„Karlovský kostel měl stát na Machůzkách, avšak jakási fojtka nechtěla prý do »slovák« choditi do kostela a jakási Kvintěna darovala místo, kde nyní stojí, a tak z toho sešlo. Obě ženštiny prý kostela neužily. Fojtka údajně se oběsila na »lésce« ještě před jeho dostavěním a Kvintěna byla prý v něm raz a umřela,“ tolik praví dochovaná pověst o vzniku unikátního římskokatolického kostela Panny Marie Sněžné ve Velkých Karlovicích na Vsetínsku.
S jeho stavbou se započalo 1. května 1753 a ve farní kronice se mimo jiné píše: „Přičiněním jakési fojtové v darovaném od ní lesu vystavěn kostel z dříví na místě káceném, jak až po dnes stojí. Vršky z těchto stromů, co z nich byl kostel stavěn, jsou na Drozdově živnosti. Proto se říká: Vrch kostela je v Drozdově stodole.“ Dále se traduje, že v lese, v místě, kde kostel stojí, byl vždy dlouho sníh, proto prý byla stavba zasvěcena P. Marii Sněžné.
Na stavbě kostela, který je celý dřevěný a právem nazýván perlou valašské architektury, pracovali místní tesaři a řezbáři – čili amatéři. Kostel je stavěn v lidovém baroku a má půdorys rovnoramenného kříže. Raritou je i fakt, že při jeho stavbě nebylo použito jediného hřebíku. Všechny trámy se spojovaly bukovými klíny. Lidoví umělci pracovali velmi rychle, neboť již 15. srpna 1754 byla v kostele sloužena první mše a 21. srpna téhož roku byl slavnostně vysvěcen. Toho dne se konala v Karlovicích i první pouť. V roce 1811 byla přeložena na první neděli po P. Marii Sněžné (5. srpna), což trvá až dosud.
Kostel měl původně dva zcela dřevěné oltáře. Hlavní oltář ke cti P. Marie Sněžné a boční oltář. Původní dřevěný oltář se však Karlovjanům znelíbil a prodali jej na Slovensko do Staré Ľubovně. Později bylo vedeno mnoho neúspěšných jednání na jeho znovuzískání, a tak památka nedozírné hodnoty zůstane asi navždy v zemi, se kterou mají Velké Karlovice, jako příhraniční obec, společnou hranici. Zajímavý na karlovském kostele je i fakt, že nemá na věži kříž, ale růžici. Věřící svolávají k bohoslužbám dva zvony: větší a mladší P. Marie Pomocnice křesťanů a Sv. Jiří, jenž pochází z roku 1929.
Podstatné změny doznal interiér kostela na konci 19. století. Roku 1892 daroval kostelu židovský majitel skláren S. Reich tři skleněné lustry. O rok později byla pořízena nová kazatelna a dva boční oltáře – P. Marie Lurdské a Jana Nepomuckého. Nynější hlavní oltář pochází z roku 1894.
Kostelík ve Velkých Karlovicích je nevelký, a proto se až do roku 1934 některá místa prodávala. Zajímavostí je, že lavice na levé straně byly pro ženy a na pravé pro muže. Zároveň s kostelem byla postavena i dřevěná fara. Kostel obklopuje hřbitov, který je opředen spoustou pověstí. Plot, jímž je hřbitov obehnán, navrhl akademický malíř Alois Schneiderka, jenž byl dle svého přání na tomto hřbitově v roce 1958 pochován. Roku 1983 zde byl pohřben také spisovatel Petr Křenek.
Na faře je jedna z nejlépe vedených kronik u nás, kterou velice lidsky začal psát farář Přikryl. Během let se v karlovském kostele vystřídalo devatenáct farářů. Tím osmnáctým byl páter Jan Janíček, který v kostele sloužil každodenní mši svatou od svého vysvěcení v roce 1950 málem padesát let.
Přestože byl kostel ve Velkých Karlovicích na Valašsku dostavěn v roce 1754, již roku 1788 poslali farníci žádost do Vídně, aby jim císař Josef II. pomohl postavit kostel zděný, neboť jejich dřevěný hrozí v přítomné době úplným spadnutím. Řízení u dvora ve Vídni bylo rychlé. Císařská kancelář prostřednictvím zemského úřadu postoupila spis olomoucké konzistoři a ta doporučila, aby majitel Karlovic Michal Žerotín nebo náboženský fond převzali vlastní právo patronátní nad stávajícím kostelem v Karlovicích, nebo aby si občané postavili zděný kostel svépomoci sami. Tak se stalo, že zděný kostel ve Velkých Karlovicích dodnes nestojí, i když na něj Karlovjané pomýšleli ještě v roce 1866 a 1948. Přestože zdejší farníci toužili po kostele zděném, tak ten svůj dřevěný milovali. Pravidelně jej opravovali – naposled dostal začátkem devadesátých let dvacátého století novou šindelovou střechu a byla dokončena oprava plotu. O karlovském kostelíčku bylo složeno i několik písniček, jako je Ten karlovský kostelíček či Ty karlovský kostelíčku, která se ještě i dnes zpívá při některých pohřbech.
Karlovský kostel fascinoval a inspiroval k tvorbě celou řadu malířů a grafiků – Mikolášem Alšem počínaje a národním umělcem Karlem Hofmanem konče. Jeho zmenšená kopie je součástí známého Karlovského betlému, jenž je po celý rok hojně navštěvován v Karlovském muzeu. Karlovský kostel byl zvěčněn i ve spoustě filmů jako například Balada o nenarozeném dítěti, Děvčica z Beskyd či Evangelium podle Pastýřů. Poměrně často se o něm píše a objevil se i na titulní straně měsíčníku Hospodář Čechoslovák, vydávaný českými krajany ve Spojených státech amerických.
Z roku 1754 se v něm dodnes zachoval pouze jeden kříž, malá část původního dřevěného oltáře a nad vnitřním vchodem do kostela slova 121. Žalmu: »Rozweselil gsem w těch wěcech, které gsou powěděný: do domu Páně pugdeme.«
Foto: www.velkekarlovice.cz
