V knižní edici Fantastická Epocha vychází reedice románu Cirkus prokletých, třetího dílu kultovní série Anita Blakeová, Lovkyně upírů od americké autorky Laurell K. Hamiltonové. Anita Blakeová, hrdinka jedné z nejslavnějších paranormálních upírských romancí, pracuje jako nekromantka v St. Louis. V jejím světě vedle lidí žijí svobodně i další bytosti – vlkodlaci, zombie nebo třeba upíři. Právě od nich si Anita vysloužila přezdívku Popravčí, protože kromě oživování mrtvých se živí i lovem a likvidací zdivočelých krvesajů.
Anitina dobrodružství hraničící s paranormální detektivkou jsou protkány erotikou a vztahovými peripetiemi, které Popravčí řeší s nejednou nadpřirozenou bytostí. Ve světě Laurell K. Hamiltonové, kde každá vteřina může být tou poslední, se do popředí dostává spíše animální přitažlivost a pudová primitivnost. Anita není žádná náctiletá naivka, která v rohu vzdychá po svém vyvoleném, ale sebevědomá a silná žena, která si umí jít za svým – i v otázkách vztahů.
„Nechodím s mrtvolami. Člověk musí mít nějakou sebeúctu.“ – Anita Blakeová
„Od časů Scarlett O´Harové jedna z nejvíce fascinujících smyšlených hrdinek, a navíc mnohem více zábavná, než většina ostatních.“ – Publisher Weekly
„Odvážná, smysluplná žena, která nemá strach z ničeho, co jí nadpřirozený svět hází pod nohy.“ – Library Journal
Anotace
Do St. Louis přijíždí cizí vyšší upír, mezi nemrtvými začíná bitva o území a Anita se ocitá v jejím středu. Jean-Claude, upíří Vládce města, ji chce pro sebe – jenže jeho nepřátelé mají jiné plány. A aby to všechno bylo ještě horší, v ohrožení je i Anitino srdce, když poznává zatraceně pohledného středoškolského učitele biologie Richarda Zeemana. Oba jsou jen lidé, kteří uvízli v křížové palbě – nebo to si alespoň Anita myslí. Když se na scéně objeví upír Alejandro a nárokuje si Anitu Blakeovou, odbornici na stvoření noci, jako svoji lidskou služebnici, mezi nemrtvými vypukne válka a život lovkyně upírů je v sázce.
Spolu s novým vydáním v pevné vazbě nabízí nakladatelství Epocha exkluzivní možnost vyměnit si »staré« díly série za ty »nové« pouze za polovinu ceny! Veškeré potřebné informace naleznete na stránkách www.epocha.cz.
Info o knize
Autor: Laurell K. Hamiltonová
Originální název: Cirkus prokletých (Circus of the Damned)
Překlad: Lucie Lukačovičová
Obálka: Dorothea Bylica
Formát: hardback, 135 x 200 mm
Počet stran: 288
Cena: 259,- Kč
Nakladatel: Epocha
Edice: Fantastická Epocha
Ukázka
Místnost vypadala jako skříň se závěsy na všech stěnách. Ve tmě lemované látkou jsem byla sama. Kam zmizel Stephen? Kdyby to byl upír, věřila bych, že prostě zmizel, ale lykantropové se tak neumějí vypařit. Takže tu musejí být druhé dveře.
Kdybych tuhle místnost stavěla, kam bych umístila vnitřní dveře? Odpověď: naproti těm prvním. Odrhnula jsem závěsy. Dveře tam byly. Jak prosté, milý Watsone.
Dveře byly z těžkého dřeva s řezbou nějakých květinových šlahounů. Místo kliky bílý knoflík s drobnými růžovými kvítky uprostřed. Dveře strašně podle ženského vkusu. Samozřejmě nejsou žádné zákazy, podle kterých by se mužům nesměly líbit květiny. Vůbec žádné. Byla to ode mě sexistická poznámka. Jako bych si ji ani nepomyslela.
Nevytáhla jsem pistoli. Vida, ještě nejsem naprosto paranoidní.
Otočila jsem knoflíkem a otevřela dveře dovnitř. Tlačila jsem do nich, až se dotkly zdi. Nikdo se za nimi neschovával. Fajn.
