Venku svítá a mně ledabyle prolétne hlavou myšlenka, že je to vlastně již rok co jsem navštívila úžasný a velmi úspěšný koncertní recitál Michala Horáčka »Na cestě«, který tenkrát zavítal do Valašského Meziříčí. Netuším, čím mi dnešní pohled z okna mohl připomenout tak úchvatný zážitek z koncertu všech účinkujících hostů, jenž byl protkán srdečnými vstupy tohoto umělce, ale v srdci jsem ucítila teď stejně jako tenkrát ohromný příliv energie a vnitřního obohacení.
Jen na chvíli jsem se zahleděla do dáli a v mžiku se mi vybavila atmosféra vyprodaného sálu a jeviště, na němž se setkala skupina umělců – Lenka Nová, František Segrado, Ondřej Ruml a samozřejmě Michal Horáček, kteří svým skvostným vystoupením vzdali mimo jiné hold nezapomenutelnému skladateli a hudebníkovi, zpěvákovi, kamarádovi a kolegovi Petru Hapkovi, který bohužel dnes již mezi námi není. Sálem se nesly vlny jakéhosi specifického propojení a texty písní v dokonalém souznění s hudbou odhalovaly vášně a poznání poodhaleného závoje rozmanitosti života. Naprosto rezonovaly v éteru prostoupeném nadšením a svou jedinečností se mi vepsaly do srdce stejně tak jako slova vyřčená toho večera. Autor recitálu pan Michal Horáček nám v jednom ze svých milých vstupů vyprávěl příběh jeho začátků. Vzpomínal také jak si kdysi jako obyčejný kluk přál setkat se s člověkem, tehdy slavným americkým science fiction spisovatelem Kurtem Vonnegutem, kterého velmi obdivoval. Tenkrát to však vypadalo jako pouhý nereálný sen, neboť to v dané situaci nebylo možné. Poslal mu ale dopis s vyjádřením svého velkého obdivu k němu a vysloveným přáním se s ním setkat, na který neočekával vůbec žádnou odpověď. Po čase k jeho velkému údivu a překvapení přesto odpověď přišla. Dostal od svého spisovatelského idolu z Ameriky dopis dokonce i s pozváním na osobní setkání s otevřeným datem, zkrátka tehdy až to jednou bude možné. Celý tento úchvatný příběh má samozřejmě své velké pokračování a gradaci. K vysněnému setkání po letech opravdu došlo a z tohoto naprosto neočekávaného a výjimečného okamžiku, který byl možná tehdy naplněn nejistotou, rozpaky a chvěním jako většina našich důležitých setkání, vzešla obrovská inspirace, motivace, text a úchvatná píseň…
Tento příběh se mi dnes znovu vybavil a pravdou je, že se mi v průběhu letošního roku, jenž se nesl v duchu mnoha zásadních změn snad každého z nás, vybavil nesčetněkrát. Skutečný příběh pana Michala Horáčka a jeho životní zkušenost pro mne byla poselstvím a velkou inspirací.
V průběhu svého života máme mnoho přání, na kterých nám záleží a momentů o kterých sníme. V dané chvíli jsou pro nás důležité, ale stejně si většinou řekneme: „Přál bych si to, ale teď je to nemožné…“ A tak si jen povzdechneme a dál chodíme do práce, máme povinnosti, setkáváme se s přáteli, máme své partnery, rodiny. A čím více toho máme tím více starostí a situací řešíme. Často obdivujeme ostatní a přitom zapomínáme na svoje vlastní přání a sny, jež jsme kdysi měli a které na své uskutečnění stále čekají. Tenkrát se nám zdály daleko a tak jsme je ve víru každodenních povinností odsunuli a postupně ze svého života vytěsnili. Jenže ony se čas od času opět ozvou. Přijdou nám náhodně na mysl, ale my je znovu nebereme vážně a s povzdechem si opět říkáme: „Bylo by to hezké, ale je to jen sen…“ A zase neuděláme nic. Ani jeden jediný krok, který však navzdory své momentální zdánlivé bezvýznamnosti může spustit sled naprosto neočekávaných událostí. Někdy stačí tak málo. Nikdy nevíte, koho dnes potkáte cestou do práce, do města, na ulici. Nevíte, co se dnes stane, co uslyšíte nebo jaké poselství či impuls se k vám prostřednictvím někoho jiného dostane.
Jsem příznivcem a fanouškem všech velkých snů, které lidé mají. Věřím, že sny nevznikají jen tak z ničeho, náhodou. Je to něco co cítíme uvnitř. Něco co nás uchvátí. Něco co nás vybízí k tomu, abychom si toho všimli a věřili, že je to pro nás důležité. Je to něco skrytého v nás. Dřímající síla, kterou máme, a přesto se ji bojíme uchopit a využít ji. Myslím si, že právě naše přání a sny jakkoli můžou vypadat na samém začátku bláhově a neuskutečnitelně jsou pro nás velmi důležité. Zamysleme se, co když právě tyto sny ukrývají tajemství našeho skutečného potenciálu a ukazují nám směr, kterým se máme vydat, abychom nalezli ve svém životě spokojenost a štěstí?
Mnohdy se přizpůsobujeme ostatním. Sdílíme a žijeme jejich sny, jejich životy a jejich přání. Ne ty naše. A pak nám něco chybí. Jsme prázdní a vyhořelí. Nemáme nic, co by nás něčím obohatilo a nic, co by nám působilo opravdovou radost. Protože jsme ztratili své sny. Naštěstí však nikdy není pozdě a vše co v člověku kdysi bylo, zůstává napořád. Objevme v sobě to skryté, sen či přání a věřme, že stačí udělat první krok. Věřit v to, že možné je vše. Připomenout si, že jsme to byli jen my sami, kdo si tenkrát řekl: „Je to jenom sen…“
Sny se plní tomu kdo v ně věří. Pokud něčemu věříme, snadno najdeme způsob jak překonat nebo obejít překážky, které před námi stojí. Uděláme-li první krok a vydáme-li se na cestu, začneme potkávat ostatní, kteří nám v našem záměru pomohou. Může to být sdílená zkušenost, odkaz na někoho dalšího nebo dobrá rada. Pravdou je, že nehledě na to jak se nám jeví úspěch nebo bohatství ostatních všichni jsme jen obyčejní lidé, kteří řeší své obyčejné starosti, mají své obyčejné sny a žijí své obyčejné životy. Všichni žijeme zde v tomto čase a snažíme se najít spokojenost a rovnováhu. A i když jsme zodpovědní sami za sebe, všichni se navzájem ovlivňujeme. Učíme se jeden od druhého a tím si pomáháme. Můžeme se podpořit, dodat si odvahu k uskutečnění svých snů třeba jen sdílením svého vlastního životního příběhu jako milý pan Horáček dnes známý a slavný textař, skladatel, básník, který se jednoho dne ocitl nečekaně dle svého vysněného přání na Manhattanu.
A proto mějme své sny. Naslouchejme svému nitru, jeho tichému volání. Protože právě to je pro nás důležité. To je to pravé. A i když nás někdy přepadnou obavy a strach z nové příležitosti, která se před námi otevře, nezapomeňme, že je v nás ukryto vše, co pro svoji cestu potřebujeme. Je to náš sen, náš život a naše cesta…
O autorce:
Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, nyní motivační koučka a také začínající spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – v leže, na oddělení JIP začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nyní se rozhodla tento pohádkový příběh vydat a jeho prodejem podpořit onkologicky nemocné děti. Kniha Skřítkové vychází 21. ledna 2019.
Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs
Foto: Jana M. Brůžková
