Dagmar Pecková přichází s dárkem pro všechny, kteří ji mají rádi. Vydává dvojalbum nazvané Sny (Dreams) obsahující starší nahrávky děl Richarda Wagnera, Gustava Mahlera, Johannesa Brahmse a Luciana Beria. Vybírala je pečlivě a s láskou. Vznikla tak deska, u které se skutečně může krásně snít. To ale platí o všech albech, která Dagmar Pecková nazpívala.
První album jste vydala před dvaceti lety; taky se vám zdá, že to ohromně rychle utíká?
Ani ne. Víte, pořád mám pocit, že to nějak jde, ale najednou hups, a je to dvacet let! Zní to jako fráze, ale nejlíp to vidíte na dětech. Jsou pořád malé, a najednou jsou velké. Já ale ještě nemám v plánu ani končit, ani se loučit, před sebou mám velké plány. Takže se nejenom ohlížím, ale i koukám dopředu. To především.
Nekončíte, ale vydala jste se na turné s názvem Začínáme končit. Ten název je asi tak trochu provokace…
To určitě. Je to reakce na ty kolegy, kteří zaručeně posledním koncertem skončí a za dva roky jsou tu zpátky. Tohle se děje jak v populární hudbě, tak v klasice. Pamatuji si třeba na paní Christu Ludwig, která poslední koncert jezdila po Evropě pět nebo šest let. A vždycky bylo plno.
Kdy plánujete začínat končit vy?
To může být klidně i za dvacet let. Dvacet let sem, dvacet let tam… Uvidíme, jak na tom budu. Dneska se stárne pomaleji. A hlavně: mně se vůbec nechce!
Dá se vaše nové album Sny označit jako »best of«?
Jak se to vezme. Zpívala jsem Mahlera, Dvořáka, Mozarta, Schönberga a spoustu dalších skladatelů. U tohoto výběru jsem se zaměřila na to, co mě jako interpretku nejvíc oslovuje. Vyloženě niterné, duševní, vnitřní záležitosti. Jak na mě působí – jak to napsal skladatel, jak to napsal básník, proč je to zhudebněno zrovna takhle a ne jinak. Měla jsem v plánu sestavit celek, který zachytí a vyjádří určitou snovost té hudby. Což tenhle výběr dokázal.
Přitom všechny tyhle nejniternější nahrávky jste pořídila s dirigentem Jiřím Bělohlávkem. Je to náhoda?
Je to zajímavé. Jiří Bělohlávek mě vlastně přivedl k Mahlerovi. Navíc naše spolupráce probíhala tehdy v takové linii, že jsme si nemuseli nic vysvětlovat. Naše komunikace fungovala mimoslovně, citově. Je fakt, že jsme spolu natočili krásné věci.
Pochvalujete si mimo jiné i jejich spontánnost. Jste při zpívání stále taková nebo to tenkrát bylo jiné?
Spontánnost je velice důležitá věc, ať už při natáčení nebo v koncertním sále. Vyjadřuje totiž něco, co se momentálně děje ve vás a nezní tak dojmem našprtanosti a připravenosti. Samozřejmě přicházejí období, kdy v celém tom životním fofru najednou zjistíte, že se neustále kontrolujete – a to je zabiják spontaneity a umění jako takového. Je tedy hezké, když si to člověk uvědomí a snaží se věc vrátit zpátky. Myslím si, že tohle je nutné.
Na titulu alba Sny máte krásnou, skutečně snovou fotku. Jak moc je nahraná?
Tahle fotka vznikla čirou náhodou. V té chvíli, kdy fotograf Petr Kurečka stiskl spoušť, jsem myslela na něco úplně jiného. Ale moment byl zachycen, a když jsem fotku viděla, vypadlo ze mě: vy ani nevíte, co jste vyfotil!
Prozradíte, na co jste v okamžiku cvaknutí spouště myslela?
Na vydání těchto písní a na turné Začínáme končit se Štefanem Margitou.
Turné za sebou má první koncert; jak jste sestavili jeho dramaturgii?
Má na programu světové operní árie a dueta pro mezzosoprán, soprán a tenor, přičemž já zpívám ten mezzosoprán a soprán. A nejsou to lehké věci, mám tam třeba Kostelničku, což je pro mě novinka, věci z oper Porgy a Bess, Samson a Dalila, Herodiada, Cavalleria rusicana. Ty koncerty jsou velkolepé.
Předpokládám, že Štefan Margita neměl s provokativním názvem turné Začínáme končit problémy, on je velký srandista…
Já přece taky! Doufám, že všechny ty koncerty dozpíváme, že se nezačneme při některém z nich smát. A hlavně nesmím den před koncertem jít se Štefanem na večeři nebo na víno. Druhý den bychom totiž mohli být bez hlasu, což by byla škoda. V našem věku už si musíme na tyhle záležitosti dát pozor.
Končí jinak nebo dřív sopranistky, než třeba mezzosopranistky či altistky? Opotřebují se vyšší hlasy dřív?
Záleží na tom, jak s hlasem pracujete. Hlas se může opotřebovat, ale když potkáte správného člověka, který věci rozumí, může se zase dát do kupy. Myslím, že všechny nás to opotřebování potkalo, ať jde o sopranistky nebo altistky. Přijde prostě období, kdy – ať už únavou materiálu hlasivek, únavou tělesnou nebo únavou duševní – hlas trpí. Důležité je přiznat si to, a hledat člověka, který je schopen vás vrátit do kondice. Já sama jsem si posypala hlavu popelem a vrátila se k paní profesorce Denygrové, která už mě zachraňovala několikrát. Ona zpívání opravdu rozumí. Neumíte si představit, kolik jsem za svůj život potkala šarlatánů, kteří vám za těžké peníze dokážou hlas ještě víc zničit!
Turné Začínáme končit má několik zastávek, které rozhodně nebyly zvoleny náhodou!
To je pravda. Zpívali jsme ve Štefanově rodném městě, tedy v Košicích, a zazpíváme ještě v mém rodném městě, tedy v Chrudimi. A pak v Brně na Špilberku, kde už jsem jednou zpívala a musím říct, že kulisy pro koncert jsou to opravdu velkolepé. Příští rok nás čekají vystoupení v Olomouci, Plzni, Českém Krumlově a Bratislavě, a uvidíme, jestli se povede i Praha.
A ještě k vašim nejbližším vystoupením: v srpnu s několika kolegy připomenete na zámku Liteň osobnost pěvkyně Jarmily Novotné.
Na tenhle koncert byla vytvořena zajímavá sestava účinkujících, se všemi svými kolegy, se kterými tu vystoupíme, se znám. S Martinou Jankovou jsem před časem chtěla točit desku s Moravskými dvojzpěvy, ale bohužel z toho sešlo. Adama Plachetku znám z Národního divadla. A pak tam taky bude Štefan Margita.
Co vás napadne, když slyšíte jméno Jarmila Novotná?
Asi heslo Doma není nikdo prorokem. Je to jako vždycky: teprve když zaujmete venku, začnou si vás všímat doma.
Máte pocit, že něco podobného potkalo i vás? Ostatně i Štefan Margita si stěžuje, že ho ke koncertování v Česku nebo na Slovensku zvou málo.
Možná trochu. Vezměte si už jenom to, co se o nás říkalo nebo říká: bůh ví, jak se jim to tam venku povedlo. To je špatně; nám se to prostě povedlo! V cizině je jedno přísloví: Nedej na řeči lidí, kteří stojí za tvými zády – oni nestojí před tebou. To platí.
Foto: Supraphon
