Jedinou premiérou Laterny magiky v této sezoně jsou Podivuhodné cesty Julese Verna, multimediální inscenace, kterou připravil režisér David Drábek. Nový projekt je oslavou odkazu slavného francouzského spisovatele a také holdem průkopníkům filmu. Odehrává se totiž v prostředí filmového ateliéru z prvních desetiletí 20. století, v němž se pionýři tohoto média pokoušejí zachytit na celuloidový pás jeden z nejslavnějších románů Julese Verna, Tajuplný ostrov. David Drábek, který je uměleckým šéfem Klicperova divadla v Hradci Králové, je známý svými odvážnými režijními postupy i divadelními hrami plnými svérázného humoru, ironie, sarkasmu a situační komiky. A tak se i Podivuhodné cesty Julese Verna ponesou v odlehčeném duchu. Přesvědčit se můžete na premiéře 19. února na Nové scéně Národního divadla.
Inscenace je dílem zkušeného tvůrčího týmu. Spolu s režisérem Davidem Drábkem za jejím vznikem stojí dramaturgyně a scenáristka Markéta Bidlasová, hudební skladatel Darek Král, kostýmní výtvarnice Simona Rybáková nebo scénograf Jakub Kopecký. Choreografie pohybových sekvencí se ujali Martin Pacek a Henrieta Hornáčková, která je také představitelkou jedné z ženských dvojrolí.
Genezi inscenace přibližuje Markéta Bidlasová: „Na počátku práce na Verneovské inscenaci v Laterně magice byla Davidova idea spojit svět Vernových románů a Vernova života s příběhem jednoho zběsilého filmového štábu raných filmařů. Toto spojení je jednak podloženo fakty – Vernovy romány byly skutečně předlohou a inspirací pro vznik prvních filmů (např. Meliésova Cesta na měsíc, 1902) a stalo se tak ještě za Vernova života (zemřel v roce 1905). Za druhé – toto spojení je Davidově poetice blízké, vyhovuje jeho potřebě propojovat »Ed Woodovský« svět bizarních dojemných outsiderů se svůdným kouzlem dobrodružství a tajemství, vnímaného napůl dětskýma očima. Plus to vše opepřit troškou satiry a zneklidňujících futuristických vizí. Ale především – toto spojení se nám zdálo ideální pro to, abychom si mohli hrát s prostředky Laterny magiky velmi svobodně a s humorem.“
Inscenace čerpá motivy a situace především z Vernova obsáhlého románu Tajuplný ostrov, který spolu s téměř všemi Vernovými romány vyšel v souhrnném do cyklu s názvem „Podivuhodné cesty“, „Les Voyages extraordinaires“. Odtud tedy i název nové inscenace. Do cyklu patří 62 románů a 7 novel a povídek, které byly vydávány postupně v letech 1863 až 1919. Jules Verne (1828–1905) ovšem není výlučný autorem všech děl, v některých případech navazoval na práci romanopisce Andrého Lauriese a je doloženo, že jako spoluautor často figuroval jeho bratr Paul a rovněž nakladatel Podivuhodných cest Pierre-Jules Hetzel. S ním Verne uzavřel výhradní smlouvu na dvacet let, v níž se zavazoval k sepsání dvou svazků ročně a byl skutečně autorem nesmírně plodným. Některá nedokončená díla dopsal po Vernově smrti jeho syn Michel. Jules Verne je považován společně s anglickým spisovatelem Herbertem Georgem Wellsem za zakladatele žánru vědeckofantastické literatury. Ve svých dílech předpověděl celou řadu vědeckých a technických objevů, např. dálkové lety řiditelným balónem, velkorážní dělo, videofon, skafandr, kosmické cesty, elektrický motor, tank, vrtulník a další. Z nejslavnějších románů Julese Verna připomeňme např. Pět neděl v baloně, Děti kapitána Granta, Dvacet tisíc mil pod mořem, Cestu kolem světa za osmdesát dní, Honbu za meteorem, Patnáctiletého kapitána, Dva roky prázdnin, Cestu do středu země, Černé Indie, Vynález zkázy, Zemí šelem, Oceánem na kře ledové a další.
