Když se řekne Rožnov pod Radhoštěm, většina lidí si vybaví Valašsko, dřevěnice, Radhošť a možná také slavný skanzen. Já jsem si ale tentokrát vybral trochu jinou cestu. Cestu, která vede za historií, odpočinkem a – což mě zaujalo především – pivem.

Do Rožnova jsem přijel v příjemném letním dni. Město leží v údolí Rožnovské Bečvy a okolní beskydské kopce mu dávají atmosféru, kvůli které člověk rychle zapomene na ruch velkoměsta. Rožnov přitom rozhodně není žádný novodobý turistický vynález. Jeho počátky sahají do 13. století a první písemná zmínka pochází z roku 1267. Za jeho založením stál olomoucký biskup Bruno ze Schaumburku.

Procházel jsem městem a postupně zjišťoval, že zdejší spojení s lázeňstvím je mnohem hlubší, než bych čekal. Už na konci 18. století si lékaři všimli příznivého místního klimatu. Roku 1820 zde vznikly klimatické lázně, kde se léčilo mimo jiné žinčicí, pobytem na čerstvém vzduchu a vycházkami. Na začátku 20. století přijížděly do Rožnova během sezony tisíce lázeňských hostů.

Takže když jsem zamířil do Rožnovských pivních lázní, vlastně jsem jen pokračoval v tradici. Pouze žinčici vystřídalo něco, co je mi přece jen o trochu bližší. Rožnovský pivovar stojí v Pivovarské ulici a jeho historie je sama o sobě důvodem k návštěvě. Pivo se tady začalo vařit už v roce 1712, kdy nechal Karel Jindřich ze Žerotína vybudovat pivovar pro rožnovské a meziříčské panství.

Když člověk vstupuje do areálu, tři století historie samozřejmě na první pohled nespočítá. Ale místo má charakter. Není to wellness centrum, které by mohlo stát stejně dobře v Praze, Brně nebo někde u letiště. Tady má pivo skutečně místní rodokmen.

Pivovar během staletí procházel rukama několika majitelů a šlechtických rodů, mezi nimiž byli Žerotínové, Kinští či Rothschildové. Zajímavá kapitola přišla v roce 1912. Tehdy pivovar získali manželé Albert a Anna Málkovi. Anna Kammel von Hardegger jej podle dochovaných údajů koupila ze svého věna za 100 000 korun pro svého manžela, sládka Alberta Málka. Romantičtější dárek pro pivovarníka si lze představit jen těžko.

Méně romantické byly poválečné časy. Po znárodnění byla výroba piva ukončena, technologie odstraněna a někdejší pivovar sloužil například jako sodovkárna či sklad. V roce 1994 byl areál vrácen původním majitelům a po dlouhé přestávce se sem výroba piva nakonec vrátila.

A právě na obnovenou pivovarnickou tradici navázaly také Rožnovské pivní lázně. Přiznávám, že před návštěvou jsem si pod pojmem »pivní lázně« představoval především turistickou atrakci, u které se člověk vyfotografuje a může doma vyprávět, že se koupal v pivu. Jenže tady se historie lázeňství a pivovarnictví potkávají docela přirozeně. V nabídce areálu dnes nejsou jen pivní procedury, ale také další wellness programy, prohlídky pivovaru nebo ochutnávky. Při prohlídce lze nahlédnout do varny a historických sklepů a ochutnat pivo přímo z tanků.

A já? Já jsem si samozřejmě přijel hlavně odpočinout. Po celodenním cestování je příjemné zjistit, že tentokrát nemusíte zdolávat další rozhlednu, počítat kilometry ani studovat mapu. Stačí zpomalit. V Rožnově jsem pochopil, že cestování nemusí být jen závodem o co největší počet navštívených památek. Má také svoji společenskou stránku. Sednout si, ochutnat místní pivo, poslouchat lidi kolem sebe a uvědomit si, že na témže místě se pivo vařilo už v době, kdy naši předkové cestovali koňskými povozy. Právě to mě na Rožnově bavilo nejvíc. Na jednom místě se tu potkává staré Valašsko, někdejší klimatické lázně, více než tři sta let pivovarnictví a současný cestovní ruch.

Rožnov pod Radhoštěm proto není jen zastávkou cestou do Beskyd. Je to město, které má vlastní příběh – a umí ho vyprávět bez zbytečného spěchu. Když jsem večer odcházel z pivovaru, říkal jsem si, že někdy člověk cestuje stovky kilometrů, aby objevil něco exotického. Přitom docela nevšední zážitky mohou čekat mnohem blíž.

A jestli se mě ptáte, zda se do Rožnova vrátím? Určitě. Příště možná vyrazím i na Radhošť. Ale až po lázních.

Foto: Yveta Š.