O nedělích 4. a 11. května odvysílá Česká televize od 20 hodin nový dvoudílný televizní film Poslední cyklista. Film vypráví osud židovské rodiny, která adoptuje árijskou dívku. Brzy však přichází druhá světová válka a rodina putuje do koncentračního tábora. Do hlavních rolí režisér Jiří Svoboda obsadil maďarskou herečku Ági Gubíkovou, Martu Vančurovou, Lenku Vlasákovou, Petra Štěpána a Sabinu Rojkovou. Dobové drama se natáčelo v Liberci a Terezíně a my jsme si popovídali s režisérem Jiřím Svobodou.
Příběh dvoudílného televizního filmu Poslední cyklista se odehrává na pozadí nástupu fašismu v Čechách. Na vysoké škole, kde přednášíte, máte možnost poznávat názory mladých lidí. Jak oni vnímají židovskou otázku? Dovedou si představit holocaust?
Domnívám se, že většina z generace současných vysokoškoláků takový problém nezná. Ovšem mnozí z nich, bohužel, mají také jen velmi přibližné znalosti historických skutečností. A to je terén, který nebezpečí potenciálních recidiv zvyšuje. Navzdory strašlivým událostem holocaustu se antisemitismus objevuje ve zvýšené míře v některých zemích Evropy. I v těch, o kterých si myslíme, že patří k identické civilizaci jako my.
Při natáčení jste se setkal v Izraeli s paní Evou Erbenovou. Čím vás její životní osud inspiroval jako režiséra a jak vás setkání ovlivnilo po osobní stránce? Čerpal jste inspiraci i jinde?
Při práci nad scénářem jsme se s Tomášem Töpferem setkali i s paní Helgou Weissovou-Hoškovou. Později, když jsem připravoval film, jsem se seznámil s paní Erbenovou. Přijela tehdy do Prahy na autogramiádu své autobiografické knihy. Život v době před holocaustem i život v Terezíně a Osvětimi popisovaly obě zdánlivě bez emocí. V té době byly ve věku hrdinky našeho filmu Klárky. Kresby paní Weissové-Hoškové jsou navíc i obrazově velmi inspirativní. Fakta můžete znát z literatury, ale osobní svědectví, osobní zkušenost, to je něco zcela odlišného. Jejich životní názory, úžasná energie a vůbec přístup k životu a osudu musí dojmout a zapůsobit na každého.
Holocaust leží na naší »osvícenské« civilizaci jako velmi těžké, obtížně vysvětlitelné břemeno. Utěšujeme se tím, že viníky jsou někteří zlí Němci. Ale nereflektovaná vina Poláků, Slováků, Rusů, Lotyšů, Francouzů, Španělů i Čechů je daleko hlouběji zakořeněná. Proto si myslím, že je náš film potřebný. Jako obraz těch zhoubných kořenů. A jako připomínka všech obětí, kterou jsme jim povinováni.
Tomáše Töpfera obsazujete do svých filmů jako herce, tentokrát jste se setkali jako režisér a scenárista, jak probíhala vaše spolupráce?
S Tomášem jsme především přátelé. Prvotní nápad mi jednou vyprávěl v pauze mezi natáčením. Řekl jsem mu: Hned to napiš! To je velké téma! Později jsem se dozvěděl, že stejně jako já ho k napsání toho tématu vyzvala také dramaturgyně České televize Marča Arichteva. Když nám dal první verzi příběhu, s Tomášem a jeho ženou Martou jsme si o něm celé večery povídali. A ten nápad jsme každý posunuli o kousek dál. Pracovali jsme na látce s velkým zaujetím. Po projekci první verze filmu mi Tomáš dal nečekaný dárek. Daroval mi židovskou hvězdu, kterou nosila jeho maminka. Vnímám to jako projev pokrevního spříznění.
Ve filmu dbáte o co nejdokonalejší ilustraci atmosféry doby pečlivě vybranými scénickými prostředky: kostýmy, rekvizitami, dopravními prostředky apod. Jde jen o profesionální přístup k realizaci v podobě pečlivé komunikace s architektem a výpravou, nebo vás toto období našich dějin zajímá víc než jiné?
