Světově proslulý hornista Radek Baborák se po dvou letech opět vrací k Mozartovi. Jeho přístup však rozhodně není přehnaně puristický; neváhá například upravit si nevyužitou větu ze symfonie pro doplnění chybějících částí nedokomponovaného hornového koncertu. Ovšem, po pravdě, cožpak přesně totéž neudělal nesčetněkrát sám Mozart? Z dochovaných fragmentů tímto způsobem vznikly hned dva »nové hornové koncerty«. Do kontextu objevování krásně zapadá mnoha záhadami opředená Koncertantní symfonie pro čtyři dechové nástroje s orchestrem, K 297b. Ta je na novém albu nahraná v Baborákově úpravě pro původní mozartovské obsazení.
Pane Baboráku, jak se vyvíjel váš vztah k Mozartovi?
První opravdovou skladbičkou, kterou jsem hrál na lesní roh, byla 2. věta z Mozartova Koncertu pro lesní roh č. 3. To mi bylo asi devět let a v ten moment se vlastně začal vytvářet můj vztah k jeho hornovým skladbám. Faktem je, že jsou to právě Mozartovy koncerty, které jsou povinným repertoárem na soutěžích nebo konkurzech, takže jsem měl období, kdy jsem je měl tak trochu »přehrané«. To mi bylo tak dvacet, a v té době jsem tedy více hrál skladby klasicistních autorů jako Joseph Haydn, Antonio Rosetti, Jan Václav Stich-Punto, František Pokorný, Carl Stamic, atd. Když jsem se ale vrátil k Mozartovi, tak jsem s jistým časovým odstupem zjistil, jak výjimečně skládal i pro lesní roh. S malým množstvím not dokáže najít v každém nástroji nové charaktery a netušené zvuky. Je tam mnoho fantazie a barev, které se z partitury dají vytušit a každý malý fragment je pro mne mnohem cennější než celé koncerty méně známých autorů.
Mnoho let jste strávil především v německy mluvících zemích. Když byste měl srovnat přístup k interpretaci Mozartovy hudby právě tam a tady v Čechách. Jak byste ty rozdíly popsal?
Myslím si, že v interpretaci skladeb klasicistního období jsou ty rozdíly nejmenší. Charakteristiky jednotlivých národů to samozřejmě trochu ovlivňují a dá se předpokládat, že třeba italský Mozart bude živější, německý bude zemitější a podobně. Ale u klasicistní hudby jsou nejvíc slyšet všechny detaily a její řád, preciznost, artikulace, intonace a frázování jsou nekompromisní pro všechny interprety. A přes všechnu stylovost, musí »klasika« zůstat živá, humorná a radostná, plná překvapení a s nábojem, který jí dodává »ťapání« ostinata. Jednoduchými tématy připomínají rychlé věty rock and roll – rozložený akord na začátek a pak už to jede!
V rámci alba jste novou nahrávku neváhal upravit si nevyužitou větu ze symfonie pro doplnění chybějících částí nedokomponovaného hornového koncertu. Jsou to, řekněme, vaše skladatelské začátky?
V žádném případě bych neuměl dokomponovat Mozarta, ale někteří skladatelé a hudební vědci se o to s různým úspěchem pokusili, což není novinkou dnešních dnů, ale jak víme na příkladu pana Süssmeyra, dělo se tak bezprostředně po mistrově úmrtí.
Třeba v první větě koncertu E dur napsal Mozart asi šedesát prokomponovaných taktů, pak 12 taktů se sólem lesního rohu a pak to znenadání končí. V současnosti existují různá »zakončení«. A tak je tomu i u dalších skladeb, které se dochovaly fragmentárně. Svou invenci mohu uplatnit u kadencí a mám radost, že čím více hraji Mozarta, tím snadněji mě napadají, i když to jsou třeba jen různé variace. Pro každé CD nebo větší turné pak jednu, dvě kadence pozměním. Můj zásah do Mozarta spočíval tedy v tom, že jsem zkompletoval jeho nedopsané, nebo poztrácené skladbičky a vybral k nim nějaké části z jeho raných děl. Listoval jsem kompletním vydáním symfonií a našel jsem jednu pomalou větu ze symfonie, kterou sám Mozart nepovažoval za tak excelentní a nahradil ji jinou. Vydavatel ji dal do notového materiálu pouze jako doplněk. To jsou tedy místa – ty doplňky partitur, kde já hledám a jejichž znovuzrození a přeinstrumentování snad neohrozí Mozartův odkaz ani vkus hudebníků, posluchačů a odborníků.
Kromě členů Baborák Ensemble jsou na albu i další výteční hráči na dechové nástroje. Můžete nám je představit?
Ano, velmi rád. Na natáčení jsem pozval hobojistku Claru Dent-Bogányiovou (sólohobojistka Berlínského rozhlasového orchestru), flétnistu Waltera Auera (sóloflétnista Vídeňských filharmoniků) a fagotistu Bence Bogányho (profesor na Hudební akademii v Hannoveru). Jsou to všichni špičkoví hráči, se kterými jsme přáteli, a to nejen díky tomu, že se nám spolu dobře hraje, ale že máme podobné názory a vkus. Neméně podstatným hostem byl legendární hráč na lesní roh Radovan Vlatković, který je od roku 2014 čestný člen Královské akademii hudby v Londýně.
Multilink: https://lnk.to/BaborakEnsembleSinfoniaConcertante
Video: https://www.youtube.com/watch?v=iDQvneRTC3I
Foto: Supraphon / Petra Hajská
