Před mnoha lety jsem v St. Luis potkala jednoho syrského novináře. Waleed žil již dlouhá léta ve státech a provozoval na předměstí malý obchod se smíšeným zbožím. Byl vždy usměvavý a každého, kdo zavítal do jeho obchůdku, si vážil.
Setkání s Waleedem bylo trochu netradiční, ale o to víc nezapomenutelné. Když jsme poprvé s kamarádem zavítali do jeho obchodu, abychom si koupili nějaké pečivo k snídani, spatřili jsme u pokladny milý rozesmátý obličej. Pozdravili jsme a ještě než jsme stačili zavřít dveře, prodavač se k nám rozběhl, což mne nejprve trochu vyděsilo. On však roztáhl ruce, jakoby nás chtěl obejmout a volal: „Ahoj! Ahoj, přátelé, vítám vás! Díky, že přicházíte!“
Nejprve jsme poněkud ztuhli, neboť takovou scénku v krámku na rohu, po ránu v cizí zemi jsme vůbec nečekali. Prodavače to ale z míry ani trochu nevyvedlo a pokračoval: „Jste tu noví, že? Odkud přicházíte? Musíte být noví, když neznáte Waleeda.“
Smál se na celé kolo a podával nám ruku k seznámení.
V obchodě jsme se zdrželi hodnou chvíli a dozvěděli jsme se kde co. Zdálo se, že Waleed znal snad každého, kdo v té čtvrti bydlel. Padli jsme si do oka a stali se z nás přátelé.
Když jsme se konečně dostali k tomu, abychom si něco nakoupili, procházela jsem kolem regálů se zbožím a Waleed mne následoval. Horlivě mi vysvětloval, co dobrého tam má a co si s sebou máme určitě vzít.
Tehdy jsme nebyli připraveni na žádný velký nákup a vlastně jsme u sebe neměli moc peněz. Nevím, jestli to Walled tušil anebo si vzpomněl na své vlastní začátky ve státech, když najednou začal úplně bezhlavě rvát do našeho košíku vše možné, co ho jen napadlo. Přitom každé zboží vychvaloval jak je skvělé, že to zkrátka musíme mít. Vše se seběhlo tak strašně rychle a s takovou nezastavitelnou energií, že jsme nestihli vůbec reagovat. Když už byl košík téměř plný, Waleedův pohled padl na nádherné vypečené koblížky různých druhů. Oči mu jen zajiskřily, když tu vykřikl: „Koblížky! Máte rádi koblížky? Já koblížky miluji! A abyste věděli, prodávám ty nejlepší koblihy v celé čtvrti. Ty prostě musíte ochutnat!“
Vzal velký papírový sáček a nacpal ho až po okraj všemi druhy koblih, které prodával.
Byl jako v nějakém amoku a my jsme jen stáli a hleděli, bez jakékoli reakce.
„Věřím, že vám bude vše chutnat, mám tu skvělé zboží!“ spokojeně zakončil svou bleskovou akci Waleed.
„Zastavíte se i zítra?“ zeptal se šibalsky.
Při pohledu na narvaný košík až povrch a představě, kolik nás bude celý nákup stát, se nám protočily panenky.
„Tak co, přijdete zase na kus řeči? Tak skvěle se s vámi povídá! Mám rád cizince. Já sám jim jsem, přestože tu žiji už věky.“
Pomalu jsme se plížili za Waleedem k pultu s pokladnou a ze slušnosti jsme mu přislíbili, že se za ním jistě přijdeme zítra podívat. Waleed byl tolik potěšen a my jsme si byli jistí, že nám naše peníze nevystačí.
V duchu jsem si chystala nějakou slušnou řeč, abych mu vysvětlila, že si jeho snahy velmi vážíme, ale že některé – pro nás v tu chvíli absolutně nepotřebné zboží budeme muset vrátit. Pořád jsem si ale nebyla jistá, jak to říct, aby se neurazil.
Když jsme došli k pultu, Waleed popadl košík, postavil ho na pult a aniž by něco markoval do pokladny, začal jednotlivé kusy zboží balit do papírových tašek a přitom se nás pořád něco vyptával. Bylo mi to tak hloupé. Vůbec nás nepustil ke slovu… přece jen jsem se odhodlala a skočila mu do řeči.
Řekla jsem mu, jak moc jsme nadšení tím, že jsme se s ním seznámili a že je ten nejlepší obchodník, jakého jsme kdy potkali, jen se musíme omluvit, že jsme netušili, kolik zboží nám doporučí, a že tu nemáme dost peněz, protože jsme původně přišli jen na nějaké pečivo.
Waleed se zastavil a upřeně se na nás podíval. A pak poprvé vážně řekl: „Já vím, moji drazí přátelé, taky máte tenhle nákup zdarma! Je to můj dárek pro vás. Jsem potěšen, že mám tu čest se s vámi seznámit!“
Ještě chvíli jsem se mu snažila vysvětlit, jak moc si toho vážíme, ale že bude přece jen lepší, když mu nákup zaplatíme, třeba zítra, kdy s sebou peníze vezmeme.
„S tím nemohu souhlasit, jednou to máte v taškách, tak je to vaše! Jó, a ještě na něco jsem zapomněl. Kapučíno! Mám to nejlepší kapučíno ve státech? Věříte?“
Samozřejmě, že jsme mu věřili.
