Julieta žije sama se svou dcerou Antíou poté, co do jejich šťastného života krutě zasáhl osud. Po smrti Julietina manžela Xoana, Antíina otce, prožívají nejhorší období. Obě trpí, Julieta se uzavře do sebe a jejich tichá bolest je postupem času odcizuje.
Když je Antíe osmnáct let, opustí svou matku bez jediného slova vysvětlení. Julieta ji více než dvanáct let zoufale hledá všemi možnými způsoby. Během té dlouhé doby zjišťuje, jak málo svou dceru zná. Až náhodné setkání s Antíou dává matce šanci pokusit se ji získat zpět. Osamělá a zlomená Julieta se rozhodne konfrontovat svůj život a říct dceři pravdu o osudových událostech, které jejich životy rozdělily.
Dvojnásobný držitel Oscara, světově uznávaný režisér Pedro Almodóvar (Vše o mé matce, Mluv s ní), je proslulý svými filmy o silných ženách v komplikovaných životních situacích.
Drama Julieta je o zoufalé snaze matky přežít v nejistotě. Vypráví o osudu, komplexu viny a nepochopitelných tajemstvích, která nás vedou k tomu, že lidi, které milujeme, vymažeme ze svých životů, jakoby nic neznamenali, jakoby nikdy neexistovali.
Premiéra španělského filmu Julieta bude 21. července.
Režisér Pedro Almodóvar o svém filmu:
Matriarchát
Je rok 2016.
Film začíná záběrem na červenou látku a velmi brzy zjišťujeme, že srdce, které slyšíme bít, je Julietino srdce. Druhým symbolem je socha, která představuje nahého, sedícího muže. Julieta ukládá sochu do lepenkové krabice.
Je rok 1985.
Sochařka jménem Ava, pravděpodobně na počest Avy Gardner, vytváří sochu. Ava je velmi krásná, jako Venuše, kterou hrála Ava Gardner ve filmu One Touch of Venus. Venuše je bohyně lásky, krásy a plodnosti. Mladá Julieta v roce 1985 bere do rukou sochu sedícího člověka. Ta vypadá jako dítě v rukou ženy. V dalším sledu Ava tvaruje novou postavu z hlíny, zatímco Julieta přihlíží. Hlína získává podobu mužských hýždí a nohou. „Bohové vytvořili muže a jiné bytosti pomocí hlíny a ohně,“ říká Julieta. Julieta vyučuje klasickou literaturu a vypráví Avě o příběhu stvoření. Na konci příběhu se přizná, že je těhotná…
Tyto sekvence ukazují sílu žen: žena jako tvůrce muže. Muž je reprezentován drobnou sochou, která je ve srovnání s ženskýma rukama Juliety nepatrná. Žena nejen dává život, ale je silnější, dokáže bojovat, trpět a užívat si vše, co život přináší. Jen osud je silnější než ona.
Cizinci ve vlaku / Lidské touhy
Fascinují mě vlaky, ať už jako hračky nebo skutečné, když se objevují ve filmech. Vždy jsem snil o natáčení ve skutečném vlaku. Ze všech dopravních prostředků, které tvoří filmovou ikonografii (kromě divadelních rekvizit a koní, kteří mají svůj vlastní žánr), je vlak můj nejoblíbenější. Vlak se objevuje ve všech filmových žánrech, ale ty nejlepší scény s vlakem vytvořili Hitchcock (ve filmech Zmizení staré dámy, Cizinci ve vlaku, Na sever severozápadní linkou) a Fritz Lang (ve filmu Human Desire).
Když jsem vstoupil do kupé starého vlaku z 80. let, abych provedl s herci zkoušku, uvědomil jsem si, jak složité je točit v prostoru, kde je sotva místo pro kameru a kameramana. Nikdy mi nedošlo, jak omezený byl prostor vlaků v roce 1985. Peklo plné roztočů. Ale všichni jsme věděli, že tyto sekvence jsou pro příběh stěžejní, protože Julietin osud budeme sledovat prostřednictvím cesty vlakem.
