Pokud nás zajímá současný svět a pokud bychom se dostali do situace, že bychom měli možnost přečíst si jen jedinou knihu, pak by to měla být ta s titulem Jak umírá demokracie. Název knihy amerických autorů Stevena Levitského a Daniela Ziblatta Jak umírá demokracie, vyvolává dojem, že přináší jednoznačné odpovědi. Jaká je realita?
Steven Levitsky poskytl letos rozhovor Hospodářským novinám, kde odpovídal právě i na otázku, jaké jsou první příznaky toho, že demokracie umírá: „Takový ten nejzřetelnější je zvolení prezidenta nebo předsedy vlády, který není tak úplně oddán demokratickým pravidlům… Jsou to lidé, kteří mají problém s demokratickými pravidly, neuznávají své protivníky, vybízí tak či onak k násilí a jsou připraveni omezit práva svých soupeřů a nezávislost médií… Druhé pravidlo je zdrženlivost. Tím myslím, že byste při vládnutí neměli jít až na samý okraj výkladu toho, co zákony umožňují, že byste se měli vzdát extrémních poloh. Neměli byste porušovat ducha ústavy.“
A hned naskakují jména: Putin, Trump, Erdoğan, Orbán, Kaczyński, Babiš, Zeman… Američtí autoři pochopitelně čerpají příklady především ze současné trumpovské éry, ovšem odkrývají všeobecná pravidla této zrádné skluzavky od demokracie k autoritářství – napříč časem i kolem celé zeměkoule. Erik Tabery, šéfredaktor Respektu a autor bestselleru Opuštěná společnost, v předmluvě knihy Jak umírá demokracie pak upozorňuje na podstatný moment, který hraje takovým politikům do karet – na slabost demokracie: „Pánové Levitsky a Ziblatt na konkrétních příkladech (počínaje Německem v roce 1933 až po již zmíněnou současnou Venezuelu) dokazují, že koketování demokratů s populisty vždy dopadne špatně pro demokraty. Zatímco oni se musejí držet pravidel, populisté si s nimi nelámou hlavu a jdou bezohledně za svým cílem. A tím je naprostá kontrola moci. Pokud klasické strany a klasičtí politici zaštítí svým jménem nenávistné populisty, poskytnou tak oprávnění i jejich heslům, která slibují jednoduchá řešení.“ V pondělí 19. listopadu 2018 vydává v překladu Jaroslava Veise nakladatelství Prostor.
Aby bylo jasné, že dějiny se opakují a že autoři knihy Jak umírá demokracie nezapomínají na historickou vertikálu, je tu jeden příklad za všechny – vzestup Adolfa Hitlera, k němuž došlo díky tomu, že se ostatní politici snažili vyřešit dlouhý pat a neuvěřitelně se přepočítali: „Soupeřící konzervativci se koncem ledna 1933 tajně sešli a dospěli k názoru, že se ,něco musí konečně stát‘. Dohodli se, že hlavou vlády by se měl stát populární outsider Adolf Hitler. Pohrdali jím, avšak věděli, že má širokou podporu. Většina z nich navíc soudila, že ho zvládnou.
Von Papen, jeden z hlavních architektů tohoto plánu, zavrhl 30. ledna 1933 obavy z riskantního kroku, který udělal z Adolfa Hitlera kancléře krizí zmítaného Německa, uklidňujícím tvrzením: ,Povolali jsme ho proto, že se nám hodí… Během dvou měsíců ho dostaneme do kouta a bude jen kvičet.‘ Těžko si představit někoho, kdo se víc přepočítal.“
Nejen politický, ale i kulturní rozhled autorů pak odkrývá jak pasáž věnovaná peruánskému nositeli Nobelovy ceny za literaturu Mariu Vargasi Llosovi – viz ukázka níže –, tak připomenutí románu Philipa Rotha Spiknutí proti Americe, v němž si americký prozaik zahrál hru na alternativní dějiny: „V tomto světě postaveném na hlavu porazí Lindbergh úřadujícího prezidenta Franklina Delano Roosevelta a zaujme jeho místo. Později se ukáže, že jeho volební kampaň měla vazby na Hitlera. Lindbergh podepíše mírovou smlouvu s nepřáteli Ameriky a v zemi se rozpoutá vlna antisemitismu a násilí.
