Zpěvačka Bára Basiková, která je aktuálně autorkou blogu, přijala pozvání do televizní Show Jana Krause. „Na podzim jsem jeden ze svých blogů směřovala také k tématu koronaviru a bulvár neudělal nic lepšího, než že vytrhal věty z kontextu, poskládal je, dal je do médií a já jsem z toho vylezla jako úplná kráva, která se pasuje do role odbornice na koronavirus,“ vypráví zpěvačka s básnickým střevem, která začala psát svoji beletristickou, částečně autobiografickou prvotinu již za minulého režimu.
Její Rozhovory s útěkem pak po knižním vydání ocenil i Bohumil Hrabal, který dílo charakterizoval jako první lesbický román u nás. „Knihu jsem napsala, když mi bylo devatenáct, a má spoustu autobiografických prvků, protože nejlíp se píše o tom, co člověk sám zažívá – a to já jsem teda měla o čem psát, aniž bych tušila, co mě všechno ještě čeká,“ dodává s potutelným úsměvem v reakci na to, jak moc autobiografické toto dílo je. „Nicméně jsem už tehdy chtěla, aby ta knížka byla progresivní, hodně kontroverzní a samozřejmě v roce 1982 se nenosilo mluvit o lesbické lásce.“
Bára podle svých slov psala vždycky. „Můj tatínek mě naučil psát už v pěti letech,“ vzpomíná, „protože jsem asi tak dlouho otravovala, až mě to teda naučil. A můj první román se jmenoval Loď a byl o lodi plné lidí, která se potopila, a ti lidé zemřeli. Psala jsem tedy stále a dále, ale když přišly děti a do toho moje pěvecká kariéra, nebyl čas. Občas jsem sice napsala nějaký fejeton do časopisu nebo nějaké písňové texty, ale nemohla jsem to rozjet tak jako na střední škole. Využila jsem vlastně až tu situaci loni na jaře. Píšu jednak blog, který se jmenuje Když skočíš, já taky…, paralelně píšu texty do šuplíku. A to pak dám všechno dohromady a v říjnu to vyjde jako kniha.“
A prozradí na sebe také to, že je takřka čerstvou majitelkou řidičáku, který si udělala teprve před dvěma lety, a to, že dlouhodobě bere antidepresiva. „Myslím, že od loňského jara jejich spotřeba obecně výrazně stoupla.“ Celkově vzato však prý žije šťastně. „Mám kde bydlet, mám kde spát, jídlo mám taky a jsem celý život zvyklá hrát s kartami, které dostanu. A to by měl asi dělat každý. Jak říkal můj kamarád Petr Muk, ať jsi dole, nebo nahoře, hlavně se z toho nepo…t,“ říká umělkyně, která toho času navíc vypomáhá v dětském domově. „Dělám tam všechno. Vytřu podlahu, sklidím nádobí po obědě, ustelu postýlky, pak si hrajeme, zpívám jim písničky. Děti mi říkají teto Báro a jsou tak malí, že vůbec nevědí, kdo jsem, což je velmi osvobozující.“
Foto: TV Prima
