Mám zimu moc ráda, prozrazuje autorka mrazivé novely Fimbul

Jméno Kateřiny Hejlové se objevilo poprvé v sborníku hororů pro náctileté Zuby nehty. To se psal rok 2007 a Kateřina byla studentkou Literární akademie Josefa Škvoreckého v Praze. Od té doby uplynul nějaký čas, Kateřina se účastnila ještě dalších projektů tvůrčí skupiny Hlava nehlava (Tisíc jizev, 2008; Ruce vzhůru, 2009; Nahoře bez… a dole taky, 2010; Noční můry nespí, 2011) a napsala i několik sólových knížek (Angelina Jolie & Brad Pitt: Společný příběh, 2009; Zabijte je všechny! (2010) a Hugh Laurie: Nespokojený melancholik, 2010), které však musíte hledat pod jménem Katty Joyce. Až letos vychází její první novela podle vlastního námětu a poprvé pod vlastním jménem. Jmenuje se Fimbul a jak vidíte má hned několik »poprvé«. A ještě jedno navíc – je první knížkou Nakladatelství JaS.

Kateřino, jak se cítíte s těmi »jedničkami«, které dostal Fimbul a s ním i vy do vínku?
Báječně! Těch jedniček má Fimbul opravdu požehnaně, ani si je snad všechny nezasloužím. Kéž by mu čtenáři udělili ještě jednu, pro mě nejcennější.

Vaše novela nese pro mnohé záhadný název – objasníte nám, jak k němu přišla?
Fimbul je tříletá zima, zima hrůzy, která předcházela Ragnaröku, což je v severské mytologii označení pro konec světa, zánik bohů, poslední bitvu mocností dobra a zla.

Dlouhotrvající zima? Jak jste na tom se zimou vy? Máte ráda zimní období?
Popravdě ano, mám zimu moc ráda. Zřejmě proto, jsem se narodila v únoru, uprostřed třeskutých mrazů. Pro mě je zima spojená s Vánoci, praskajícím ohněm v krbu, očekáváním, co přinese nový rok, pokorou, sounáležitostí, ale také lyžováním, které miluju, koulováním, bruslením… Pro mě zima zůstává tou, kterou znám z Ladových pohlednic – prostá, čistá, malebná.

Kam zmizela Katty Joyce? Objeví se ještě někdy nebo už splnila svou úlohu předskokana a ustoupí navždy Kateřině Hejlové?
Katty Joyce nezmizela, jen si užívá zaslouženého odpočinku. Teď je tady Kateřina Hejlová – plná energie a nápadů, které by ráda realizovala. Čas pro Katty Joyce možná zase přijde a možná taky ne.

Když knížku otevřeme, najdeme v tiráži: ilustrace Martin Hejl, obálka Lenka Hejlová – jde o plánovaný rodinný tým nebo to tak nějak vyšlo?
Kniha je od začátku rodinným projektem. S prvotní myšlenkou přišel můj bratr Martin, já ji realizovala. Lenka, moje švagrová, se chopila návrhu obálky a zároveň mi byla neocenitelným rádcem a kritikem při závěrečných korekturách, stejně jako Martin a můj otec, který text usměrnil v místech, kde se naše umělecká ega vznášela až příliš mimo realitu. Martin nakonec dodal ještě ilustrace, které výsledný text pozvedly. Myslím, že Fimbul je v tomto směru jedinečný. Nevím, jestli se nám ještě někdy podaří, podobnou rodinnou spolupráci zopakovat.

Kdo je vlastně vaším prvním čtenářem, na koho nejvíc dáte, když píšete nový příběh? Konzultujete ráda své náměty? S kým?
Prvním čtenářem je vždycky moje máma, protože před ní necítím stud a míru zodpovědnosti, jako před jinými. Pak nastupuje nejvyšší šarže – můj otec, dvorní korektor. On nese břímě největší, neboť má za úkol text tak zvaně »vykostit«, tedy zbavit veškeré vaty, která není žádoucí. V tomto směru mu naprosto důvěřuju, jako ekonom má pro nevyžádané přebytky cit. Pokud se mi nedostává nápadů, obracím se na svého světáckého bratra, případně jeho ženu, kteří obvykle vysypou z rukávu nějakou neotřelou ideu. Buď je pro mě použitelná sama o sobě, nebo si ji upravím, jak potřebuju, případně prostě zavrhnu. Své texty ale samozřejmě konzultuju i s přítelem a v neposlední řadě se svým nakladatelem.

Ve své knize děkujete mimo jiných svému příteli Alešovi – je on nositelem inspirace nebo je dobrým skřítkem, který vám připravuje pohodové zázemí.
Obojí. Inspirací je pro mě spíše skrytou, podvědomou, zato oporou zjevnou a zcela uvědomělou.