Nemálo Američanů vidělo v roce 2016 paralely mezi prezidentskými volbami
a Rothovým románem. Výchozí moment – outsider, jehož záruky, že bude hájit demokracii, jsou víc než pochybné a který je navíc podporovaný cizí mocností – k tomu přímo vybízí. Srovnání však vyzývá k další otázce: uvážíme-li, jak tíživá byla v třicátých letech americká hospodářská krize, jak je možné, že k tomu tehdy nedošlo?“
Anotace:
Když Donald Trump vyhrál volby, mnozí si položili otázku, o níž si nikdo nemyslel, že si ji budeme klást: Je demokracie v USA v ohrožení? Steven Levitsky a Daniel Ziblatt, profesoři Harvardovy univerzity, se rozpadem demokracií v Evropě a Latinské Americe zabývají již více než dvacet let. Oba si myslí, že odpověď na výše položenou otázku je ano. Demokracie už dnes neumírá s výstřely – během revolucí nebo vojenských pučů –, ale pomalu, neustálým ochabováním »hlídacích psů demokracie«, tedy justice a tisku, a rostoucí erozí základních politických norem. Ještě stále však máme možnost cestu k autoritářskému režimu opustit.
Levitsky a Ziblatt staví na desítkách let výzkumů a široké řadě historických a globálních příkladů sahajících od Evropy třicátých let k dnešnímu Maďarsku, od Turecka a Venezuely až po americký Jih během platnosti zákonů Jima Crowa. Ukazují na nich, jak demokracie umírá – a jak může být ještě zachráněna.
Z anglického originálu How Democracies Die, vydaného nakladatelstvím Crown v New Yorku v roce 2018, přeložil Jaroslav Veis
Předmluvu k českému vydání napsal Erik Tabery
Odpovědná redaktorka Daniela Petříčková
336 stran
Cena: 347,- Kč
O autorech:
Steven Levitsky (1968) je americký politolog a profesor Harvardovy univerzity. Zaměřuje se na problematiku autoritářských systémů a demokracií, na stranické systémy a politické strany; specializuje se především na Latinskou Ameriku. Je autorem nebo spoluautorem knih Transforming Labor-Based Parties in Latin America (2003), Competitive Authoritarianism (2010), editorsky se podílel na titulech Argentine Democracy (2005) a Informal Institutions and Democracy (2006).
Daniel Ziblatt (1972) je profesorem Harvardovy univerzity a do oblasti jeho zájmu spadá demokratizace i rozpad demokracie s důrazem na Evropu od 19. století do dneška. Je autorem knihy Conservative Parties and the Birth of Democracy (2017), která kromě tří dalších cen vyhrála Cenu Woodrowa Wilsona za nejlepší knihu z oblasti politologie a mezinárodních vztahů. Jeho první knihou byl titul Structuring the State. The Formation of Italy and Germany and the Puzzle of Federalism (2006).
O knize napsali:
Levitsky a Ziblatt, přední odborníci na demokratické systémy v různých částech světa, nyní důkladně a nekompromisně analyzují současný zásadní problém Spojených států. Čtenáři při četbě cítí intelektuální vzrušení, ale skrze řádky k nim prostupuje především silné varování.
Timothy Snyder, autor knih Tyranie, Černá zem a Krvavé země
Ještě před dvěma lety by tato kniha nemohla být napsána. Dva přední politologové a znalci varují západní svět před nebezpečím, kterému dnes demokracie čelí.
