Snila o věcech, které se zdály nemožné. O lidech a krajích, které neznala, ale přála si je jednou poznat. Věřila v dobro, spravedlnost, pravdu. Věděla, že svět kolem ní není dokonalý a lidé také ne. Ani ona dokonalá nebyla. Vůbec ne. Věřila však, že pohlédnout na život v jeho mnoha barvách a spatřit v něm celistvost a dokonalost lze. Věřila v naději, v cestu za duhou…
Jennifer ležela na nemocničním lůžku v nevelkém pokoji. Její unavené oči upřeně hleděly na obraz visící na protější stěně. Bylo ticho těsně před úsvitem. Přála si otevřít okno. Přála si projít se po včera posekaném trávníku. Přála si zhluboka se nadechnout. Nic z toho v tu chvíli nemohla. V nitru cítila smutek a prázdnotu. Bolesti těla, které měla, byly alespoň z části utlumené léky, přesto však se raději nehýbala, nechtěla být ještě více vyčerpaná. Napadlo ji, že bolest těla jistě časem překoná. Co ale, když bolí duše? Když volá, křičí a nikdo ji neslyší?
Noc byla dlouhá a ona opět nespala, přestože byla vyčerpaná bolestí a únavou. Vzdálená lampa u chodníku v parku jemně osvětlovala okenní parapet a ona si všimla, jak se světlo lampy mísí s růžovým světlem nebe a vycházejícím červnovým sluncem. Obraz na stěně vystupoval z šera a Jennifer se těšila, jak na něm uvidí moře s malou bílou plachetnicí a pobřeží v dáli.
‚Ta plachetnice je pro mne nadějí,‘ řekla si v tichosti jako již mnohokrát předtím, když se celé hodiny upřeně dívala před sebe a snažila se z obrazu vyčíst odpověď na to, co chtěla vědět. ‚Je unášena větrem a potácí se na vlnách. Vidí však pobřeží v dáli a ví, kam chce doplout. Musí to být pro mne znamením, možná právě ona promlouvá k mé duši.‘
Jennifer si dlaní setřela slzy, které jí stékaly po tváři, pak se podívala ven, kde ze své postele mohla vidět jen koruny vzdálených stromů v parku. Již týdny byla upoutána na lůžko a její stav se nelepšil.
‚Co mohu udělat, co?‘ sípala zoufale do ticha, ale odpověď nepřicházela. Nikdo ji neslyšel. ‚Co mohu udělat?‘ptala se pořád dokola a slzy z očí jí stékaly na polštář. Nemohla je zastavit a ani nechtěla. Byly tím jediným, co měla ve své blízkosti v době smutku, prázdnoty a osamění. Byly tou rukou, která jí pohladila po tváři, když potřebovala.
‚Prosím…. Prosím, odpověz mi‘… opakovaně se dožadovala odpovědi. Žádná slova však nepřicházela a minuty splynuly s nekonečnem.
‚Tak nějak to vypadá, když se zastaví čas,‘ napadlo ji. Jak tiché může vlastně být ticho? Jak bolestná může být bolest? Jak beznadějná beznaděj a prázdná prázdnota? Nad tím vším přemýšlela. Jak pošetilé otázky.
Otočila hlavou do strany a ucítila promočený polštář. Zavřela oči a vzpomněla si na posledních pár let. Ještě nedávno, když se ráno vzbudila, její první myšlenka byla na práci. Přemýšlela, co vše musí udělat, aby to bylo dost, jak dlouhý přesčas jí k tomu bude stačit, aby to dnes stihla. Nejspíš nepůjde ani na oběd, každá minuta navíc jí pomůže. Přemýšlela, který z kostýmků si má obléknout, a které z lodiček budou k němu nejvhodnější. Přemýšlela o ostatních, jak vše nejlépe udělat, jak je podpořit a pomoct jim, aby se měli dobře a byli spokojení.…
Dnes tu Jennifer ležela sama. S bavlněným květovaným šátkem na hlavě, který jí zbyl po babičce. Byla za něj ráda, vypadal jako nový. Neměla vlasy. I to k její léčbě patří, musí se s tím vyrovnat.
‚Většina těch, co dnes ráno vstávají, nejspíš smýšlí stejně,‘ napadlo ji. ‚Přemýšlí, co nejlepšího si vzít na sebe, aby vypadali dobře, co všechno musí stihnout během dne, co musí udělat v práci, co musí udělat cestou domů, co musí udělat doma. Co vše musí zařídit a říct ostatním, s kým se musí sejít a co s nimi musí probrat, naplánovat. Musí. Musí vše stihnout. Musí to nějak udělat. Prostě musí.‘
Jennifer vzpomínala a představovala si svůj vlastní život a přišlo jí, jak podobný byl těm ostatním. Zhluboka si povzdechla a se zavřenými víčky zašeptala:
‚Já už nic z toho nemusím. Teď tu v krutých bolestech bez hnutí ležím a vím, že už nic nemusím…
Jak dlouhá bude moje cesta? Povede k uzdravení? Jak dlouho budu muset ještě bojovat? A proč vlastně? Pro koho? Jaký to má smysl? Teď, když už nic nemusím…‘
Její dech ztěžkl a Jennifer se na chvíli ztratila. Vyčerpáním usnula.
