Vynikající zpěvák, který s přehledem interpretuje hity slavného Karla Gotta, vystřídal – po vyučení v oboru kuchař-číšník – patnáct zaměstnání! Po čase si řekl, že by mohl začít zpívat, protože odmalička platil za dobrého pěvce. „S bratrem jsme měli zábavovou kapelu. On pak založil skupinu Maxim Turbulenc a já – než jsem začal zpívat profesionálně – jezdil s kytarou na Karlův most.“
Můžete ve stručnosti zmínit svoje začátky? Jak se z vás vlastně stal Kamil Emanuel Gott?
Kamil Emanuel Gott je mé umělecké jméno, občanským jménem jsem Emanuel Vohnout. Co se týče mých začátků – bože, to už je let, jsem na scéně od roku 1994. Čas prostě letí neuvěřitelným způsobem. To víte, každý začátek je těžký, ale také hezký. Když jsou plné sály a lidé vám tleskají, tak tím dávají najevo, že to děláte dobře, a to je snad největší ocenění. Kamil E. Gott se ze mě stal díky podobě mého hlasu s hlasem velkého mistra Karla Gotta, a jsem za to rád.
Jakou formou účinkujete nejčastěji? Vystupujete pouze sólově, anebo máte i vlastní kapelu? Zpíváte výhradně písně Karla Gotta?
Nejčastěji vystupuji sólově na základy natočené ve studiu a myslím, že je to ekonomičtější. S kapelou tolik vystoupení není, i když mám v záloze kromě své skupiny Kamil Gott Band ještě dvě kapely – Echo 91 a známější Boom Band, s nimiž mám nacvičené písně. Dnes se dá říci, že převážně zpívám písně Karla Gotta, protože si to mé publikum žádá.
Považujete se za interpreta písní Karla Gotta, či za jeho imitátora?
Víte, to je těžká otázka. Z pohledu zpěváka si myslím, že je to jedno, jak to lidé berou. Ale jsem vlastně zakladatel revivalů, označení imitátor mi připadá trošku nadsazené, protože do role imitátorů pasuji spíše baviče a vyprávěče typu Vašek Faltus, Péťa Jablonský a jiní.
Jaký je váš vztah k bratrovi Pavlovi alias Kyklopovi? Posloucháte občas písničky jeho skupiny Maxim Turbulenc?
S bratrem se máme rádi. Vyrůstali jsme spolu, jsme odkojeni trampskou a country muzikou a za mladých let jsme hráli v jedné kapele. V současnosti jezdíme po společných koncertech, rád poslouchám jejich písničky, jsme prostě jedna rodina Vohnoutů.
A jak vycházíte s Karlem Gottem? Co zajímavého jste se od něj dozvěděl?
Karla Gotta mám moc rád. Je to můj veliký vzor a skvělý člověk. Je to prostě bůh. Dokonce se musím přiznat, že jsem rozjel internetovou petici zvanou Karel Gott na Hrad. Myslím, že by si zasloužil dělat prezidenta. Jsem přesvědčen, že má všechny předpoklady být hlavou státu. Vždy, když se potkáme, tak se pozdravíme, a on nezapomene dodat svoji oblíbenou větu: ,,Á, následovník je tady!“ Já odpovídám: ,,Pane Karle, děkuji!“ To zahřeje u srdíčka, taková poklona. Je to prostě náš Mistr Karel Gott.
Na veselé zážitky ze svého života prý vzpomínáte v knize zpívajícího spisovatele Richarda Sachera Největší trapasy mého života…
Mám tam dvě autorizované historky, které se mi před časem skutečně staly. Kromě mě na svoje životní trapasy vzpomínají například Heidi Janků, Pavel Trávníček, Petra Janů, Jan Cimický, Václav Upír Krejčí, Petr Jančařík, Mojmír Maděrič, Zdeněk Troška a další.
Čím nás letos hodláte překvapit?
Překvapení bude. Právě připravuji vánoční album ve spolupráci s Petrou Janů, Evou Pilarovou, Petrem Vondráčkem, Heidi Janků a dalšími. Na tomto cédéčku se podílí i dětský pěvecký sbor z dětského domova v Lovosicích.
V letních měsících – už řadu let – hrajete fotbal za tým osobností Arabela, s nímž jezdíte po celé republice. Jaký jste podle vás fotbalista?
Víte, mně nepřísluší, abych se hodnotil, ale hraji fotbal odmalička a pár ocenění doma mám. Dnes je mi skoro dvaapadesát let a už to nejde jako zamlada. Ale – díky zpěvu a díky tomu, že jsem už třináct let jedním z členů Arabely – měl jsem možnost splnit si dávný klukovský sen a zahrát si s takovými fotbalovými osobnostmi, jakými jsou či byli například Antonín Panenka, František Veselý, František Štambacher, Tomáš Skuhravý, Luděk Macela, Vladimír Šmicer, Karol Dobiáš, Ivo Knoflíček, bratři Herdové, Ivan Hašek a Jan Berger.
Troufnul byste si s Arabelou vyběhnout proti Barceloně? Jak by to asi dopadlo?
Krásná představa. Bohužel, to se asi nestane. Ale jsem velkým fandou Slávie a Barcelony. Slávie je pro mě srdeční záležitost, tradice rodu a velká láska. Barcelona je nejlepší na světě, absolutní fotbal, dokonalost lahodící oku. Prostě vzor, jak se má fotbal hrát.
Odkud pocházíte a kde nyní žijete? Máte rodinu? Pokud ano, prozraďte nám o ní něco…
Jsem čistokrevný Pražák z Podžižkova – z Hrdlořez. Tam jsem vyrůstal s rodiči a bratrem. Rodinu mám velkou, vlastní dvaadvacetiletou dceru Yvette z prvního manželství, dvě nevlastní dcery, dvacetiletou Kateřinu a osmnáctiletou Kláru a současnou přítelkyni Lucii, s níž žiji již čtrnáct let. Nyní bydlím s rodinou u Českého Brodu, mám vlastní rodinný domek se zahradou a okolo domu je práce pořád. Takže jsem kousek od Prahy, v přírodě, a jsem tu rád.
Co vás baví kromě zpěvu a fotbalu? Máte i nějakého domácího koníčka?
Tak baví mě… Ne, začnu jinak. Nebaví mě politická scéna v této zemi, to je fakt výsměch všem poctivým lidem. Tečka. Baví mě vařit, vařím docela dobře a rád, navíc jsem takový domácí kutil. Takže žádná nuda, vždy je co zlepšovat.
Jaký máte vztah k jídlu? Stravujete se správně, nebo často hřešíte?
S jídlem jsem kámoš, mám 112 kilo. Občas hřeším, pokud ovšem nejde o vepřové s knedlíkem a se zelím, na tuhle dobrotu si najdu čas vždycky.
Daří se vám v dnešní době být i nadále optimista?
Myslím, že uvažuji normálně, čili nečekám změny k lepšímu, spíš opak. Můj táta v sedmdesátých letech říkával: „Synku, kde jsou ty doby, kdy to stálo za h…..“ Pardon, omluva. Na otázku, kdy bude dobře, odpovídám: „Už bylo!“ Takže opatrně s tím optimismem.
Foto: archiv Kamila E. Gotta
