„Tato kniha ukazuje, že základní bezpečnostní záležitosti, s nimiž se snažili vypořádat Evropané, po staletí zůstávaly a nadále zůstávají pozoruhodně neměnné,“ píše v úvodu své knihy Zápas o evropskou nadvládu – Od pádu Cařihradu po současnost Brendan Simms. Cambridgeský profesor, jehož Timothy Snyder nazývá „nadaným historikem Evropy“ napsal rozsáhlou a erudovanou publikaci, vtahující čtenáře do velkolepého děje plného nestálých spojenectví, vojenských střetů a mocenské ctižádosti. A podle Snydera nám připomíná, že „Rozhodnutí, která dnes činí Berlín (a Londýn) o budoucnosti Evropy, mohou být zásadní pro budoucnost světa.“
„Často se říká, že minulost je nám cizí, a je také jisté, že v období pěti set padesáti let, o nichž pojednává tato kniha, lidé dělali mnoho věcí jinak než my,“ čteme v knize Zápas o evropskou nadvládu – Od pádu Cařihradu po současnost, „Západnímu čtenáři dnes náboženské války, otroctví, nacismus, a dokonce i komunismus, všechny do jednoho, připadají cizí. Naše předky by naopak mátla současná západní shoda týkající se všeobecného volebního práva, rasové rovnoprávnosti a ženské emancipace. Je víc než pravděpodobné, že mnohé z toho, co v nynější době považujeme za samozřejmé, bude následujícím generacím připadat divné. Některé věci se však přesto nemění buď vůbec,anebo jen velmi málo, či změna probíhá velice pomalu.“
Simmsova kniha představuje více než pět set let evropských dějin. Autor v ní probírá desítky válek, intervencí, reformních hnutí a s nimi souvisejících debat. Seznamuje čtenáře s velice rozdílnými politickými celky a zřízeními, osobnostmi a kulturami počínaje Svatou říší římskou přes absolutismus, parlamentní zřízení, Třetí říši až po Evropskou unii. Navzdory všem časovým a místním rozdílům však zaznamenává, že v dějinách evropských států se neustále navracejí určité stereotypy – sny o impériu, zoufalá snaha o zajištění bezpečnosti, ústřední postavení Německa jakožto polovodiče spojujícího různé součásti evropské rovnováhy: „Rozhodující záležitostí vždy bylo, zda Evropa bude sjednocena – nebo ovládnuta – jedinou silou,“ píše Simms, „V každém případě bylo hlavním předmětem sporu Německo, a sice kvůli své strategicky exponované poloze ve středu Evropy, kvůli svému nesmírnému hospodářskému a vojenskému potenciálu a – začátkem novodobé éry – kvůli politické legitimitě, již přinášel jeho císařský titul.“
Podle Simmse bylo Německo arénou, v níž se odehrával evropský ideologický boj: „Jihovýchodní křídlo Svaté říše římské se stalo nejdůležitější frontou dlouholetého zápolení s islámem – Turci přece dvakrát pronikli až k Vídni. Bylo rovněž osou, kolem níž se točil zápas mezi katolíky a protestanty, který vyvrcholil třicetiletou válkou a narušoval vztahy v jednotlivých státech i mezi nimi ještě dlouho potom. V 19. století došlo právě v Německu k nejostřejší konfrontaci mezi konzervativními autokraty a liberálními stoupenci ústavnosti. Zrodil se v něm také marxismus a před první světovou válkou v něm působila nejvlivnější socialistická strana. Vznikl v něm i nacismus. A konečně střetnutí mezi komunistickou diktaturou a demokracií neprobíhalo nikde intenzivněji než právě v Německu, především v Berlíně, který přijal rozhodující symbolický význam jakožto rozdělené bývalé hlavní město v rozdělené zemi v rozdělené Evropě v rozděleném světě. A dnes se o tom, zda Evropa dospěje k bezprostřednější unii, nebo zůstane jakousi konfederací národních států, bude rozhodovat v první řadě v Německu a z vůle Německa.“
Simmsův názor podporuje také americký historik a filozof Timothy Snyder: „Světové dějiny jsou německé dějiny a v dějinách Německa se odrážejí dějiny světa. To je silná teze nadaného historika Evropy, jehož obrovská erudice oživuje hrdou geopolitickou tradici a jehož morální cit nám připomíná, že rozhodnutí, která dnes činí Berlín (a Londýn) o budoucnosti Evropy, mohou být zásadní pro budoucnost světa.“
Simmsova kniha začíná výzvou k mobilizaci „křesťanstva“ v polovině 15. století, kdy se ze všech sil snažilo čelit hrozbě, jíž se pro ně stala Osmanská říše. Tvrdí se v ní, že Evropané takovou jednotu zažili výhradně tváří v tvář vnějšímu i vnitřními ohrožení, například když stáli proti Ludvíku XIV., Napoleonovi I., Hitlerovi nebo Stalinovi. „Z toho pak vyplývá, že dnes Evropany sjednotí pouze nějaké velké vnější ohrožení,“ píše Simms. Na závěr autor vznáší otázky, zda náš kontinent dospěje k společnému postoji vůči hrozbám nebo zda Evropané skloní hlavu, stáhnou se sami do sebe, nebo se dokonce rozštěpí.