Natočil jsem celkem pět filmů s tematikou z období před válkou, za okupace a po válce. Faktografické knihy o historii jsou jednou stránkou poznání. Film přináší něco víc – zpřítomnění osudů, které můžeme spoluprožít. Vyprávět příběh věrohodně souvisí s věrohodností místa a času děje. A každé historické období plné extrémů vypovídá o nás, jakými lidmi, jakým národem skutečně jsme a v jaké míře si o svém humanistickém založení děláme jen iluze.
V čem je natáčení historických témat složitější než natáčení příběhů ze současnosti?
Na první pohled především ve vyhledání vhodných exteriérů a reálů, nemáme prostředky na to, abychom stavěli výpravné dekorace, jako je tomu jinde za hranicemi. Náročné je i jejich zařízení dobovým nábytkem, výroba dobových rekvizit a odpovídajících kostýmů. To vyžaduje nejen výtvarnou invenci, ale i studium historických materiálů. V obecné rovině se to týká celého životního stylu, je třeba zvolit správný poměr mezi historicitou a uměleckou stylizací, aby z filmu nevznikla jen neživá konzerva.
V Terezíně jste vloni točili v kritické době kolem povodní, jak ovlivnila velká voda natáčení filmu?
Voda zaplavila některé lokace, které jsme měli původně vybrané pro natáčení. Museli jsme hledat znovu a například políčko, kde terezínské děti pěstují pro velení tábora zeleninu, vytvořit z ničeho na holé ploše. Ale užili jsme si i opačný extrém, to když jsme při natáčení scén na půdě bývalých kasáren v Terezíně museli v padesátistupňovém vedru každou chvilku někoho křísit ze mdlob.
Pro Martu Vančurou, představující židovskou babičku, je váš film po delší odmlce návratem před televizní kameru. Proč jste se rozhodl právě pro ni?
Marta je úžasná herečka, schopná pravdivě vyjádřit jednoduchými prostředky složité emoce. Kdysi jsem ji obsadil do hlavní role filmu Jen o rodinných záležitostech, a kdykoli ten film vidím znovu, vždycky mne v citově vypjatých situacích dojme. Myslím, že její herectví je i v tomto filmu mimořádné.
Podle jakého klíče jste vybíral další herecké představitele?
Větší role nikdy neobsazuji bez hereckých zkoušek nebo alespoň bez předchozích osobních zkušeností. Některým hercům se do hereckých zkoušek nechce, myslí si, že je režisér má znát z jiných filmových a divadelních rolí. Ale ono neexistuje žádné univerzální herectví, stejně jako neexistuje univerzální člověk, lidé vstupují do neopakovatelných vztahů, diváka mohou zaujmout především svou jedinečností.
Jaká byla vaše zkušenost s představiteli dětských postav?
V případě dětí jsou herecké zkoušky ještě důležitější. Co dospělý herec může »dohnat« rutinou, to mylně vybrané dítě nebo dospívající neherec ničím nenahradí. S dětmi jsem udělal zkušenost opakovaně – kdysi ve filmu Dívka s mušlí, pak ve Skalpelu, prosím! nebo Co Hedvika neřekla. Při natáčení Posledního cyklisty byli Sabina Rojková a Vincent Navrátil velmi poctiví v přípravě a navíc vnímaví k mé představě o postavách, které hráli. Šikovná byla i malá Barbora Vozková. Horší to bývá s dětmi v komparzu. Měli jsme tam jedno neuvěřitelně uplakané dítě. S humorem jsme mu říkali Kraken. Když měl přijít na scénu, museli jsme mít všechno připraveno, těsně před spuštěním kamery zazněl pokyn: Vypusťte Krakena! Kostymérka nasadila chlapečkovi jarmulku, přinesli ho do scény a v té chvíli se ozval takový dětský křik, že už nikdo nic jiného neslyšel. Zvukař Jiří Melcher byl nešťastný, ale kamera Ivo Popka už běžela a ve filmu je chlapeček nakonec velmi rozkošný a přesvědčivý.
Stále učíte na vysokých školách, dokončil jste Posledního cyklistu a zároveň jste uprostřed intenzivních příprav na natáčení dalšího velkého filmu – dvoudílného snímku o Janu Husovi. Jak si doplňujete životní energii a čím překonáváte náročné pracovní stresy?