Načepoval nám XXL kelímek krémového kapučína s karamelem a přestože bylo úžasné, bylo nám z něj blbě až do večera.
Chtěli jsme se Waleedovi alespoň nějak revanšovat a tak jsme ho pozvali k nám domů, na večeři a následnou párty s přáteli. Waleed byl nadšený.
Večeře i párty se vydařila a Waleed se rozpovídal o tom, jak moc se mu změnil život. Ve své zemi patřil ke křesťanské menšině, vystudoval a byl novinářem. Pak se jeho rodina rozhodla emigrovat a usadili se ve státech. Vyprávěl mi o jejich nelehkých začátcích a všem, čím si museli projít…
„No, a dnes po letech,“ pokračoval „jsem prodavač v obchodě. Není to sice kdovíco, ale naučilo mne to rozpoznávat lidi. Nevěřili byste, kolik různých typů lidí existuje. Už to jak někdo vejde dovnitř obchodu, jak zmáčkne kliku a otevře dveře, jak je zavře a kam poprvé padne jeho zrak, určí jaký typ člověka je. A v tom se fakt nemýlím! Za ta léta to mám nakoukané!“
Waleed se šibalsky usmál a vzal si z talíře typickou českou jednohubku s pikantní česnekovou pomazánkou.
„Wow! To je ale síla! To je oheň?“ ptal se Waleed a rukou si mával před pusou, aby se trochu schladil…
„To je naše česneková pomazánka, ale zdálo se mi, že jsem ji udělala jen mírně pikantní, je to opravdu moc?“ zeptala jsem se.
Waleed se zalekl, a všemocně se snažil svoje slova omluvit, a tak neustále opakoval, jak je skvělá a že je to ta nejlepší pomazánka jakou kdy jedl. Další jednohubku si ale už nevzal.
Pokračovali jsme v povídání o životě a on mi řekl: „Víš, život jednoduchý není. A vlastně někdy je pořádně bolestný. Ale ať se děje cokoli, pamatuj si, že nesmíš nikdy nic vzdát… Protože nikdy nevíš, co by se mohlo stát v příští hodině.
Já už mám své roky, ale vy všichni tady, tví přátelé jste ještě mladí a život máte před sebou. Amerika je dobrá zkušenost. Až se vrátíš po čase domů, zůstanou ti vzpomínky na chvíle, jako je tato. Na Waleeda si už třeba nevzpomeneš, ale nikdy prosím nezapomeň, co jsem předtím říkal, je to důležité.
Vždyť víš – You never give up! Nikdy se nevzdávej!“
Byla jsem krátce po studiích a v tu chvíli jsem si nedokázala představit, co by mne v životě mohlo potkat tak vážného, abych si musela opakovat Waleedovu větu. Ale kývla jsem hlavou na příslib a jeho radu jsem si zapamatovala.
Párty pomalu končila a Waleed se zvedl k odchodu. Poděkoval za hezký večer a hovor, přiznal se, jak moc mu chybí setkávat se a mluvit s lidmi. A pak ještě dodal: „Dnes žiji tady, ale můj domov je tam, odkud pocházím. Rád bych se tam jednou vrátil a věřím, že to bude možné. A budu zase novinář. To je můj svět a hlas mého srdce. Těším se na tu chvíli.“
Waleed byl naším průvodcem a kamarádem téměř po celou dobu. Zažili jsme spolu spoustu legrace. Byl trochu potrhlý, navzdory jeho věku, ale milý a přátelský.
Je to už přes dvacet let a já netuším, jestli se stal Waleed znovu novinářem, jak si přál anebo zda svým širokým úsměvem stále vítá zákazníky ve svém krámku na předměstí. Tolik se toho událo a já jsem si nejednou připomněla jeho slova, která mu tehdy připadala důležitá. Dnes už vím, o čem mluvil. Člověk potřebuje mít naději. Ať se děje cokoliv. V malých i velkých starostech, v překonávání jakýchkoli překážek, v překonávání sebe. Jeho věta: „Nikdy se nevzdávej, protože nikdy nevíš, co se může stát v příští hodině,“ se pro mne stala opravdovou oporou v nejedné těžké chvíli. Pokaždé jsem si vybavila moment, kdy jsme Waleeda poprvé potkali.
Některá setkání se nám z paměti po letech vytratí, jiné si pamatujeme navždy. Stejně tak jako jednu historku, kdy jsme jeli s Waleedem na výlet a on najednou prudce strhnul volant, aby zabočil do pruhu k benzince. Celý rozjařený zvolal: „Moji drazí přátelé, a jde se na kapučíno! Tady pracuje člověk, kterého znám. Je to můj nejlepší přítel a má skvělé kapučíno!“
Když jsme se ho zeptali, jak se jeho nejlepší přítel jmenuje, zarazil se a začal se na celé kolo smát: „No, to právě nevím, ale to vůbec nevadí. Vím jen, že má dobré srdce!“
A tak jsme šli na vanilkové kapučíno. Za Waleedovým nejlepším přítelem, jehož jméno neznal. Co na tom ale záleží. O některých lidech víme téměř vše, známe je celý život, a přesto, můžeme je považovat za nejlepší přátele?
Někdo nám do života vstoupí však jen krátce, ale jeho slova, myšlenky a skutky s vámi navždy zůstanou…
O autorce:
Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.
Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové
(i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com
Více infa: www.projektskritkove.cz
Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs
Foto: Jana M. Brůžková