Anotace:
Brendan Simms: Zápas o evropskou nadvládu – Od pádu Cařihradu po současnost
V překladu Zdeňka Hrona vydává nakladatelství Prostor.
Kniha cambridgeského historika Brendana Simmse líčí vývoj mocenského zápasu o Evropu v celém novověku od pádu Cařihradu do současnosti. Autor ji rozčlenil do osmi kapitol odpovídajících periodizaci boje o nadvládu nad starým kontinentem a neustálým proměnám mocenských konstelací: Impéria
(1453–1648), Nástupnictví (1649–1755), Revoluce (1756–1813), Osamostatňování (1814–1866), Sjednocování (1876–1916), Utopie
(1917–1944), Rozdělování (1945–1973), Demokracie (1974–2011).
Hlavní myšlenkou díla je, že v dějinách některé věci navzdory změnám zůstávají stejné, a k nim patří zásadní záležitosti bezpečnosti na našem kontinentu: sen o univerzální říši a ústřední postavení i role Svaté říše římské národa německého a poté Německa spojujícího »jako polovodič« různé složky evropské rovnováhy.
Simms zkoumá, jakým způsobem se podstatné problémy evropského mocenského zápasu řešily v minulosti. Na závěr nekončí žádnými věštbami, ale místo toho raději klade otázky. Přesto ovšem přichází s postřehem, že dnešní Německo stojí před dilematem, zda se má celou svou hospodářskou vahou postavit za pokračující sjednocování Evropy, anebo usilovat o vlastní ekonomickou hegemonii. Simms zároveň tvrdí, že dnešní Evropa se může skutečně sjednotit (podobně jak to alespoň částečně a přechodně činila tváří
v tvář osmanskému nebezpečí) pouze pod vlivem velkého vnějšího či vnitřního ohrožení a táže se, zda se to stane ve formě konfrontace s putinovským Ruskem, k níž dojde například kvůli pobaltským státům, Bělorusku či Ukrajině, nebo rozhodného měření sil s novodobým islamistickým chalífátem vzniklým
na Středním východě, případně střetnutí s Čínou pronikající do oblastí, jež jsou pro ni životně důležité.
Kniha je určena jak znalcům a odborníkům v oblasti historiografie, tak všem zájemcům o historii a politiku z řad širší veřejnosti.
Z anglického originálu Europe. The Struggle for Supremacy, 1453 to the Present, vydaného v roce 2013, přeložil Zdeněk Hron
Na přední straně obálky použita reprodukce mapy Evropa jako královna Sebastiana Munstera vydané roku 1570
744 stran, 597 Kč
V českém jazyce vydání první
Vydal PROSTOR v roce 2015
www.eprostor.com
O knize mimo jiné napsali:
„Simmsův důraz na ústřední úlohu Německa vyvažuje západně orientované teorie tím, že věnuje patřičnou pozornost i východoevropské oblasti. Tato kniha pokrývá celý novověk a je nejen vynikajícím úvodem do evropské historie, ale také významným interpretačním počinem.“
Norman Davies, britský historik a spisovatel
„Jde o příběh Richelieua, Metternicha a Kissingera, nikoli Luthera, Newtona a Beethovena. To může znít nezáživně, ale Simmsova kniha taková rozhodně není. Vtahuje čtenáře do velkolepého děje plného nestálých spojenectví, vojenských střetů a mocenské ctižádosti.“
Jeffrey Collin, britský politolog
„Zápas o evropskou nadvládu je dílo vyjadřující výjimečnou vzdělanost nejjemnějšími tahy. Jde o základní a zároveň poutavou četbu pro každého, kdo se snaží porozumět minulosti i současnosti nejproduktivnějšího a nejnebezpečnějšího světového kontinentu.“
William Shawcross, britský spisovatel a novinář
Brendan Peter Simms (nar. 1967), britský historik a profesor Cambridgeské univerzity v oboru mezinárodních vztahů, se v pedagogické, vědecké a publikační činnosti zaměřuje na evropskou zahraniční politiku 18. až 20. století. Jeho záběr je široký, každý z jeho zatím čtyř vydaných titulů zprostředkovává vhled do dějin jiné evropské velmoci. Ještě hlouběji do historie se autor ponořil v ambiciózním díle Zápas o evropskou nadvládu. Od pádu Cařihradu po současnost.