Tapety byly zašle bílé s jemnými stříbrnými, zlatými a měděnými ornamenty. Výsledný dojem byl lehce orientální. Koberec černý. Nevěděla jsem, že se koberce v takové barvě vůbec vyrábějí. Většinu jedné strany místnosti zabírala postel s nebesy. Zakrývaly ji černé průsvitné záclony, takže vypadala neurčitě, zamlženě, jako sen. V hnízdě černých dek a karmínových prostěradel někdo spal. Silueta nahého hrudníku ukazovala, že je to muž, ale tvář mu zakrývaly prameny hnědých vlasů jako závoj. Všechno to vypadalo trochu neskutečně, jako by spící čekal jen na filmařské kamery.
U protější zdi stál černý gauč, na němž byly poházené krvavě červené polštářky. U poslední stěny pohovka stejné barvy, na které se choulil Stephen. Jean-Claude seděl na okraji gauče. Měl na sobě černé džíny zastrčené do kožených bot vysokých až ke kolenům a obarvených na hlubokou, téměř sametovou černou. Košili s vysokým krajkovým límcem měl na krku sepnutou šperkem s rubínem velkým jako palec. Černé vlasy tak dlouhé, aby se vlnily kolem krajky. Volné povlávající rukávy měl stažené na zápěstí krajkami, které se táhly přes ruce, až byly vidět jen konečky prstů.
„Odkud bereš ty košile?“ zeptala jsem se.
Usmál se. „Nelíbí se ti?“
Dlaněmi si přejel po hrudi, špičkami prstů zavadil o bradavky. Bylo to pozvání. Mohla bych si sáhnout na hladkou bílou látku a zjistit, jestli je tak jemná, jak vypadá.
Zavrtěla jsem hlavou. Nesmím se nechat rozptýlit. Podívala jsem se na Jean-Clauda. Hleděl na mě svýma očima v barvě půlnoční modři. Řasy je lemovaly jako černá krajka.
„Touží po vás, Pane,“ řekl Stephen. V hlase mu zněl smích, vý směch. „Cítím její touhu.“
Jean-Claude jen otočil hlavu a zadíval se na Stephena. „Já to cítím také.“ Slova byla nevinná, ale tón ne. Hlas se proplazil pokojem, hluboký a naplněný příslibem něčeho strašného.
„Nemyslel jsem to zle, Pane, nemyslel jsem to zle.“ Stephen vypadal vyděšeně. Nedivila jsem se mu.
Jean-Claude se obrátil zpátky ke mně, jako by se nic nestalo. Tvář měl příjemnou, pohlednou, zaujatou, pobavenou.
„Nepotřebuju tvou ochranu.“
„Ale já si myslím, že potřebuješ.“
Prudce jsem se otočila a zjistila, že za mými zády stojí další upír. Neslyšela jsem, že by se otevřely dveře.
Usmála se na mě, aniž odhalila špičáky. Trik, který se na učí staří upíři. Byla vysoká a štíhlá, měla tmavou pleť a dlouhé ebenové vlasy, které jí spadaly až k pasu. Na sobě měla lycrové karmínové cyklistické šortky, tak těsné, že bylo vidět, že nemá spodní prádlo. K tomu červenou hedvábnou volnou blůzu, která držela na tenkých špagetových ramínkách. Vypadalo to jako vršek hedvábného pyžama. Oblečení doplňovaly červené sandály na vysokém podpatku a tenký zlatý řetízek s jediným diamantem. Slovo, které mě napadlo, znělo „neobvyklé“. Ladně vykročila ke mně, usmívala se.
„To má být výhrůžka?“ zeptala jsem se.
Zastavila se přede mnou. „Ještě ne.“ V hlase jí zazněl náznak jakéhosi jiného jazyka. Cosi temnějšího, s vinoucími se sykavkami.
„To by stačilo,“ řekl Jean-Claude.
Snědá žena se prudce otočila, černé vlasy za ní zavlály jako závoj. „Myslím, že ne.“
„Jasmíno.“ To jediné slovo bylo hluboké, temné a varující.
Jasmína se zasmála, znělo to hrubě, jako tříštění skla. Stoupla si přímo přede mě, zakryla mi výhled na Jean-Clauda. