Patří k nejvýraznějším osobnostem nastupující houslové generace: teprve jednadvacetiletý Daniel Matejča na sebe mezinárodně upozornil vítězstvím v Eurovision Young Musicians 2022 i triumfy v soutěžích Virtuosos V4+, Telemann Competition či Kocianově mezinárodní soutěži. Jeho hra propojuje technickou suverenitu s přirozenou muzikálností a schopností svobodně překračovat žánrové hranice. Právě tuhle otevřenost potvrzuje i jeho nové album.

Čtvrtý titul v jeho supraphonské diskografii, Piazzolla – Café 1930, přináší výraznou žánrovou proměnu: po Ysaÿeovi, komorním projektu s klavíristou Janem Schulmeisterem i orchestrálních titulech se Matejča obrací k tangu nuevo Ástora Piazzolly. Hudbě, která propojuje klasiku, jazz i bachovskou inspiraci a rozprostírá se mezi Buenos Aires, Paříží a New Yorkem.

S akordeonistou Martinem Šulcem, který se již během studia na Pražské konzervatoři probojoval do finále celosvětové soutěže Società Umanitaria v Miláně a stal se vítězem televizní show Virtuosos V4+ pod patronátem Maestra Plácida Dominga, a který své kvality potvrdil i na řadě mezinárodních akordeonových soutěží, vytváří Matejča zvuk plný kontrastů. Ten se pohybuje od intimních poloh až po téměř orchestrální plnost, vždy s velkou mírou svobody a expresivity.

Vedle suit na albu nechybí ani ikonické skladby jako Ave Maria, Oblivion či Escualo. Nové album tak představuje osobní a zároveň odvážný krok dvou mladých interpretů okouzlených hudbou argentinské legendy.

Danieli a Martine, jednou z nejlyričtějších částí Histoire du Tango je právě Café 1930. Jak jste hledali její intimní, až zastavený čas, aby zůstala jemná, ale zároveň měla vaši osobní energii?

Martin Šulc: S Danem vystupujeme společně na pódiích již několik let. Pamatuji si, že jedny z prvních skladeb, které jsme spolu nacvičili, byly Ave Maria, Oblivion a Escualo. Právě tyto skladby nás provází na každém společném koncertě a také jsou součástí našeho alba. Zmiňuji se o nich proto, že již při jejich nacvičování před lety jsme se shodli, že oba vnímáme hudbu, speciálně tu Ástora Piazzolly, po interpretační stránce hodně podobně. Zároveň jsme se rychle naučili vzájemně na sebe dynamicky i agogicky reagovat, což nám téměř v reálném čase ukázalo, jak každý z nás tu, či onu pasáž cítíme a jak s ní dále pracovat, aby zněla co nejpřirozeněji. Při práci nejen na skladbě Café 1930 jsme pracovali právě s touto zkušeností. Hledali jsme v ní to, co jsme již znali ze starších skladeb a zároveň si nechali prostor pro živou interpretaci. Díky tomu má pokaždé naše Café 1930 trochu jinou atmosféru. Při samotném nahrávání mě osobně pomohla nostalgická představa venkovní zahrádky staré, zakouřené pařížské kavárny, kde se lidé po dlouhé noci znovu pomalu probouzejí životu.

Daniel Matejča: S Martinem to pro nás bylo poměrně jednoznačné – troufám si říct, že máme v sobě do jisté míry každý kus romantického ducha, pro kterého je právě tato skladba dokonalým médiem. Jemnost a půvab nejen skladby Café 1930, ale i ostatních lyrických kusů Piazzolly je natolik přímočará, že pobízí každou lidskou bytost k nekompromisnímu vyjádření svých emocí – a to bez nutnosti pátrání.

Piazzolla často říkal, že tango se musí »dýchat« jako komorní hudba. Co pro vás znamená najít společný dech houslí a akordeonu?

Daniel Matejča: Naše nástroje jsou natolik odlišné, že je na tuto otázku skutečně těžké odpovědět. Je pravda, že akordeon jako takový je s dechem (potažmo vzduchem obecně) spjatý mnohem více než housle. U houslistů je zas dle mého názoru nezbytná práce s dechem samotným muzikantem – ve výsledku je pak až překvapivé, jak jednoduché je naše dechy propojit. Troufám si říct, že to tango poté dýchá samovolně.

