Nový film režisérky Ireny Pavláskové Pražské orgie podle stejnojmenné předlohy americké spisovatele Philipa Rotha bude mít premiéru 10. října. Ještě než snímek vstoupí do kin, vyzpovídali jsme herečku Kláru Issovou, která ve filmu hraje jednu z velkých rolí.
Jak byste nám představila hrdinku, kterou ve Pražských orgiích hrajete?
Moje postava, Eva Kalinová, je bývalá herečka a ve filmu je emigrantka žijící v New Yorku. Nachází se v takové přechodové fázi v životě, kdy nemůže dělat svoje povolání, zároveň v Americe začíná nový život, ale ještě se nevyrovnala s minulostí. A další věc – je v komplikovaném osobním vztahu. Jako pro herečku pro mě bylo lákavé si zahrát herečku, a navíc je to herečka, která se vyrovnává s tím, že o všechno přišla – o slávu, o svoje postavení, o to kdy byla zvyklá, že ji lidé obdivovali, chválili, tleskali jí. Samo o sobě je těžké, když člověk tohle ztratí, a i když si třeba může tisíckrát říkat, že bude v pohodě, jde dál … tak to s ním zamává. Eva se snaží jít dál, je v ní odvaha a odhodlání, ale pořád ji něco stahuje zpátky. Protože vztah, ve kterém je, je nezdravý. Myslím, že ta postava se nachází na rozhraní, kdy dělá nová rozhodnutí v životě a mně se líbilo, že má v sobě to odhodlání, i když ji strhává velký smutek.
Film vznikl podle románu Philipa Rotha, znala jste jeho knížky?
Musím se přiznat, že neznala, a vůbec jsem neznala román Pražské orgie. Příjemně mě překvapilo, že se mi ta knížka četla hrozně hezky, vtáhla mě, a především se mi líbilo, že Roth dokáže popsat charaktery velice lidsky, se všemi protiklady, které lidi mají… Že i hodný člověk má svoje stinné charakterové stránky, nebo takzvané kostlivce. Jeho postavy jsou dobře okoukané ze života, věrohodné. Ta kniha není velká epická věc, ale velice mě to vtáhlo. Díky tomu, že jsem ji vnímala přes svoji postavu, líbil se mi pohled, kdy v knize jsou ukázané obě strany – lidi, co emigrovali a i ti, co tady zůstali. A na obou barikádách to měli těžké a zároveň se obě ty barikády vzájemně kritizovaly, že jedna to má horší nebo lehčí. Philip Roth mi přijde nestranný, což se mi vlastně hrozně líbí. On opravdu dokáže lidi popisovat a ztvárnit bez hodnocení a nechává prostor čtenáři, aby se ztotožnil nebo měl pochopení pro každého a pro jeho jednání. Vlastně ukazuje, že každý člověk má nějakou svoji pravdu v uvozovkách a za tu bojuje a té věří. A samozřejmě často v různých obdobích a za různých režimů se to střetává, lidé si nerozumí, navzájem se kritizují, a to pak tvoří to drama a ten život tady na Zemi.
Jak se vám spolupracovalo s mužskými partnery – Jonasem Chernickem a Jiřím Havelkou?
S Jirkou Havelkou i Jonasem Chernickem jsem se potkala poprvé a jenom na pár dní… Moje role není rozsahově veliká, měla jsem ji za pár natáčecích dní hotovou, ale my jsme si sedli, jako kdybychom spolu strávili půl roku. Okamžitě to bylo nabité jiskřením a humorem, až jsem byla překvapená, že dokážeme vystoupit z role hned po tom, co skončí záběr a konverzovat a dělat vtípky, a pak zase naskočit do rolí, kdy se převážně hádáme a je to vážné. Takže pro mě to bylo osvobozující a blažené. A byla to velká radost s oběma pracovat a moc jsem si to užila. Je fajn se hádat s někým, s kým jinak máte kamarádské vztahy a rádi se vidíte.
Jak vnímáte dobu, kdy se film odehrává?
Jsem ročník 1979, a v mých deseti letech už byla revoluce. Vyrůstala jsem kousek za Prahou, takže jsem byla holka z vesnice, kde jsem si užívala velké svobody v přírodě a tyhle věci řešit nemusela. Navíc můj tatínek byl jiné národnosti, takže jsme mohli cestovat, jezdili jsme do Sýrie a necítila jsem se úplně odříznutá. Ale tu dobu já hodnotit nemůžu. Je proto fajn, že tenhle film vzniká a vlastně ji mapuje z různých úhlů. A že tam je ten cizí článek, americký spisovatel, který to z venku sleduje a popisuje. Jsou v něm lidi, kteří emigrovali a je to pro ně těžké, i když jsou na svobodě, a lidi, co tu zůstali a snažili se s tím poprat. Stejně jako spousta lidí, co se smířili a žili obyčejným životem. Pro mě je fajn se na ten film podívat, vidět dobu a mít z ní nějaký prožitek, že si můžu vyzkoušet, nacítit a prožít spoustu věcí, které člověk za jeden život nestihne. V tom je to kouzlo, film dokáže přenést do jiné doby a lidé si skrze něj můžou ledacos uvědomit.
Příběh
Příběh filmu Pražské orgie nás zavádí do poloviny 70. let. Slavný americký spisovatel Nathan Zuckerman – často využívané alter ego Philipa Rotha – přijíždí do Prahy, aby zachránil a odvezl rukopis zakázané knihy napsaný v jidiš. Díky hledání díla se seznámí se svéráznou a nezkrotnou Olgou a pronikne na vyhlášené večírky, na nichž každý hledá únik ke krátké svobodě po svém. Výstřední spisovatelka, pro niž jsou provokování a nevázané vztahy formou vzpoury proti nesvobodnému způsobu života, jaký lidem vnutil totalitní režim, Zuckermana přitahuje svou tajemností i děsí bezostyšnou otevřeností. Postupně se proti své vůli stane nejen divákem, ale i účastníkem dekadentního představení, v němž mnozí hrají falešně, a nikomu nelze věřit. Zuckermanova pražská návštěva, plná bizarních setkání s podivuhodným uskupením různorodých lidí se brzy stane téměř dobrodružnou a nebezpečnou misí. Zuckerman si nakonec není jistý, kdo je přítel a kdo je provokatér a donašeč. Kdo jsou lidé z dekadentních orgií v domě syna slavného malíře? Kdo je vyplašený student, který ho upozorňuje, že musí okamžitě opustit Československo? Kdo je jeho průvodce normalizačním peklem, vyhozený divadelní režisér a nyní údržbář v kotelně muzea? A kdo je jeho Olga: skandalistka a rebelka nebo hráčka dvojité hry? V ohrožení se ocitá nejen Zuckermanova svoboda, ale možná i jeho život.
Pražské orgie
Premiéra 10. 10. 2019
Scénář a režie: Irena Pavlásková
Foto: Bioscops