Když se znovu probudila, zjistila, že venku je už světlo. Netušila kolik je hodin, jen na chodbě uslyšela hlasy. Vlastně jí to bylo jedno. Nikam nespěchala, nic nemusela. Necítila se dobře, ani krátký spánek jí nepomohl. Podívala se z okna a všimla si, že když spala, krátce sprchlo. Ještě teď mohla zahlédnout kapky, které stékaly po okně.
‚Jsou jako moje slzy,‘ napadlo ji. Cítila bezbřehou prázdnotu a smutek u srdce.
‚Listy v korunách stromů jsou po dešti tak zářivé,‘ všimla si a udělalo jí to radost. Zvláštní, jak málo někdy stačí, aby člověk radost pocítil. Dívala se oknem ven a tu náhle spatřila duhu, skrze kterou prolétl motýl.
Místnost prostoupilo zvláštní ticho a paprsky záře barevné duhy se dotkly jejího srdce. V pokoji bylo slunce, nebe, vůně posečené trávy, vánek a svěžest teplého červnového rána. Jennifer vše mlčky sledovala a vnímala, jak se jí naplnilo srdce. Ve vteřině se jí ulevilo a v tu chvíli žádnou bolest necítila. Byla klidná. Všimla si jak paprsky slunce, které prozářily celý pokoj, dopadly až na obraz. Jennifer se zdálo, že se moře dalo do pohybu a s ním i bílá plachetnice ve vlnách.
‚Kam pluje‚ kam?‘ udiveně se ptala Jennifer. Upřeně zírala na obraz, na vlny s plachetnicí, ve kterých se odráželo slunce a tu se jí zdálo, že v dáli nad pobřežím zahlédla duhu.
‚Duha?‘ tázavě vykřikla. Trhla hlavou a podívala se oknem do parku. Duha už venku nebyla. Nechápavě svůj pohled vrátila k obrazu a uviděla, jak i z něj duha pozvolna mizí.
‚Co to všechno znamená?‘ vyhrkla ze sebe. V místnosti však bylo ticho, nikdo jí neodpověděl. Upřeně zírala na obraz a duha se po chvíli rozplynula. Jen bílá plachetnice se tiše kolébala na vlnách. V okamžiku ji blesklo hlavou:
‚Za duhou! Pluje za duhou, k pobřeží! Je to znamení! Ona ví, že k němu dopluje!‘
Jennifer byla unavená, zavřela oči. Cítila zvláštní úlevu na těle i na duši. Přemítala o tom, co před chvíli spatřila a připadalo jí to zvláštní. Symbolické a podobné tomu, čemu by tak ráda věřila. Čím teď vlastně byla?
Byla tou plachetnicí? Byla mořem? Vlnami? Sluncem? Předtím než duhu spatřila, myslela si, že už nic nemusí. Byla sama. Se svými bolestmi, trápením a vyčerpáním. Teď však než usnula, ji přišlo na mysl:
‚Přece jen něco musím…
Musím to zvládnout. Musím přežít. Ne proto, abych dál dělala stejně nesmyslné věci jako předtím, ale abych mohla vyprávět tento krátký příběh. Vyprávět ho těm, kteří uvízli v nekonečných minutách prázdnoty. Těm, kterým dá naději. Těm, kterým pomůže uvěřit, že nikdy nejsme sami, i když to tak vypadá. Musím jim říct, že nic netrvá věčně. Že všechno, co nás bolí a trápí, přejde, pomine.
Musím jim říct, že nic nemusí, ale že stojí za to bojovat. Nevzdat se. Už jen proto, aby i oni mohli jednou vyprávět svůj příběh ostatním. Protože každý z nás je pro někoho důležitý. Každý z nás je pro někoho plachetnicí, sluncem, pobřežím nebo duhou.‘
Jennifer usnula. Vzbudila jí až odpoledne sestra, která na ni po celou dobu dohlížela. Věděla, že potřebuje spát a tak ji nechala.
„Spalo se vám dobře?“ zeptala se s úsměvem sestřička. Dnes vypadáte tak spokojeně a krásně,“ řekla mile. Jennifer se na ni také pousmála a odpověděla: „Dneska ráno jsem viděla duhu. Byla tak….“ Jennifer chvíli zaváhala. Nemohla najít slova. Sestra se na ni s pochopením dívala a usmívala se.
„Bylo to tak osvobozující.“ Dodala po chvíli mlčení.
„Duhu? Dnes ráno? Já jsem dnes žádnou neviděla, ale jistě byla krásná.“
Obě se na sebe usmály. Jennifer byla spokojená, věděla, pro co se rozhodla. Věřila, že to dokáže. Věděla, že přece jen něco musí. Že je to důležité a jak obrovský to má smysl. Pro ni, pro ostatní…
‚Duha je cestou naděje, dokud v ni věříme, nic nás nezastaví.‘
Jennifer se vydala za duhou a svou cestu zvládla. :o)
O autorce:
Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.
Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové
(i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com
Více infa: www.projektskritkove.cz
Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs
Foto: Jana M. Brůžková