Scénář Juliety jsem postavil na scénách z noční cesty vlakem. V místě, které je tak metaforické a významné, se Julieta dostává do kontaktu se dvěma póly lidské existence: se životem a smrtí. S fyzickou láskou jako reakcí na smrt. Zatímco se Julieta horečnatě miluje s Xoanem, někdo umírá.
Sbohem
V roce 2003 oslaví Julietina dcera Antía osmnáctiny. Odejde na 3 měsíce do Pyrenejí. Julieta je z odloučení od dcery rozrušená, protože ještě nikdy bez ní nebyla.
Julieta sleduje Antíu projít dveřmi. Skrývá svou nervozitu, jak nejlépe dokáže. Scéna v ní probouzí vzpomínky na dvě další loučení, o kterých se před Antíou nikdy nezmínila.
Jedno se odehrálo ve vlaku. V nočním vlaku v roce 1985, tu noc, kdy Julieta Antíu počala. V kupé naproti Julietě seděl muž. Odpudivý, nepříjemný a snažil se s ní navázat konverzaci. Julieta ho chladně odmítla. Vstala a zanechala ho v kupé samotného. Muž se na další zastávce vrhnul pod kola vlaku. Nepochybně se plánoval zabít, ale Julieta cítí výčitky a stále nemůže zapomenout na mužův pohled, když z kupé odcházela.
Druhé loučení, které týrá její duši, je Xoan, rybář, kterého potkala tu samou noc, ve stejném vlaku. Od jejich setkání uplynulo 13 let. Oba mlčí ohledně toho, co Julieta objevila o Xoanově minulosti a co ji těžce zasáhlo. Xoan Julietu prosí, aby s ním mluvila, ale ona se přesto rozhodne odejít a hledat útočiště v tichu. V odpoledních hodinách se Julieta vrací domů, pokračovat v přerušeném rozhovoru, ale Xoan tam není. Julieta už nikdy nebude mít šanci rozhovor dokončit. Krátce poté, co odešla, se Xoan vydal na ryby. Zastihla ho bouře a on se utopil.
Když Julieta stojí u venkovních dveří a vidí, jak Antía odchází, vybaví si poslední pohledy obou mužů, kteří krátce poté, co odešla, zemřeli.
Osudovost / šance
Tato dvě tragická loučení, která byla dílem náhody a smůly, se navždy zapsaly do Julietiny mysli. Pocit viny, který přenáší i na svou dceru, se dostal do scénáře, aniž bych se o to cíleně snažil. Stalo se to, když jsem měl pocit, že mám scénář téměř hotový. Tento aspekt prostě vyplynul.
Vina cestuje v Julietině vlaku jako určitý druh fatálního osudu. Tento prvek prochází mým filmem jako temnota a dává příběhu nádech noir filmu. Alberto Iglesias tento dojem velmi posílil soundtrackem, který pro Julietu složil.
Film Julieta je inspirován tvorbou Alice Munro. Od chvíle, kdy jsem si přečetl její dílo Útěk (Runaway), jsem přemýšlel o adaptaci třech jejích příběhů pro kino (Chance, Soon, Silence). Tyto tři příběhy mají společnou hrdinku, Julii, ale nejsou provázané. Jsou to tři nezávislé příběhy a já jsem se je snažil sjednotit.
Scénář
Inspirace knihou povídek Útěk (Runaway) se objevila již v Almodóvarově filmu Kůže, kterou nosím (The Skin I Live In, 2011). Již tehdy jsem začal s adaptací této knihy. Vancouver jsem nahradil New Yorkem, protože mám blíž ke Spojeným státům než ke Kanadě. Obě země mají podobnou rodinnou strukturu. Děti opouštějí domov dřív, když jdou na univerzitu a mnoho z nich se své rodině vzdálí. Jejich nezávislost je nejen geografická, ale i emocionální.
Ve Španělsku se rodinné vztahy téměř nikdy nepřeruší, pupeční šňůra s našimi rodiči a prarodiči překonává plynutí času. Až na výjimky, samozřejmě.