Volba románu Tajuplný ostrov jako hlavního inspiračního zdroje není nijak náhodná: „Jelikož jsme se shodli na tom, že v inscenaci nutně potřebujeme postavu Kapitána Nema, volba padla na román Tajuplný ostrov. Kapitán Nemo se sice vyskytuje i jinde, ale volba Tajuplného ostrova se nám vzhledem k různorodosti svých prostředí (let balónem, ostrov, prales, ponorka, výbuch sopky…) zdála nejvýhodnější. Dále jsme se vydatně opírali o práci skvělého českého verneologa Ondřeje Neffa. Ve výsledku je však konkrétních informací z Vernova života a konkrétních pasáží z Tajuplného ostrova v naší Vernovské féerii pramálo, byly ovšem inspirací, bez níž bychom se neobešli. Stejně jako je filmařský příběh nakonec jakýmsi extraktem a holdem všem filmovým pionýrům z prvních dekád dvacátého století, nikoli příběhem konkrétních lidí,“ vysvětluje Markéta Bidlasová a ke spolupráci na nové inscenaci ještě dodává: „David je ideový vůdce, já spřádám podhoubí, vyhledávám zdroje a informace, snovám osnovu a strukturu, která je posléze Davidem obalena masem, rozkošacena až destruována během zkoušení… Do toho přirozeně vstupovali další členové týmu – Darkova hudba, Simoniny kostýmy, Martinova a Henrietina choreografie a Kubova scéna a úžasné projekce – to vše ovlivnilo, utvářelo celek. Který, jak doufám, osloví obdobně košatou skupinu diváků. V zásadě je tato hravá pocta dědovi žánru sci-fi a fantasy, pradědovi Indianů Jonesů, Luků Skywalkerů nebo vesmírné lodi Enterprise určena jakémukoliv divákovi s dětskýma očima, a je jedno, zda půjde o školní mládež, důchodce, dospělé s dětmi či bez dětí.“
V inscenaci se představí hostující herci i členové uměleckého souboru Laterny magiky. Role Julese Verna se zhostil člen Klicperova divadla Jiří Zapletal, který také přibližuje vznik inscenace tak, jak jej prožívali interpreti: „My herci máme v inscenaci obecně větší prostor, než bychom si asi »zasloužili« a charaktery postav jsou spíš schematické, v náznaku, takže tu není místo pro složitější dialogy nebo rozlehlou psychologii. David v posledních inscenacích razí metodu totální volnosti textu. Ne každému to z počátku vyhovuje a je třeba s touto možností umět pracovat. On zasadí strom, my dodáme listy. Je to novátorství a to přináší i svá rizika, ale zato se divák může dočkat neotřelých a vtipných dialogů, dvojsmyslných bonmotů a narážek a roztodivných myšlenkových pochodů…“
To tedy platí i pro Podivuhodné cesty Julese Verna. Kompletní obsazení inscenace najdete na internetových stránkách Národního divadla: http://www.narodni-divadlo.cz/cs/laterna-magika
Podivuhodné cesty Julese Verna
Scénář: Markéta Bidlasová, David Drábek
Režie: David Drábek
Scénografie: Jakub Kopecký
Návrhy kostýmů: Simona Rybáková
Hudba: Darek Král
Choreografie: Martin Pacek
Pohybová spolupráce: Henrieta Hornáčková
Projekce: Jakub Kopecký, Šimon Koudela
Světelný design: Dan Tesař
Asistenti choreografie: Zuzana Hrzalová, Pavel Knolle
Asistent režie: Kristián Mejstřík/
Premiéra: 19. 2. ve 20.00 hodin.
Reprízy: 20. a 21. 2. ve 20.00, 7. 3. ve 20.00, 8. 3. v 17.00 hodin.
Nová scéna Národního divadla, Národní 4, Praha 1.