K současnému dění se rovněž vyjádřil kontroverzní knihou Unfinest Hour. Britain and the Destruction of Bosnia (Nejtěžší hodina. Británie a zničení Bosny, 2001), kde kriticky komentuje britský postup ve válce v Jugoslávii. Zastává hodnoty
a postoje liberální demokracie, působí mj. jako prezident britského think-tanku Henry Jackson Society.
Ukázka:
Svatá říše římská je se svými nástupnickými státy základním zdrojem
politické legitimity pro každého, kdo chce mluvit jménem celé Evropy. Hlavní protagonisté po staletí usilovali o získání pláště císaře Svaté říše římské, aby se mohli ujmout dědictví Karla Velikého. Chtěl se jej zmocnit Jindřich VIII. stejně jako Süleyman I. Nádherný, oděl se jím Karel V., usilovali o něj francouzští králové od Františka I. až po Ludvíka XVI., Napoleon na něj vážně pomýšlel, ozvěny Hitlerovy „třetí říše“ nemohly znít zřetelněji a Evropská unie vznikla v téže oblasti a z téhož ducha, třebaže naplněna zcela odlišným obsahem. Stručně
řečeno vedoucí evropští představitelé, dokonce i ti, kteří sami neměli žádné imperiální cíle, byli v předcházejících pěti stech padesáti letech nezvratně přesvědčeni, že zápas o nadvládu bude rozhodnut Říší nebo v ní a v jejích německých nástupnických státech. To věděla královna Alžběta I., věděli to
i Cromwell, Marlborough a oba Pittové, věděli to Bismarck stejně jako spojenecké vrchní velení za první světové války, Franklin Delano Roosevelt, Stalin i Gorbačov a vědí to rovněž Rusové, kteří se po pádu Berlínské zdi zuřivě brání rozšiřování NATO směrem na východ, i elity, jež se dnes z obav, aby se Německo nevzdalo svých závazků, snaží udržet pohromadě Evropskou unii. Kdo alespoň nějakou
dobu ovládal střední Evropu, zároveň ovládal celý starý kontinent a každý, kdo ovládne celou Evropu, se nakonec zmocní vlády nad světem.
Proto nepřekvapuje, že zápas o nadvládu nad Německem se rovněž stal hnací silou procesu vnitřních změn probíhajících v Evropě. Angličané se vzbouřili proti Karlovi I., protože nedokázal uchránit německé protestantské panovníky,
na nichž závisely jejich vlastní svobody, Francouzi se odvrátili od Ludvíka XVI. kvůli tomu, že se údajně podřizoval Rakousku, a Rusové se rozloučili s carem, poněvadž si nedokázal poradit s německou druhou říší. Německo se rovněž stalo semeništěm nejdůležitějších ideologických změn, k nimž došlo v Evropě – reformace, marxismus a nacismus se zrodily právě v něm a potom rozhodujícím způsobem utvářely světovou geopolitiku. Úsilí o zajištění bezpečnosti a snaha
o dosažení nadvlády byly od dob Kolumbových objevitelských plaveb až do „závodu o obsazení Afriky“ v 19. století také hnacími silami evropské rozpínavosti a stály rovněž za procesem dekolonializace. Aby bylo jasno, tak to sice vždy neprobíhalo v důsledku prosazování německých zřetelů, avšak zmíněná záležitost se přesto neustále skrývala bezprostředně pod povrchem – viz pokusy anglických námořníků ze 17. a 18. století, kteří se snažili udržet rovnováhu v Říši tím, že se zmocňovali dodávek mincovních kovů z Nového světa, jež byly určeny jejich soupeřům, výroky Williama Pitta, který mluvil o »získání Ameriky v Německu«, úsilí, které koncem 19. století vyvinuli Francouzi při koloniální expanzi ve snaze vytvořit protiváhu k císařskému Německu, a pokus o celosvětové zmobilizování Židů prostřednictvím vydání Balfourovy deklarace, který po druhé světové válce vyvrcholil vznikem Státu Izrael.
Foto: Nakladatelství Prostor