Francis Fukuyama, autor knih Konec dějin a poslední člověk a Politický řád a politický úpadek
Levitsky a Ziblatt ukazují, jakými způsoby se po celém světě hroutí demokracie: ne násilnými puči, ale stále častěji – a rafinovaněji – postupným sklouzáváním k autoritářství. Jak umírá demokracie je srozumitelný a nezbytný průvodce současným světem.
Jennifer Szalaiová, The New York Times
Jsme utopeni ve všeobecném rozhořčení a zoufale potřebujeme střízlivý pohled na současné události bez zbytečných emocí. Steven Levitsky a Daniel Ziblatt nám předkládají právě to.
The Washington Post
Mrazivé! Provokativní analýza paralely mezi vzestupem Donalda Trumpa a pádem demokracie.
Kirkus Reviews
Každému – nováčkovi i odborníkovi, studentovi i učiteli –, kdo touží přijít na kloub současným výzvám demokracie, poskytuje tato kniha přístupnou, přesvědčivou a skvěle napsanou analýzu.
Meena Venkataramananová, Harvard Political Review
Ukázka:
Alberto Fujimori neměl v plánu stát se peruánským diktátorem. Dokonce si ani neplánoval, že se stane prezidentem. Rektor málo známé univerzity s japonskými předky se chtěl v roce 1990 ucházet o křeslo v Senátu. Když ho žádná strana nechtěla nominovat, založil si vlastní a nominoval se sám. Protože však neměl na senátní kampaň dost peněz, rozhodl se vyvolat pozornost médií tím, že se bude ucházet i o prezidentský úřad. Rok 1990 byl pro Peru krizový. Hospodářství se hroutilo do hyperinflace a maoistická gerilová organizace známá jako Světlá stezka, jejíž brutální revolta připravila od svého vzniku v roce 1980 o život desítky tisíc lidí, se stahovala k hlavnímu městu Limě. Etablované politické strany Peruánce jen znechucovaly. Mnohé z nich proto oslovila protestní kampaň politické nuly, jejíž slogan zněl »prezident, jako jste vy«.
V průzkumech veřejného mínění vylétl Fujimori nečekaně vysoko. Všechny na politické scéně šokovalo, když skončil jako druhý a kvalifikoval se do rozhodujícího kola voleb spolu s nejpopulárnějším peruánským spisovatelem Mariem Vargasem Llosou. Peruánci Vargase Llosu, čekatele na Nobelovu cenu za literaturu, obdivovali. Postavil se za něj doslova každý, kdo patřil k establishmentu, politici, média, představitelé byznysu. Obyčejní lidé však usoudili, že má až příliš blízko k elitám, které jejich zájmy přehlížejí. Fujimori, jehož populistická rétorika souzněla s jejich
rozhořčením, ztělesňoval pro mnohé z nich jedinou možnost změny a zvítězil.
V inauguračním projevu varoval, že Peru čelí »nejhlubší krizi v dějinách republiky«. Řekl, že hospodářství je »na hraně kolapsu« a peruánskou společnost »rozděluje násilí, korupce, terorismus a obchod s drogami«. Zavazoval se, že »vyvede Peru z tohoto stavu a povede zemi k lepšímu osudu«. Byl přesvědčen, že Peru vyžaduje drastické hospodářské reformy a že je třeba vystupňovat boj proti terorismu. Neměl však příliš jasno v tom, jak to zařídit.
Navíc musel čelit znepokojivým obtížím. Jako politický outsider neměl mezi tradičními peruánskými mocenskými hráči moc přátel. Kongres ovládaly opoziční strany, které svými nominanty obsadily i Nejvyšší soud. Tradiční média, z nichž většina podporovala Vargase Llosu, mu nedůvěřovala. Fujimori vždy nelítostně útočil na politickou elitu země, kterou označoval za zkorumpovanou oligarchii, která zemi jen ruinuje. Teď však zjišťoval, že ti, na které útočil a které v kampani porazil, dál ovládají většinu mocenských pák.