Na první verzi scénáře jsem pracoval ve španělštině, snažil jsem se, aby se ty tři povídkové příběhy staly mými. Potřeboval jsem při psaní scénáře svobodu, i když je to adaptace. Měl jsem obavy z převedení scénáře do angličtiny. Bál jsem se změnit jazyk, kulturu a umístění.
Před dvěma lety jsem se do první verze znovu ponořil. Líbil se mi víc, než bych čekal, tak jsem zkusil přenést děj do Španělska. Španělská verze mě více vzdálila od předlohy Alice Munro. Její příběhy jsou stále základním kamenem Juliety, ale pokud je překlad kanadského literárního stylu těžký, převést ho do španělského příběhu je téměř nemožné. Obdivovatelé Alice Munro by v mé Julietě měli cítit hold kanadské spisovatelce.
Bílá barva / únik
Poté, co Julieta o své dceři neslyšela celá léta, zničí všechny věci, které ji Antíu připomínají a vrátí se domů. Rozhodne se pohřbít všechny vzpomínky na ní. Jako každé velkoměsto, Madrid je tvořen spoustou „městeček“. Julieta hledá oblasti, kam její dcera nikdy nevkročila, ošklivé a smutné, daleko od centra, kde spolu žily. Pronajme si neosobní byt vymalovaný čistě bílou barvou, bez jakýchkoliv obrazů, zbytečných předmětů a ozdob. Prostá bílá odráží prázdnotu.
Bílý prostor bytu také ukazuje mé touhy uniknout. Kladl jsem velký důraz na vizuální kompozici, zvýrazněnou strohostí vedlejších postav. Nikdo nezpívá. Není tu náznak humoru nebo jakékoliv míšení žánrů. Od samého začátku jsem tvořil Julietu jako drama, ne melodrama, přestože taková je většina mých filmů. Chtěl jsem natočit čisté drama s nádechem tajemství: někdo hledá někoho, aniž by věděl, proč ten dotyčný odešel. Někdo, s kým jste žili celý život, zmizí z vašeho života bez jediného slova. Nemůžete to pochopit. Stává se to, je to v naší přirozenosti, ale je to nepochopitelné a nepřijatelné. Nemluvě o bolesti, kterou to způsobí.
Domy / výzdoba
Když Julieta přijme drastické rozhodnutí, stěhuje se. Prostřednictvím nábytku a stěn v pokojích vidíme stav její mysli v každém okamžiku. První byt si pronajímá v Madridu, ve velmi živé centrální oblasti. Tapety v bytě mají velmi pozoruhodné, skoro nepříjemné motivy. „Je to trochu skličující,“ říká slabě Julieta, doprovázená malou Antíou a její nerozlučnou kamarádkou Beou. „Ne, je to super,“ říká Bea. A Antía vždy souhlasí s Beou. Obě dívky jsou nadšené, že se Julieta chystá pronajmout tenhle dům, protože Bea žije ve stejné čtvrti. Julieta nemá sílu se s dívkami přít kvůli tapetám, je velmi slabá fyzicky i psychicky.
Druhý byt je od prvního daleko a je jeho pravý opak. Bílé stěny, žádné ozdobné předměty, nábytek s čistými liniemi, neutrální. Všechno má neosobní nádech. Tenhle byt je opakem toho, ve kterém matka s dcerou žila.
O několik let později se Julieta rozhodne opustit Madrid, společně s Lorenzem a nikdy se nevrátit. Avšak náhodné setkání s Beou, kterou léta neviděla, mění její plány. Bea jí řekne, že náhodou potkala Antíu u jezera Como a že jí řekla, že Julieta stále žije v Madridu. To drasticky změní Julietiny plány.
Rozejde se s Lorenzem bez jakéhokoliv vysvětlení, chce se vrátit do bytu s nápadnými tapetami, kde by stále cítila ducha své dcery.
