Bodi je dospívající pes, žije v odlehlé idylické vesnici v horách a připravuje se na stejnou kariéru, jako má jeho táta. Má být hlídačem a strážit veselé a dovádivé ovečky před skupinou nadměrně mlsných vlků. Moc mu to nevoní a, upřímně, ani trochu mu to nejde. A pak se to stane: Doslova z nebe spadne na zem rádio, Bodi uslyší píseň hvězdného Kryštofa Kočkostára a zamiluje se do hudby. Od té doby je to samé Rock sem roll tam, „Tati, chci být muzikantem,“, „Chci být jako Kryštof,“ a do toho „Bodi, na to zapomeň“ a tak dál. Nakonec mu ale táta koupí lístek na autobus a Bodi se s kytarou na zádech vydá do velkého světa s plánem založit kapelu a stát se rockovou hvězdou. To je ale teprve začátek, velký svět má totiž pro podobné naivní snílky připravené překážky a Bodiho čeká poměrně slušná porce nečekaných událostí. Nástrahy města, noví kámoši, v patách má vlčí mafii a k tomu ho někdo navede, aby poprosil samotného Kočkostára o pár lekcí na kytaru. Bodi není pes popu, ani pes měsíce, je to Pes ro(c)ku. V rodinné komedii Pes ro(c)ku, která měla před pár dny premiéru, se jako dabér představil i muzikant Ondřej Hejma.
Film Pes ro(c)ku vypráví příběh pejska Bodiho, který se chce stát kytaristou v rockové kapele. Vzpomenete si i na svoje hudební začátky?
Začátky byly dlouhé a krušné, protože jsem také chtěl být kytaristou. Problém byl, že kolem mě byla spousta lidí, která hrála na kytaru daleko líp než já. Musel jsem si proto vzít jiný nástroj. Začal jsem hrát na foukací harmoniku, pak jsem zjistil, že bych u toho mohl vyprávět, možná i zpívat. A teď hraji dokonce i na tu kytaru.
Vaše premiérové vystoupení s kytarou bylo v roce 2015?
Ano. Dalo by se říci, že na veřejnosti ano.
Jaký to byl tenkrát pocit, stoupnout si před diváky s kytarou?
Je to strašný. Člověk jede na kyslíkový dluh. Musíte zavřít oči, uši, zatnout zuby a dát to prostě tam, protože jinak to nejde. Žádný velký požitek to ale na poprvé není.
V animáku Pes ro(c)ku dabujete hráče na elektrickou kytaru Traye. Jak byste ho popsal?
Je to typický kytarista. Sóloví kytaristi hrající na elektrickou kytaru jsou většinou bezcharakterní jedinci. Vyžívají se v neúspěchu druhých. Když mohou někoho pokořit a podupat, tak to určitě udělají, protože oni jsou ty hvězdy.
Vy jste s dabingem začínal s příchodem prvních VHS kazet…
To byl polský dabing. Jeden herec na celý film. To byla doba dávná, takový samizdat. A v této profesionální éře bych řekl, že je to moje premiéra po letech.
Jaký to byl pro vás pocit a změna?
Bylo to bezvadný. Zaprvé senzační film. Dobrá role, to jsem si užíval. Pár takových kluků znám, takže si myslím, že jsem se do toho dokázal položit. A vynikající práce v režii, protože tam z vás teprve udělají ten zážitek.
Takže byste si práci na dabingu znovu rád zopakoval?
Ano. Dabing rockové kytaristy klidně. Kdykoliv.
Vzpomínáte si i na ten pocit, když jste v šedesátých letech začínal s hudbou?
To byly začátky domácí. Doma na večírku. Žádné veřejné vystupování, žádné publikum a světla ramp. Nic takového. Na mejdanu vzal člověk kytaru, foukací harmoniku nebo začal zpívat a najednou podle těch výrazů očí bylo poznat, že tam možná něco je. Někdo například i ztichl, nebavili se tolik mezi sebou. To ale většinou poznáte, když se vám daří.
Co byste začínajícím umělcům poradil?
Úplně nejdůležitější je, aby člověk sám sebe přesvědčil, že ho to baví a aby tomu uvěřil. Protože v momentě, kdy ho to bude bavit, tak to bude bavit i ty lidi. A když ho to bavit nebude, tak to nebude bavit nikoho.
S filmem Pes ro(c)ku byla spuštěna i soutěž Staň se hvězdou, kdy děti mohou předvést svůj talent a vykročit tak na cestu ke splnění si svého snu. Měl byste pro kluky, holky a rodiče nějaké tipy do začátku?
Každopádně je potřeba tomu něco dát. Nějaký ten trénink musí být. Trénink dělá šampióna. I když zase, zkoušet se nesmí moc. Nesmí se to přehánět. Když už dojde na ten střet, jako je porota, učitel, přijímací zkoušky, castingy atd., tak tam to chce ego nafouknout a věřit si. Nikdo jiný do toho nemá co mluvit. Prostě to naservírovat podle sebe a berte, nebo nechte ležet.
Kdyby se vaše děti, Jan a Terezka, chtěly stát muzikanty…
Tak bych jim to vymluvil. (smích) Je pravda, že profesionální kariéra je hodně náročná. Obzvláště v takové malé zemičce ve střední Evropě. Je to někdy krušný život. Věčné zájezdy. Na druhou stranu je z toho i velký požitek.
Ve filmu Pes ro(c)ku tatínek hlavního hrdinu Bodiho nepodporuje a chce, aby zůstal věrný rodinnému povolání.
Přesně. To je to, co já říkám. Práva a medicína. (smích)
Zastáváte názor, že se děti mají držet rodinného povolání? Nebo byste je podpořil v jejich snu?
Moje rodiče mi vždycky říkali, co tě baví, to si dělej a buď si v tom dobrý, ale měj k tomu ještě něco užitečného. Já bych určitě lehce podpořil muziku, neházel bych klacky pod nohy, ale zároveň bych vytvářel podmínky, kdyby náhodou dostal rozum, aby mohl dělat něco slušného.
Foto: Bontonfilm
