá vášeň. Krk byl nepřirozeně ohnutý, zlomené obratle, hluboká prohlubeň v lebce, rozdrcené oko, propadlá lícní kost, ucho na cáry. Spousta úderů, možná holí.
I bok vypadal proražený z druhé strany. Ricciardi se zběžně podíval na chumel hadrů a potvrdilo se mu to, co hledal: důkaz se nalézal na pravém boku. Vrah se na mrtvole vyřádil, zřejmě kopanci. Tím se vysvětluje i velikost krvavé skvrny na zemi. Stopa dlouhá skoro metr. Máme tu středového útočníka, pomyslel si. Dobrého fotbalistu.
Odpoutal se od dívčina naříkání a šumu, který bylo slyšet za dveřmi, a soustředil se. Výraz v neporušeném oku stařeny byl skoro laskavý, něžný: pravděpodobně šedý zákal; modrý, průhledný závoj. Natočil mírně hlavu, aby lépe slyšel.
Nebylo slyšet překvapení, které téměř vždy doprovázelo náhlou smrt. Necítil tam ani surovou nenávist, slepý vztek, zlost. Necítil muka z odloučení. Naproti tomu cítil melancholii. A něco jako obscénní něhu, nádech hrdosti. Tlumený, chraplavý šepot vycházející ze zraněného hrdla stařeny: „Pánbůh neni žádnej vobchodník, aby vyplácel vo každej sobotě.“
Minutu takto zůstali: taková podivná rodina spojená smrtí a bolestí. Dívka se svým monotónním popěvkem, zamračeným výrazem a slinou, která jí stékala z koutku úst. Vosková figurína muže stojícího hned za dveřmi s rukama v kapsách rozepnutého kabátu, s hlavou mírně nakloněnou na stranu a se spadlým pramenem vlasů, který mu rozděloval čelo. Přízrak stařeny se zlomeným krkem, který se díval s osobitým dojetím na proběhlou smrt a neustále opakoval s lehkým povzdechnutím staré přísloví v dialektu.
Velká tvrdohlavá moucha, která naposledy a definitivně narazila do skla balkónu, přerušila temné kouzlo pozastaveného času a zavřela na závoru dveře do pekla, přičemž se stala druhou mrtvolou v pokoji.
Foto: www.epocha.cz