Opakování
Domovnice, která Julietě před dvanácti lety byt pronajímala, je překvapená, že ji opět vidí. Julieta si ho chce znovu pronajmout, ale byt je prodaný. Byt o patro výš je volný. Stěny natřené špinavě zelenou barvou, se stopami po obrazech předchozího majitele, žádný nábytek, žádné záclony.
Domovnice jí ukazuje byt, který je totožný jako její první, jen je jiná barva na stěnách a všude špína. Julieta si jej pronajímá. Rozhodla se čekat na svou dceru ve stejném místě, kde spolu žily.
V roce 2016 se Julieta prochází po stejných místech, kde se svou dcerou Antíou chodila v roce 1998, když se přistěhovaly do Madridu. Tváří v tvář dceřině nepřítomnosti je Julieta najednou na místech, kde s dcerou často bývala.
Jsem filmový režisér a věřím v opakování a zkoušky. Člověk se nevědomky ocitá v situacích, které zažil dříve, jako kdyby nám život dával možnost znovu zkoušet ty nejnáročnější chvíle.
Tato myšlenka je přítomna už ve filmu Vše o mé matce (All About My Mother, 1999). Sestra Manuela pracuje pro Národní transplantační organizaci, pomáhá lékařům v obtížném úkolu informovat příbuzné o smrti jejich blízkých s žádostí, aby mohli použít orgány zemřelého k transplantaci. Jedné osudné noci musí Manuela podstoupit to samé, ale jako matka oběti. Zná tu situaci, zažívala ji celé roky, ale z pohledu lékařů.
Julieta se přestěhuje do bytu se zelenými stěnami. Čas plyne a byt je stále stejně holý jako první den po nastěhování. Jediným kusem nábytku je stůl, na kterém Julieta Antíe píše vše, co jí neřekla, když žily společně. Na krbové římse je socha sedícího muže, kterého vytvořila Ava.
Předměty, obrazy…
Autorem sochy sedícího muže a všech dalších soch, které se objevují v Avině studiu, je sochař Miquel Navarro. Já sám jsem žil se sochou sedícího muže dvacet let a od té doby jsem chtěl, aby se objevil v jednom z mých filmů. Existují krajiny, písně a předměty, které jsem objevil či koupil a vím, že dříve či později se objeví v jednom z mých filmů. Schovávám si je a trpělivě roky čekám, až pro ně přijde ten vhodný film.
Takto jsem čekal s černou pláží na Lanzarote pro film Rozervaná objetí (Broken Embraces, 2009). Hnědý ručník zase čekal na Antíu a Beu, aby s ním osušily depresemi zmítanou Julietu.
Plakát z výstavy Luciena Freuda čekal roky, než našel místo na zdi u Juliety. Jsem spokojený s tím, jak tento plakát koresponduje s Julietou, když hledá v popelnici modrou obálku, kterou předtím vyhodila.
Hudba a písně
Mým dvorním skladatelem je více než dvacet let Alberto Iglesias. Jeho první reakce po zhlédnutí sestříhaného filmu byla, že tenhle film hudbu nepotřebuje. Líbil se mu holý, tichý, jak se zrodil ve střižně.
Na tomto místě musím vyjádřit zvláštní poděkování mému střihači José Salcedovi, který svým citlivým přístupem dýchal s filmem i postavami a jeho práce dala filmu konečnou podobu.
Film začíná Julietiným dechem, když je oblečená v červených šatech a dýchání bylo klíčovým slovem pro střih i vytváření hudby.
Vraťme se ale k Albertovi Iglesiasovi. Řekl jsem mu, že potřebuji ve filmu hudbu. I když v některých chvílích mi připadalo více než lákavé, nechat Julietu nahou, bez hudebního doprovodu.
Pro mě je hudba vždy jedním ze základních nástrojů v příběhu, společně se scénářem, strukturou vyprávění, ty tvoří kostru. Navrhnul jsem Albertovi, aby složil malé hudební přechody pro zvýraznění změny éry nebo opakování postavy. Něco jako jemné a lehké kompozice v některých z nejlepších filmů Clinta Eastwooda (Million Dollar Baby nebo Dopisy z Iwo Jimy).
