Vsetín jsem tentokrát nechtěl poznávat jen z ulic a náměstí. Chtěl jsem se podívat trochu výš – nejprve ke hvězdám a potom do valašských kopců. A tak moje cesta začala na místě, které má ve Vsetíně už dlouhou tradici. Z centra jsem zamířil k Hvězdárně Vsetín v Jabloňové ulici. Už samotná budova s typickou kopulí člověku napoví, že tady se každodenní starosti nechávají alespoň na chvíli za dveřmi.

Když jsem se začal zajímat o její minulost, překvapilo mě, jak zajímavý příběh se za poměrně nenápadnou stavbou skrývá. Vsetínská hvězdárna totiž patří mezi nejstarší lidové hvězdárny v České republice.

Její příběh se začal psát krátce po druhé světové válce. Za vznikem stáli místní nadšenci do astronomie, především učitelé Oldřich Křenek a František Dostál. Původně si chtěli postavit vlastní dalekohled a malou pozorovatelnu. Z jejich nápadu ale nakonec vyrostl mnohem ambicióznější projekt – hvězdárna určená široké veřejnosti.

Stavět se začalo 11. května 1949 a velkou část práce zvládli dobrovolníci. Na brigádách tehdy odpracovali přes 3500 hodin. Nad budovou vyrostla pět metrů široká elektricky ovládaná kopule a 30. července 1950 se hvězdárna slavnostně otevřela.

Když jsem tam stál, říkal jsem si, kolik lidí asi za těch více než sedm desetiletí stejným způsobem hledělo vzhůru. Dnes už víme, že jich byly statisíce. Podle Muzea regionu Valašsko prošlo hvězdárnou od jejího otevření více než 650 tisíc návštěvníků.

Od roku 2005 je hvězdárna součástí Muzea regionu Valašsko a dál nabízí pozorování Slunce, Měsíce, planet i dalších objektů noční oblohy. Pořádají se tu také přednášky, besedy a programy věnované astronomii, kosmonautice či meteorologii.

Jenže můj den na Vsetíně rozhodně neměl skončit pohledem do vesmíru. Po návštěvě hvězdárny jsem vyměnil astronomii za turistiku, pohodlí za pevnější krok a vyrazil dál. Vsetín je totiž město, kde stačí ujít relativně krátkou vzdálenost a městská zástavba začne ustupovat přírodě.

S každým dalším krokem jsem měl pocit, že ruch města zůstává někde za mnou. Přesně to mám na podobných cestách rád. Nemusíte zdolávat nejvyšší vrcholy ani plánovat několikadenní expedici, aby člověk získal pocit, že někam skutečně vyrazil.

Mým cílem byla Horní Jasénka.

Cesta začala postupně získávat úplně jinou atmosféru. Domy se střídaly se zelení, přibývaly výhledy do okolní valašské krajiny a já si stále více uvědomoval, jak těsně je tady město propojeno s kopci.

Horní Jasénka na mě působila přesně tak, jak jsem si Valašsko představoval. Klidněji, pomaleji a především mnohem blíž přírodě. Po cestě jsem se několikrát zastavil a jen se rozhlížel. Právě takové chvíle jsou pro mě při cestování často zajímavější než honba za slavnými památkami.

Najednou nepotřebujete žádný itinerář. Stačí cesta před vámi, okolní kopce a zvědavost, co bude za další zatáčkou. A uvědomil jsem si ještě jednu věc. Během jediného výletu jsem se vlastně dostal ze vzdáleného vesmíru až do valašské krajiny.

Ráno jsem stál pod kopulí hvězdárny a přemýšlel o planetách a hvězdách. O pár hodin později už jsem šlapal směrem k Horní Jasénce a místo dalekohledu mi stačily vlastní oči. Právě tahle kombinace mě na Vsetíně bavila nejvíc. Není to jen město, kterým člověk projede cestou někam dál. Stačí trochu odbočit, začít objevovat a ukáže vám několik úplně rozdílných tváří.

Až se sem vrátím příště, chtěl bych hvězdárnu zažít ještě za tmy. Podívat se dalekohledem na noční oblohu a potom znovu vyrazit do kopců protože po dnešku už vím, že Vsetín stojí za to objevovat nejen pohledem vzhůru, ale také pěkně po svých.

Foto: Yveta Š.