Exkluzivní a naprosto jedinečný pohled pod ruce spisovatele nabízí autor Antonín Deliš. Možná jen těžko hledat někoho, kdo si umí bez konvencí víc hrát s textem, příběhem a doslova ho umělecky malovat. Právě teď dopsal pentalogii.
Příběh začal jednoduše u bazénu v Podolí, příběhem mladých mužů i žen, kteří tak nějak žijí své životy a poznávají sami sebe. S každou z postav se můžete snadno ztotožnit. Pěkný a dlouhý rozhovor s úvahami nad celým procesem psaní si můžete přečíst přímo na autorově webu. https://endralon.space/usus-sve-vlasy-v-1530-245-dva-roky-v-podoli-rozhovor-s-antoninem-delisem-o-vzniku-pentalogie-ktera-zacala-u-bazenu-a-skoncila-uplne-jinde/
My se však podíváme ještě hlouběji do zákulisí. Milujete psaní? Milujete světy skryté v knižních stránkách? Pak je tohle pro vás to pravé.
Když jsem rozhovor pročítala, doslova jsem se do něj nořila. Některé věci pro mne byly důvěrně známé, protože proces psaní je forma zamilování se do fiktivních světů. Jiné věci byly pro mou snad až konvenční duši velmi přelomové.
Spisovatel svůj příběh žije i ve svém okolí
Antonín Deliš vsadil svůj příběh do mnoha reálných míst v Praze. Ale… nehledejte je a neporovnávejte je.
Jenže ve chvíli, kdy do těch míst vstoupily moje postavy, přestala být skutečná. Nechtěl jsem, aby čtenář porovnával, jestli jsem správně popsal konkrétní podnik nebo ulici. Chtěl jsem vytvořit literární prostor, který působí uvěřitelně, ale patří už příběhu, píše a mne se toto zarývá do paměti. Kouzlo snování příběhu je často v tom, že ho žijete.
Pentalogie je vývojem samotného autora
Číst takto rozsáhlý projekt s tak bohatým vývojem postav i situací je doslova aktivní relax. Jako čtenář najdete svět, do kterého se rádi znovu a znovu ponoříte a víte, že co stránka, to vývoj. Jako autor vnímáte každou jemnou nuanci a oceníte všechny autorovy majstrštyky, dokonalé dialogy, v nichž zazní v pár slovech maximum. Je to jako lahůdka, kterou si vychutnáváte. Proto nejsem schopna Tonyho knížky číst, abych je dočetla, nebo dokonce rychločtením. Jsou to díla, kterých si ukousnu jen kousíček a čas doznívání je snad ještě sladší než samotné čtení. Z čehož samozřejmě plyne, že mám ještě hodně co dohánět… Pentalogie volá!
Napsat něco takového je doslova odrazem kusu vlastní osobnosti… dost dobrých nápadů mne chodí v tom stavu mezi bděním a spánkem, máš to taky tak?
„Nemám to úplně stejně. Zdají se mi sny, které většinou nemají s knihami vůbec žádnou přímou souvislost. Vykládám si je podle Junga a Freuda, ale také podle vlastní intuice, takže v nich hledám především osobní význam. Přesto se během spánku něco děje. Můžu večer usínat s přesvědčením, že budu druhý den pokračovat v pentalogii USUŠ SVÉ VLASY V 15:30, 2:45, ale ráno otevřu oči a najednou přesně vím, že mám pracovat na úplně jiné knize. Nepřijde ke mně konkrétní scéna ani věta ze snu. Prostě se probudím a mám v sobě hotové rozhodnutí. Nevím, odkud se vzalo, ale většinou ho poslechnu.
Podobné to bylo po Světě knihy. Byl jsem přesvědčený, že po něm na nějakou dobu přestanu psát, budu se věnovat propagaci hotových knih a trochu si odpočinu. Pak jsem se ale probudil a věděl jsem, že mám dělat něco jiného. A tak ze mě během poměrně krátké doby vypadly knihy Harjin a Hvězda, co spadla dvakrát, Miluj mě do krve, Chlapci z Brassai Sámuel utca, Zločin na Petrském náměstí a také další části rozsáhlého světa ArtForka.