Alberto se pustil do práce, ale výsledek nebyl ani pro jednoho z nás přesvědčivý. Objevili jsme něco, co jsme oba už dříve vycítili. Struktura vyprávění filmu byla nepřístupná pro jakýkoliv jiný než přímý zvuk. Julieta je zdánlivě transparentní, ale když se Alberto snažil přidat hudbu, film ji odmítnul, jako by byl lidská bytost. A to bylo velmi frustrující.
Poslouchal jsem hodně soundtracků a náhodně jsem si vybral práci Toru Takemitsua pro film Písečná žena (Suna no onna, 1964) režiséra Hiroshi Teshigahara. Zkusili jsme ho, tempo sice nebylo odpovídající Julietě, ale bylo to něco, co se hodí. Alberto souhlasil. Takemitsu ho vedl k Mahlerovi. To byla cesta, mělo to jiskru. Myslím, že Alberto Iglesias napsal jeden ze svých nejlepších soundtracků. Alberto svou hudbu synchronizoval s hlasy a vzhledem postav. Občas se zdá, že hudba vychází z Julietiných očí. Albertova hudba dýchá jako živý tvor a prolíná se s dialogy.
Občas mám pocit, že Alberto složil operu a děj se odehrává v očích herců. Obvykle je mezi hudbou a slovy souboj. Alberto vyřešil problém důmyslným způsobem. V celém filmu je jen jedna plnohodnotná píseň, a to v závěrečných titulcích.
Slova, která Chavel Vargas zpívá v Si No Te Vas (If You Don´t Leave – Když neodejdeš), jsou pokračováním posledních Julietiných slov: „Pokud odejdeš, můj svět zanikne, svět, kde existuješ jen ty. Neodcházej, nechci, abys mě opustila, protože pokud odejdeš, v ten moment zemřu“.
Herečky
Julieta je pro mě návratem do ženského vesmíru. Téměř všechny herečky, které prošly dlouhým castingem, jsou pro mě nové. Předtím jsem pracoval pouze s Rossy de Palma a Susi Sánchez. Jedním z rizik, kterým jsem čelil od začátku, bylo použití dvou různých hereček pro roli Juliety. Adriana Ugarte hrála Julietu ve věku 25 – 40 let, Emma Suárez Julietu po čtyřicítce. Nejsem příznivcem toho, když stejná herečka hraje postavu, která ve filmu zestárne o více než dvacet let. Nevěřím v účinky make-upu, aby herečka zestárla, a považuji za nemožné, aby pětadvacetiletá žena přesvědčivě zahrála padesátnici. Není to záležitost vrásek, je to něco hlubšího, co vyzařuje z jejího nitra. Tohle je pro mě akceptovatelné na divadle, ale ne ve filmu.
Přesto je riskantní použít dvě různé ženy, v tomto případě pro roli Juliety. A to hlavně proto, že roli Avy hraje pouze jedna herečka, Inma Cuesta.
Nakonec jsem se svým rozhodnutím spokojený. A myslím, že Adriana Ugarte a Emma Suárez nyní tvoří část mého soukromého Olympu, na kterém jsou po boku hereček, jako je Penélope Cruz, Carmen Maura, Victoria Abril, Marisa Paredes a Cecilia Roth. Ty všechny jsou mé múzy.
Co závěrem?
Téměř všechny mé filmy si diváci opravdu vychutnají až při druhém zhlédnutí. Julietu si užijete mnohem víc, když už jste film jednou viděli a znáte příběh. Rád bych přesvědčil svého bratra (producent Agustín Almodóvar), aby nabízel druhou projekci filmu zdarma pro lidi, kteří již film viděli. O lidech, které vidíte poprvé, nevíte všechno, dokonce si nemusíte užívat jejich společnost, když se s nimi poprvé setkáte. Taková může být Julieta.
Podívejte se na trailer zde:
Foto: www.bioscop.cz