Martin Šulc: Ač se to na první pohled nemusí zdát, akordeon a housle mají, co se vedení tónu a melodie týká, hodně společné. To, jakým stylem dokáže houslista pomocí smyčce vest fráze, my dokážeme napodobit pomocí měchu. A když spolu měch a smyčec najdou společnou řeč ve tvorbě, průběhu a ukončení tónu, či fráze, pak dle mého názoru oba dýchají stejně. A stejně jako i my dýcháme přirozeně, ani tato schopnost společného cítění hudby se nedá naučit.

Vaše generace přináší Piazzollovi novou svobodu i zvuk. Co jste chtěli ukázat posluchačům jinak, než jak tuto skladbu znají z tradičních interpretací?

Daniel Matejča: Jsme dva mladí muzikanti, kteří Piazzollovu hudbu milují celým srdcem. Naše zpráva je jasná – chceme posluchačům předat skrze hudbu naše pocity, které slovy nejdou popsat. Café 1930 (i ostatní skladby samozřejmě) poskytuje každému interpretovi individuálně vyjádřit pohled na vlastní svět, ve kterém žije. Dle mého názoru je pro provádění (nejen) Piazzollovy hudby nezbytné žít život i jinými způsoby než jen muzikou a profesí. Milovat, cestovat, bavit se; … Až poté má skutečně co promítat skrze svůj nástroj.

Martin Šulc: Řekl bych, že až na výjimky, celé album je, co se kombinace nástrojů týká, v jednotlivých skladbách poměrně netradiční. Zvláště pak v obou zásadních suitách Suite del Ángel a Histoire du Tango. První z nich byla napsána původně pro “Piazzollovský” kvintet (bandoneon, flétna/housle, klavír, kytara, kontrabas) a druhá pro flétnu a kytaru. Když jsme tyto dvě suity vybírali, hlavou nám blesklo, že jsme nikde nenašli nahrávky v kombinaci houslí a akordeonu. Nebudu lhát, že mě osobně se nezamlouval pocit prvenství při nahrávání těchto skladeb v této originální kombinaci. Zároveň jsem si do celého projektu přinášel obrovskou zodpovědnost vůči tomuto dílu. Jeden z největších rozporů v rámci naší interpretaci s tou již zažitou, vnímám ve druhé části ze Suite del Ángel, Milonga del Ángel, kdy jsme zvolili poněkud hybnější tempo a agogiku, než je u této skladby zvykem. Jelikož již dle názvu a doprovodné figury se jedná o Milongu, která v původní terminologii označuje rychlé tango, chtěli jsme Anděla před jeho smrtí trochu oživit.

Když hrajete Café 1930, působí to, jako byste se ocitl v úplně jiném čase a prostoru. Máte s touhle skladbou nějakou osobní vzpomínku nebo moment, který vás k ní váže a který ovlivnil, jak ji dnes interpretujete?

Martin Šulc: Všechny skladby na tomto albu se staly mou srdeční záležitostí. Každá z nich vypráví jiný, velice intimní příběh o radosti, naději, představách a zklamání, a často obsahují až velice důvěrnou autorovu zpověď. Moc dobře si vybavuji mou inspiraci při nacvičování zejména pomalých částí, jak v Muerte del Ángel, Ressurección del Angel, tak Café 1930, či Nightclub 1960. Při interpretaci těchto částí jsem pracoval s tím, co jsem zrovna v ten moment v osobním životě prožíval. Je tam schovaná moje velice osobní a intimní zpověď z té doby. A i při opětovném cvičení těchto skladeb, nebo jen poslechu alba si všechny tyto pocity, myšlenky a vzpomínky vždy živě vybavím.

Daniel Matejča: Pro mě osobně má hluboký význam. Díky ikonické interpretaci této skladby Gidonem Kremerem jsem se před několika lety poprvé setkal s hudbou argentinského skladatele – a odnesl si zážitky, které dnes vnímám jako silně nostalgické. Možná i proto má pro nás s Martinem zvláštní cenu, že jsem jí teď mohli dát společný hlas.

Foto: Supraphon / Tomáš Krist