Moje spojení se spánkem tedy nespočívá v tom, že bych přepisoval své sny do knih. Spíš jako by se během noci uvnitř mě rozhodlo, kterým směrem mám pokračovat. Ráno už jenom vím, co mám dělat.
Pravda ale je, že jsem od května pracoval přibližně patnáct hodin denně, až mi z toho začalo být trochu špatně – vlastně trochu hodně. Teď jsem zpomalil, začal jsem znovu víc navštěvovat přátele a snažím se dodržovat víkendy. Učím se rozlišovat mezi impulsem, který má smysl následovat, a pocitem, že všechno musím dokončit okamžitě.“
Předpokládám, že velká část příběhu prostě vznikala sama během dvou let tvorby. Navíc mi přijde, že jsi doslova mistr multižánru. Nenecháš se svazovat pravidly. Takhle jsi psal vždycky, nebo sis k této spisovatelské svobodě nacházel cestu postupně?
„Pokud mluvíme o pentalogii USUŠ SVÉ VLASY V 15:30, 2:45, tak tu jsem původně vůbec psát nechtěl. Byla součástí životního období, kdy jsem se rozhodl naučit pracovat s umělou inteligencí.
Celé to vlastně začalo rukopisem MastronDavaj z Mokrobadu, Govlínbej z Rukoslanu a fíckej detektiv ArtFork z Džibhajnhulu: Poslední rok. Jeho svět už byl tak rozsáhlý, že když jsem ještě chodil do běžného zaměstnání, nebyl jsem schopný ten vesmír po příchodu domů ani mentálně otevřít, natož v něm skutečně pracovat. Zároveň mě přestával bavit klasický způsob psaní. Potřeboval jsem najít něco, co mě začne tvůrčím způsobem znovu zajímat. Jsem především světotvůrce a hledal jsem nástroj, který by mi dovolil pracovat s rozsáhlými světy jinak.
Zatímco se lidé kolem AI dva roky dohadovali, kdo je pro ni, kdo proti ní a co všechno znamená pro literaturu, já jsem se těm debatám pokud možno vyhýbal. Místo toho jsem se učil. Zkoušel jsem různé nástroje, hledal jejich slabiny, porovnával výsledky a postupně si vytvářel vlastní pracovní systém. Pracoval jsem také se svými staršími texty, protože jsem potřeboval vycházet ze svého jazyka a způsobu vyprávění, ne z anonymní představy o tom, jak má vypadat román.
Věděl jsem ale, že se to musím naučit na něčem novém. A tak vznikl první díl pentalogie, Žár pod hladinou. Učil jsem se na něm za pochodu a bylo to mnohem těžší, než jsem čekal. Už od začátku jsem věděl, že půjde o pět knih, takže jsem musel hlídat obrovské množství postav, vztahů, motivů a budoucích návazností. Současně jsem řešil, jak celý způsob práce nastavit tak, aby byl pro mě finančně únosný a při psaní mě úplně nezruinoval.
Předpokládám, že každý autor pracující s AI píše úplně jinak. Já jsem si postupně našel vlastní metodu. Po dokončení prvního dílu jsem před Světem knihy přepracovával také Poslední noc v New Yorku. Na ní jsem se zase učil revidovat své starší texty, rozpoznávat opakující se vzorce jazykových modelů a hlídat místa, na kterých je potřeba být velmi opatrný.
Nechci z toho dělat rozhovor pouze o AI, ale bez této zkušenosti se na otázku o vzniku pentalogie nedá odpovědět poctivě. Pentalogie byla současně příběhem, experimentem i mojí dvouletou tvůrčí školou.
Neřekl bych však, že během těch dvou let vznikala sama. Spíš jsem v sobě měl velké množství příběhů, které chtěly ven, ale v běžném pracovním režimu pro ně nebyl prostor. Když jsem si pak dovolil věnovat jeden rok především psaní a přestal chodit do klasického zaměstnání, snažil jsem se ze sebe dostat všechno, co ve mně už dlouho leželo poskládané. Teprve teď, po dokončení pentalogie, se vracím k rukopisu MastronDavaj z Mokrobadu, Govlínbej z Rukoslanu a fíckej detektiv ArtFork z Džibhajnhulu: Poslední rok, kvůli kterému celá tahle etapa vlastně začala.