Letos je rytmus trochu hektičtější, jinak točím průměrně jednou za dva roky. Záleží především na tom, jaké štěstí má režisér na scénář, na autora, se kterým si rozumí. Vývoj dobrého scénáře trvá dva, tři roky. Životní energii mi dodávají dobré projekty. Natáčení filmů není jenom práce, to je způsob života…
Výběr z filmografie Jiřího Svobody
Celovečerní hrané filmy
Motiv pro vraždu (scénář povídkového filmu a režie povídky „Rukojmí“)
Zrcadlo pro Kristýnu (scénář a režie podle novely L. Romportlové), Cena Červeného kříže na MFF Burgas 1975
Dům Na poříčí (režie podle scénáře K. Štorkána)
Modrá planeta (spolupráce na scénáři a režie)
Dívka s mušlí (režie podle novely J. Kolárové)
Řetěz (režie podle scénáře V. Šaška)
Schůzka se stíny (scénář a režie), Hlavní cena na MFF autorského filmu San Remo
Zánik samoty Berhof (režie podle románu V. Körnera; koprodukce se skupinou KADR J. Kawalerowitze), Velká zvláštní cena MFF Karlovy Vary, Cena poroty a Cena diváků na zimním MFF Mládež a film v Cannes
Skalpel, prosím! (scénář a režie podle románu V. Stýblové), Cena Svazu sovětských filmových tvůrců na MFF v Moskvě, Cena červeného půlměsíce na MFF v Moskvě
Papilio (režie podle scénáře M. Vaice)
Svět nic neví (spolupráce na scénáři s V. Šaškem a režie na motivy románu M. Nohejla)
Prokletí domu Hajnů (Neviditelný) (spolupráce na scénáři s V. Šaškem a režie podle románu J. Havlíčka), čestné uznání MFF Rio de Janeiro
Jen o rodinných záležitostech (spolupráce na scénáři s V. Šaškem a režie podle novely J. Kolárové), film vybrán pro uvedení v sekci PANORAMA Evropského filmu MFF Berlín 1991
Sametoví vrazi (scénář a režie)
TV inscenace a TV filmy
Přízrak (režie a scénář – na motivy F. M. Dostojevského)
Pueblo (scénář a režie)
Jehla (režie podle scénáře J. Otčenáška), Cena za nejlepší herecký výkon pro J. Brejchovou na MTF Plovdiv
Švédská zápalka (režie a spolupráce na scénáři s Romanem Hlaváčem podle A. P. Čechova)
Oblouk světla (režie dvoudílné TV inscenace podle scénáře E. Vernera)
Této noci v tomto vlaku (režie podle scénáře M. Mathausové)
Rubikova kostka (režie podle scénáře J. Duška)
Horečka (režie dvoudílného TV filmu podle scénáře Jana Otčenáška na motivy novely Josefa Kocourka)
Večerní svítání (režie podle scénáře E. M. Kavanové)
Supersen (režie podle scénáře P. Bartůňka)
Krycí jméno GAMA (scénář a režie)
Co Hedvika neřekla (režie a scénář podle novely J. Kolárové)
Spartakiádní vrah (scénář a režie rekonstrukce podle skutečných událostí z roku 1985)
Udělení milosti se zamítá (scénář celovečerního hraného filmu podle skutečných událostí z roku 1973)
10 století architektury (scénář a režie více než 15 dílů seriálu)
Expozice 10 STOLETÍ architektury v Čechách na Pražském hradu
Gotika a baroko (scénář a režie audiovizuálního projektu). Součást velké výstavy, probíhající v roce 2001 prakticky ve všech prostorách Pražského hradu.
Jasnovidec (režie podle scénáře A. Koenigsmarka o soudním procesu jasnovidce Hanusena)
Rána z milosti (režie podle scénáře J. Klímy)
Vlna (režie třídílného TV filmu podle scénáře J. Klímy)
Boží duha (scénář a režie na motivy novely Jaroslava Durycha)
Les mrtvých (spolupráce na scénáři s Aloisem Dittrichem a režie)
Nepolepšitelný (spolupráce na scénáři s Václavem Holancem a režie)
Kráska a netvor 1950 (režie podle scénáře Václava Šaška)
Domina (spolupráce na scénáři s Janem Eisnerem a režie)
Divadelní režie
Jeffrey Hatchner, Picasso, Divadlo UNGELT, Cena Thálie pro představitelku hlavní role
Foto: Česká televize