Fujimoriho začátek v úřadu byl krkolomný. Během několika prvních měsíců neprosadil v Kongresu jediný zákon a ani se nezdálo, že soudy mají v úmyslu na sílící teroristické hrozby nějak reagovat. Fujimori nejenže neměl zkušenosti se záludnostmi legislativní politiky, ale neměl k tomu ani dost trpělivosti. Jak to popsal jeden z jeho poradců, Fujimori nemohl »snést představu, že pokaždé, když chce, aby Kongres nějaký zákon schválil, musí do prezidentského paláce pozvat předsedu Senátu«. Fujimori raději vládl Peru sám, jak se někdy chlubil – od svého počítače.
Místo aby s politiky v čele Kongresu vyjednával, začal na ně útočit a označil je za »nevýkonné podvodníky«. Pustil se i do nespolupracujících soudců, o nichž řekl, že jsou »šakalové« a »ničemové«. Oleje přilil do ohně i tím, že s pomocí exekutivních dekretů začal
Kongres obcházet. Vládní představitelé si začali stěžovat, že ústava Peru je »rigidní« a »omezující« a narůstaly obavy, že Fujimoriho odhodlání chránit demokratické instituce je jen slabé. V projevu k zástupcům byznysu se Fujimori ptal: „Jsme skutečně demokracií? … Je pro mě obtížné říct, že ano. Jsme zemí, kde ve skutečnosti vždy vládly mocné menšiny, oligopoly, kliky a různá lobby. …“
Znepokojený peruánský establishment úder vrátil. Když Fujimori obešel soudy a pustil na svobodu tisíce vězňů odsouzených za drobné zločiny, aby vězení uvolnil pro teroristy, obvinila ho Národní soudcovská asociace z »nepřijatelného antidemokratického autoritářství«. Soudy rovněž prohlásily několik Fujimoriho dekretů za protiústavní. Jeho kritici ho běžně označovali za »autoritáře« a média ho zobrazovala jako japonského císaře. Počátkem roku 1991 se začalo mluvit o impeachmentu. V březnu vyšel zpravodajský magazín Caretas s obálkou, kde byl Fujimori na mušce pušky a text: „Je možné se Fujimoriho zbavit? Způsob se už v ústavě hledá.“
Fujimori zahnaný do kouta ještě přitlačil. V proslovu k podnikatelským špičkám prohlásil: „Nezastavím se, dokud neprolomím všechna zbývající tabu, padnou jedno po druhém. Úsilí ke stržení všech hradeb, které naší zemi brání v pokroku, ztrojnásobíme.“ V listopadu 1991 poslal Kongresu ke schválení objemný balík 126 dekretů. Dekrety byly rozsáhlé a zahrnovaly protiteroristická opatření, která ohrožovala občanská práva. Kongres se postavil na odpor. Nejenže několik nejdůležitějších dekretů odmítl nebo shodil ze stolu; schválil také právní normy omezující Fujimoriho moc. Konflikt se ještě vyhrotil. Fujimori Kongres obvinil, že ho ovládají obchodníci s drogami a Senát na oplátku schválil návrh, podle něhož se prezidentský úřad »uprázdnil« z důvodů Fujimoriho »mravní nedostatečnosti«. I když návrh v Poslanecké sněmovně o několik hlasů neprošel, vystupňoval se konflikt do stavu, kdy jeden vládní představitel projevil obavu, že »buď Kongres zabije prezidenta, nebo prezident zabije Kongres«.
Nakonec zabíjel prezident. Fujimori vystoupil 5. dubna 1992 v televizi a oznámil, že rozpouští Kongres a ruší ústavu. Za méně než dva roky od doby, kdy byl překvapivě zvolen, se prakticky nevolitelný outsider proměnil v tyrana.
Foto: Nakladatelství Prostor