O inscenátorech:
David Drábek
Režisér, dramaturg a nejvýraznější dramatik generace debutující po roce 1989. Vystudoval filmovou a divadelní vědu na FFUP v Olomouci a nastoupil jako dramaturg do Moravského divadla v Olomouci (1996–2000). Za základ svého »praktického vzdělání« však sám považuje působeni v olomouckém Studiu Hořící žirafy, které založil s Darkem Králem a po dobu existence Studia (1993–2003) ho umělecky vedl. V divadelním světě se mezitím etabloval nejen jako dramatik, ale také jako režisér: v Severomoravském divadle Šumperk, v Západočeském divadle v Chebu, v Divadle Petra Bezruče v Ostravě ad. V letech 2005–2007 působil jako režisér pražského Divadla Minor. Trvale zapustil kořeny v Klicperově divadle v Hradci Králové: svou dosud nejuváděnější hrou Akvabely, nastudovanou v roce 2005 Vladimírem Morávkem a režií Čapkovy hry R. U. R. a Shakespearova Macbetha (2007). Do Klicperova divadla nastoupil Drábek jako umělecký šéf a režisér v roce 2009 autorským muzikálem Ještěři, kterým si okamžitě získal hradecké publikum odchované Vladimírem Morávkem. V Národním divadle se jako režisér uvedl v listopadu 2013 inscenací Jedenácté přikázání. David Drábek opakovaně získal za svou tvorbu Cenu Alfréda Radoka (1994: Jana z parku; 2003: Akvabely, rovněž oceněni Česká hra roku 2005; 2007: Náměstí bratří Mašínů, později také oceněni Česká hra roku 2009; 2011: Jedlíci čokolády).
Markéta Bidlasová
Absolventka oboru dramaturgie na pražské DAMU. Pracovala jako dramaturg v Činoherním studiu v Ústí nad Labem a ve Švandově divadle na Smíchově. Externě pak v pražských divadlech: Činoherní klub, Divadlo pod Palmovkou, Divadlo Labyrint, Divadlo v Celené a v posledních letech tak v Klicperově divadle v Hradci Králové. Napsala hry: společně s Michalem Langem Kurva svatá; Pastička (2. cena Nadace Alfréda Radoka za nejlepší původní českou hru roku 1995, přeloženo do angličtiny, španělštiny, holandštiny, chorvatštiny); Podzimní hra (přeloženo do angličtiny), Her master´s voice (Divadlo Komedie). Dále napsala dramatizace Osm a půl a půl (volně podle scénářů F. Felliniho); Profesionální žena (podle románu Vladimíra Párala) a pro Činoherní studio v Ústí nad Labem také dvě dramatické pohádky – Tři zlaté vlasy děda Vševěda a Tři stařeny. Spolu se Zdeňkem Tycem napsala filmový scénář Eldorádo (3. místo v Ceně Sazky za nerealizovaný filmový scénář za rok 2005). Za svůj scénář k filmu Jako nikdy, který byl do kin uveden v roce 2013, byla nominována na Cenu české filmové kritiky.
Jakub Kopecký
Vystudoval Výtvarnou školu Václava Hollara a DAMU, obor scénografie, na Katedře alternativního a loutkového divadla. Je spolupracovníkem režisérského tandemu SKUTR: Nickname, Understand a Duší dítě v Divadle Archa, Hrdinové, Don Giovanni a Human Locomotion v ND Praha, Plyš v Divadle Na zábradlí, Radúz a Mahulena a Liška Bystrouška v ND Brno, Muži v divadle Ponec, Sen noci svatojánské, Labutí jezero v Klicperově divadle, Výlety páně Broučkovy v ND Moravskoslezském i v zahraničí (Army House of Culture v polské Legnici). Navrhl scénografie pro Jana Kodeta (Čarodějův učeň, ND Praha), Jiřího Adámka (Tiká, tiká, politika nebo Evropané), Jiřího Nekvasila (Perikles v Klicperově divadle) anebo přední taneční soubor DOT504 (Muh hunt, Perfektní den) a Cirk La Putyka (Dolls). Věnuje se vlastní autorské divadelní tvorbě (experimentální projekty Pollygone a Údolí), počítačovým animacím a grafice (např. grafický design pro teatro NoD, Českou taneční platformu a Tanec Praha). Za projekt Bouda III v ND Praha (I. Klestilová: Hrdinové) byl v roce 2006 nominován na Cenu Alfréda Radoka v kategorii scénografie roku.