Jestli jsem mistr multižánru, to musí posoudit někdo jiný. Je ale pravda, že píšu velmi rozdílné knihy. Miluj mě do krve je něco úplně jiného než svět ArtForka. Také samotnou pentalogii jsem si rozvrhl tak, aby byl každý díl napsaný jinak. Každý má vlastní strukturu, rytmus, atmosféru a způsob vyprávění. Někomu to může připadat zvláštní a může s tím polemizovat, ale já píšu pro radost. Nejsem nikomu povinen vyrobit pětkrát tutéž knihu jen proto, že určitý způsob jednou fungoval.
Ke spisovatelské svobodě mě paradoxně dovedla chudoba. Neříkám tím, že je chudoba romantická nebo příjemná. Není. Znamená pro mě, že mám minimum peněz a nezbývá mi na dovolené, kino, plavání ani další běžné radosti. Takže místo dovolené sedím a píšu. Místo kina sedím a píšu. Místo toho, abych někam šel, vytvářím vlastní světy.
Současně mě to naučilo, že ve své tvořivosti nejsem nikomu nic dlužen. Vím, že může přijít jakákoli katastrofa a další knihu už nemusím stihnout dokončit. Pak je vlastně úplně jedno, jaké jsem měl finanční plány nebo jestli prodám deset, padesát, nebo sto výtisků. V tom mi svým způsobem pomáhá i velmi malý dosah na Instagramu. Chudoba a neviditelnost jsou možná zvláštní kombinace, ale mně daly svobodu dělat si věci po svém a přestat řešit, co si o tom kdo myslí.
Svoboda pro mě ovšem znamená také hranice. Velmi citelně jsem omezil svoje kontakty a přestal se nechávat neustále vyrušovat. Po smrti Amálky se navíc mnoho vztahů protřídilo skoro samo. Zůstalo mi pevné jádro dobrých přátel, které mohu bez obav pozvat k sobě, navštívit je nebo s nimi někam vyrazit.
Tahle kombinace chudoby, hranic a čisté radosti je vlastně to, co mi dává svobodu.“
Pracuješ na mnoha novinkách, a tak se ptám, co tě v tuto chvíli naplňuje z tvé tvorby nejvíc, kromě právě dokončené pentalogie?
„V tuto chvíli už to ani nevnímám tak, že pracuju na novinkách. Přede mnou leží stohy a stohy stránek, které musím pročíst, revidovat, opravit a připravit k vydání. Protože dělám všechno sám, nekončí moje práce dopsáním rukopisu. Dělám si revize, korektury, sazbu i doprovodné vizuály.
První dva díly pentalogie USUŠ SVÉ VLASY V 15:30, 2:45 už vyšly a další tři jsou dopsané, ale ještě je musím připravit do finální podoby. Současně vím, že nemůžu být mentálně pořád jenom v jednom světě. Takže se ráno probudím a řeknu si: Dobře, dneska od pentalogie odstoupím a pohnu třeba s knihou Chlapci z Brassai Sámuel utca nebo s rukopisem MastronDavaj z Mokrobadu, Govlínbej z Rukoslanu a fíckej detektiv ArtFork z Džibhajnhulu: Poslední rok. Hledám vlastní rytmus a postupně zjišťuju, jak mezi jednotlivými světy přecházet, aniž bych se v nich utopil.
Pokud se ale ptáš, co mě na tvorbě skutečně naplňuje, je to všechno dohromady. Samotné psaní by mě už asi nenaplňovalo. Ke knihám vytvářím soundtracky, vizuály a celý doprovodný svět. Teď se chystám připravovat také teaser a postupně si k němu vyrábím podklady.
Každý z těch světů přitom potřebuje něco jiného. Pentalogie vyrůstá z Podolí, vztahů a rozsáhlého ansámblu postav, Miluj mě do krve je psychologicky propracovanější příběh z Malty, Christmas a Hamburger zimní queer romance mezi Hamburkem a Prahou a Chlapci z Brassai Sámuel utca mě vracejí do Budapešti a k příběhu dětství, které jsem tam sám neprožil, ale cítil jsem jeho přítomnost.