Letos na podzim jste se odstěhovala do Anglie – jak se žije české autorce na ostrovech?
Rozhodně si nemůžu stěžovat. Mám všechno, co »psavec« jako já, k životu potřebuje. Vlastní pracovnu, do které má zbytek rodinného klanu vstup zakázán, inspirativní výhled z okna, velkou knihovnu, les kousek za domem, kde si každé ráno okysličuju mozek při procházce se psem, řeku, kolem níž můžu běhat a dobíjet baterky, přátelské sousedy a partnera, který mi tohle všechno zajišťuje. Když tak o tom přemýšlím, skoro si závidím, ale to snad není smrtelný hřích, nebo ano?

Překvapilo vás něco – ať v kladném i záporném slova smyslu – v novém působišti?
Opravdu mě překvapilo, jak jsou navzdory předsudkům a stereotypům, Angličané přátelští. Nebydleli jsme tady ještě ani týden a už nás soused zval na fotbal místního klubu a jeho žena nás tam dokonce odvezla autem, abychom neměli problém s parkováním. O pár dní později nám jiný soused donesl mapu s tipy na zajímavé výlety do okolí. O Angličanech se traduje všelicos, ale moje dosavadní zkušenost, byť kratičká, je jiná. Jsou to skutečně milí, přátelští, rozvážní lidé, kteří mají smysl pro tradici a slova, jako sounáležitost a ohleduplnost pro ně nejsou prázdnými pojmy.

Vaší vášní je běh, s kým nejradši běháte?
Nejraději sama. Miluju ty chvíle, kdy se kolem mě všechno ztiší a zůstanu jen já a pohyb. Kdy mám pocit, že skutečně prožívám každičký přítomný okamžik naplno. Běh pro mě není sport, je to druh meditace. Nic neměřím, nic nepočítám, prostě běžím, dokud můžu. Běh a psaní tvoří v mém životě významnou symbiózu, jedno doplňuje druhé. Když běžíte, nestárnete, zato rostete.

Jak se má váš psík Joyce, je s vámi v Anglii?
Teď už naštěstí ano, ale nebylo to snadné. Nemohli jsme si ho s sebou přivést hned, protože jsme neměli povolení od majitelky domu. To se nám podařilo vyjednat až měsíc po příjezdu, takže o pejska se mezitím starali moji rodiče. Teď už je ale Joyce s námi v Anglii, vlastně jsme mu konečně ukázali zemi, odkud pochází jeho předci. Prozatím se zdá spokojený, aspoň mně si nestěžoval.

Jak se mu líbí vaše přemisťování ze země do země, vždyť do jara letošního roku jste s Alešem žili v Irsku, pak několik měsíců v Čechách, teď Velká Británie? Je pro něho těžké si zvykat na nová prostředí?
Naopak má změny moc rád, je neuvěřitelně přizpůsobivý. Za tři roky, co Joyce máme, jsme se stěhovali celkem čtyřikrát, a nikdy jsme s ním neměli problémy. To se mnou je to o poznání horší. Aklimatizace mi trvá týdny, ale je pravda, že je to s každým stěhováním lepší. Začas možná budu stejně přizpůsobivá, jako můj čtyřnohý společník.

Na závěr nám prozraďte, co pro čtenáře chystáte, nač se mají těšit.
Momentálně dokončuju humoristické vzpomínky na naše veselé, leč krušné začátky v Irsku. Dále pracuju na románu podle skutečné události, pojednávajícím o ženě, která v sedmdesátých letech utekla do Jugoslávie, a rovněž sbírám materiály na román o keltské mytologii, který mi zraje v hlavě už víc než rok, a brzy bych ho ráda hodila na papír.

O autorce
Kateřina Hejlová píše, běhá a často se stěhuje, jak nám sama prozradila. Věřím, že se s jejím jménem budeme setkávat na knížkách čím dál častěji. Teď už jen stačí se začíst do její první knihy, která vyšla pod Kateřininým jménem. Fimbul je opravdu mrazivý, ledový, naštěstí všichni lidé v té děsivé zimě neumrzli…

Anotace
Zhoubná tříletá zima Fimbul zahalí Prahu a zbytek Evropy bělostným hábitem. Po slunci je veta, měsíc dávno zmizel za šedou oponou mraků. Zbyl jen mráz. V ulicích, lidských tvářích, srdcích. Mladý pár Eva a Petr, ve snaze vzkřísit lásku, která jako by zamrzala spolu s Vltavou, se vydávají do chaty v horách, kde prožili první intimní chvíle. Čím více se však propadají do moci přírody s celou její symbolikou, tím více si začínají uvědomovat, že zabloudili. Ztrácí se v čase i prostoru a jejich putování za láskou se mění v boj o přežití…

První vydání, váz., formát 115 × 185 mm, 198 stran, cena 199,- Kč

Foto: JaS nakladatelství


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353