Simona Rybáková
Textilní a kostýmní výtvarnice Simona Rybáková studovala na Střední uměleckoprůmyslové škole a na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru textilního výtvarnictví. V roce 1995 obdržela 1. cenu v soutěži Swarowski Award (čtyřměsíční pobyt na Rhode Island School of design v Providence, USA). V letech Od roku 1997 je českým reprezentantem v exekutivě (do 2009) a ve scénografické komisi mezinárodní organizace divadelníků OISTAT. V roce 2007 se stala členkou Evropské filmové akademie. Na Pražském Quadriennale 2011 byla kurátorkou mezinárodní výstavy Extrémní kostým. Součástí její tvorby jsou vedle kostýmních návrhů i individuální oděvní tvorba, autorské textilní tisky a koberce, šperky, plastiky a kresby. Divadelními kostýmy se podílela na úspěchu Baletní jednotky Křeč. S tímto souborem a s jeho zakladateli Michalem a Šimonem Cabany je také spjato velké množství jejích divadelních realizací stejně jako s Operou Mozart, Státní operou Praha a Národním divadlem v Praze a s tandemem Daniel Dvořák – Jiří Nekvasil. V divadle a filmu spolupracovala s řadou domácích i zahraničních režisérů. V letech 1995–2002 byla stálou kostýmní výtvarnicí pro Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary. Od roku 1983 vystavovala na mnoha samostatných i kolektivních výstavách doma i v zahraničí (Dánsko, Finsko, Francie, Japonsko, Korea, USA ad.) a přednášela na řadě zahraničních univerzit. Za svou tvorbu získala řadu ocenění.
Darek Král
Je absolventem FF UP v Olomouci na katedře Filmové a divadelní vědy. Jeho spolužákem byl dramatik a režisér David Drábek, se kterým založil divadelní studio Hořící žirafy, v němž komponoval hudbu pro společné divadelní inscenace. Spolupracoval s řadou českých režisérů, dnes téměř výhradně s Davidem Drábkem a hudba v jejich inscenacích má nezastupitelné místo. Prošli spolu několika českými a moravskými scénami a dnes mají domovskou scénu v Klicperově divadle v Hradci Králové. Vytvořil hudbu k bezpočtu inscenací, např. Kosmická snídaně aneb Nebřenský (Hořící žirafy), Kat a blázen (Severomoravské divadlo Šumperk), Naši furianti 07 (Národní divadlo Brno), Věc Makropulos (Divadlo na Vinohradech), R.U.R., Macbeth, Ještěři, Náměstí bratří Mašínů, Noc oživlých mrtvol, Jedlíci čokolády, Sherlock Holmes a vraždy vousatých žen, Figarova svatba, Koule, Richard III., Podivuhodné odpoledne dr. Zvonka Burkeho (Klicperovo divadlo), Racek (Národní divadlo Bratislava) aj. S Norou Grundovou založili hudební projekt Maya a vyprodukovali 3 alba při Universal Music Group, která zaznamenala velký ohlas u fanoušků především poslechové či »chill-out« hudby (nominace na cenu Anděl 2003). S Ondřejem a Štěpánem Škochovými (Chinaski) založili v roce 2005 produkční firmu All Senses Production se sídlem a studiem v Praze-Vršovicích, kde se věnuje nejen hudbě užité (například hudební spoty, skladby k dokumentárním filmům), ale především produkuje alba mladým kapelám a interpretům.
Martin Pacek
Je absolventem pražské Taneční konzervatoře a HAMU v oboru choreografie a režie. V roce 1991 založil Taneční divadlo Bufo, kde jako umělecký vedoucí, choreograf a režisér vytvořil bezmála 10 celovečerních inscenací pohybového divadla. Od roku 1995 je pedagogem DAMU, kde v současné době působí ve funkci vedoucího Kabinetu pohybové výchovy. Jako choreograf a režisér spolupracuje s řadou pražských i mimopražských divadel. Dlouhodobě spolupracuje s Horáckým divadle v Jihlavě nebo s Divadlem F. X. Šaldy v Liberci, kde se spolupodílel na inscenacích Jak se vám líbí (W. Shakespeare, režie: M.Glaser), Hamlet (W. Shakespeare, režie P. Palouš) nebo Naši furianti (L. Stroupežnický, režie: Š. Chaloupka). spolu s Janou Vašákovou a Miroslavem Hanušem je spoluzakladatelem originálního pohybového Divadla Veselé skoky, jehož inscenace Na hlavu získala na festivalu v Sarajevu hlavní cenu festivalu a cenu poroty.
Foto: Národní divadlo / Martin Šandera