Obrázky, se kterými si tolik hraju, přitom nevznikají primárně jako ilustrace do knih. Jsou spíš doprovodným vizuálním materiálem a zároveň archivem celého světa. Ukládám si něco jako vizuální semínka: jak postavy vypadají zleva a zprava, jak se oblékají na jaře, v létě, na podzim nebo v zimě, jak působí v různých prostředích a jak se kolem nich mění světlo. Postupně si tím vytvářím konzistentní vizuální bibli.
Dělám to i proto, že předpokládám, že se technologie ještě výrazně posunou. Láká mě představa, že bych v budoucnu mohl vytvořit vlastní AI seriál. Ne automaticky vygenerovaný obsah, ale skutečně autorsky řízené dílo, ve kterém bych mohl podržet postavy, lokace, atmosféru, rytmus i celkovou režijní představu. To by mě velmi uspokojovalo i jako filmaře.
Současně si někdy představuju, jaké by to bylo, kdyby chtěl pentalogii jako seriál natočit někdo jiný. Jak by ten svět vypadal, koho by obsadil, co by zachoval a co by změnil. Zatím si s těmito představami především hraju a připravuju si půdu pro budoucnost.
Jako chudobný umělec z Hloubětína ale musím čekat, až mi do připraveného sudu nakapou nějaké korunky. Když něco mám, část zase vložím do tvorby. Zároveň nechci celý život přežívat jenom o rýži, šunkáčku, pórku, čínské polévce, zmrzlině, kávě, čaji a vodě – i když se tomu můj současný jídelníček občas docela blíží. Přesto je pro mě tvorba pořád na prvním místě.
Čím dál víc si také uvědomuju, jak mě moje vlastní psaní ovlivňuje a jakým způsobem utváří můj život. Mám za sebou věštecké období a pořád ve mně zůstává citlivost k tomu, co se během tvorby začne zvláštním způsobem manifestovat i ve skutečnosti. Někdy mi připadá až šílené, jak se věci, o kterých píšu, později určitým způsobem propíšou do mého života. A tak občas přemýšlím i nad tím, co bych si z manifestačního hlediska chtěl napsat dál.
Po dokončení tolika knih také sleduju, jak se můj vnitřní prostor postupně vyprazdňuje od starých příběhů a kolik nových do něj zase přikapává. Nechci se ale okamžitě vrhnout na všechno, co mě napadne. Snažím se zjistit, co má skutečně růst a co je jen momentální nadšení.
Dlouho jsem si například myslel, že budu udržovat mailing list, ale nakonec jsem rozesílku zrušil, protože mě jednoduše nebavila. Čím dál víc se učím vnímat, co mě skutečně živí a co ze mě jenom bere energii.
Tvorba se pro mě navíc neomezuje pouze na knihy. Naplňuje mě třeba i to, když přijdu ke kamarádce, společně zjistíme, co její byt potřebuje, já jí domaluju obrazy, přestěhuju nábytek, něco vyklidím a z toho, co už doma má, vytvořím nový prostor. Je to vlastně podobná práce jako se světem románu: hledám, co kam patří, co je navíc, co chybí a jak z jednotlivých věcí vytvořit celek.
Poslední dobou jsem ale velmi intenzivní a nechci už svoji energii bezhlavě spalovat. Jedna věc je nadšení, které člověka nabije. Druhá věc je vyhořet jako sirka. Zvlášť když už jsem jednou v životě vyhořel.
Takže mě dnes nejvíc naplňuje hledání vlastního rytmu: psát, vytvářet hudbu a obrazy, připravovat knihy k vydání, přemýšlet o filmu a seriálu, ale zároveň si ponechat život, přátele a trochu energie i pro další den.
Nechci už jen psát jednotlivé knihy. Chci postupně vytvářet světy, které mohou existovat v textu, hudbě, obrazech a jednou třeba i ve filmu nebo seriálu – a přitom se naučit žít tak, abych v nich nemusel sám shořet.“
Už jsme psali:
https://www.topvip.cz/rozhovory/spisovatel-antonin-delis-neni-nic-vrazednejsiho-nez-ticho
Foto: autorka
