Netradiční album Ondřeje Havelky Kríze sem, kríze tam vychází u příležitosti jeho životního jubilea – šedesátin! Částečně vybočuje z řady nahrávek od Havelky a jeho Melody Makers očekávaných, protože některé z písní dostaly novou podobu od Miroslava Lacka a samotného Ondřeje Havelky a od Jana Čechtického (Ohm Square). Ostatně CD nese podtitul: Stručný úlet od swingu k elektroswingu a zpět.
Album otevírá úprava jednoho z největších hitů z umělcova repertoiru, Vendelíne, co děláš?, ovšem ve zcela přepracované, částečně elektronické verzi. Havelka s Lackem dali novou podobu též písním Swing That Music a Diga Diga Dou. Jan Čechtický »upravil« skladbu Hittin´ The Bottle. „Vznikly tedy čtyři »elektroswingové předělávky«… To by ovšem na CD bylo málo, tak jsme je provázali několika meziválečnými kousky v autentické interpretaci, tak jak to mám a nepřestanu mít rád já,“ upřesňuje Ondřej Havelka ve sleevenote k albu.
Zajímavostí jistě je, že titulní píseň alba nazpívala dcera Ondřeje Havelky Rozálie.
Takto Ondřej Havelka ozřejmuje impuls a vznik tohoto výjimečného studiového počinu ve sleeve note CD:
Moji milí posluchači,
tohle album by mohlo být označeno jako projev krize středně vyššího věku. Někteří by si to mohli pomyslet. To by od nich nebylo hezké, dokonce bych řekl, že by to od nich bylo dosti podlé, avšak nejhorší na tom je, že by měli pravdu. Ale co, pořád je lepší hýčkat si lehce vykolejenou psychickou stabilitu takto, než jak to řešívají jiní, podobně neodvolatelně stárnoucí šviháci: mladými auty a rychlými milenkami.
Na moji chatrnou obhajobu musím říci, že jsem to celé nevymyslel já, ale pan producent Kočandrle. To on mne dva roky přemlouval, abych se tvůrčím způsobem vyjádřil k fenoménu zvanému elektroswing. Dlouho jsem odolával, ale nakonec jsem jeho naléhání pod argumentem mého jubilea podlehl.
Vznikly tedy čtyři »elektroswingové předělávky« (uvozovky vysvětlím později). To by ovšem na CD bylo málo, tak jsme je provázali několika meziválečnými kousky v autentické interpretaci, tak jak to mám a nepřestanu mít rád já. Posloucháte tedy album, které by se mohlo zdát poněkud nesourodé. Ale prudký kontrast, očekávání a následné překvapení – nejsou to vlastně pozitiva? V případě pochybnosti bych nabídl jednu radu. Vždycky si dávám dosti záležet na pořadí kusů na albu, dlouho to promýšlím a lámu si s tím hlavu.
Přesto Vám v tomto případě zcela výjimečně doporučuji, abyste, pokud se budete k albu opakovaně vracet, zmáčkli na svém přehrávači tlačítko funkce, jejíž označení bohužel neznám, neboť jsem ji nikdy nepoužil, která však zcela promíchá pořadí, ba co víc, vždy jinak. Tak to budete mít pokaždé jiné a možná pokaždé správnější, než jak jsem to vymyslel já.
Ale již k meritu věci: elektroswing. Mnohokrát jsem se už v souvislosti s velkým comebackem swingu posledních let nechal slyšet, že vítám jakoukoli tvář tohoto jazzového žánru. Nikdo však nechť nepochybuje, že já jednoznačně preferuji jeho původní, autentickou podobu. Bohužel nás, kteří se dnes snažíme o stylově poučenou autentickou interpretaci, je ve světě vskutku málo.
Pak ovšem existuje mnoho interpretů, kteří vracejí swing na koncertní pódia v moderní bigbandové podobě. Chlapíci, jako jsou Tony Bennett, Harry Connick Jr. nebo Michael Bublé, jsou skvělí a hodni velkého respektu. Dokonce rocker Rod Stewart se nečekaně milým a oduševnělým způsobem chopil slavných swingových standardů.
A konečně je tu elektroswing, který vtrhnul do tančíren jako vichřice. Mládež je poblázněna, já potěšen. I když, jsa si vědom, odkud vichr vane, musím přiznat, že pro mne je to jen jedna z mnohých modifikací moderní taneční elektrohudby, která sice více či méně používá některé prvky swingu – náznaky aranžérských principů, akustický instrumentář a řekněme zvuky připomínající předválečné nahrávky, ale bohužel s podstatou swingu, rytmickým principem zvaným shuffle, tedy triolovým rytmem, nemá mnoho společného.
I tak se usmívám, neboť věřím, že všechny soudobé formy swingové hudby, včetně elektroswingu, mohou posluchače zcela neznalé inspirovat a přivést je ke kořenům. Tedy k pravému swingu, který se hrál ve 30. a 40. letech a který je naštěstí bohatě zaznamenán na gramofonových nahrávkách.
Hozenou rukavici páně Kočandrleho jsem tedy chrabře zvedl a zvolav: proč bych si to nezkusil, pustil jsem se s panem Lackem do práce. To bych však nebyl já, abych se ovšem neodmítl vydati cestou elektroswingového mainstreamu, neboť i tento žánr už často zabředá do manýr a klišé, a nepokusil se o osobitý přístup. Proto ty uvozovky, které jsem použil výše. Je totiž dost možné, že ortodoxní milovníci elektroswingu nebudou moje remixy brát vůbec vážně. Ale proč ne, vždyť já také ne. U těch skalních možná uspěje pouze pan Jan Čechtický se svou skladbou na téma písně Hittin‘ The Bottle.
Mezi ostatními kousky, řekněme klasickými, mám dva favority. Především je to titulní píseň Kríze sem, kríze tam, kterou s odzbrojujícím šarmem a pelem nelíčené naivity provedla Miss Rosie, jež v případě české písně zvolila jiný ze svých pseudonymů – Rozálie Havelková. Obsah textu, umocněný upřímnou expresí zpěvaččinou, dští optimismus vskutku pastózní.
A pak je zde nahrávka klasického jazzového kusu Dinah s poetistickým textem Vítězslava Nezvala, v níž excelují houslisté pan Petr Vyoral a pan Tomáš Mach. Zvláště pan Vyoral, smotav žíně na svém rozmontovaném smyčci a přehodiv je přes všechny čtyři struny, oslňuje akordickým sólem v závěrečném chorusu.
Co říci více? Vše zásadní tak jako tak vyjadřuje samotný titul tohoto alba: Kríze sem, kríze tam, já si z ní nic nedělám. A tak si dávám klobouček na stranu a nepřestávám volat:
WING HIGH!
Ondřej Havelka
Digitální podoba alba obsahuje navíc všechny čtyři »elektronické předělávky« též v tzv. radioeditech ve speciální technické kvalitě.
Foto: Warner Music
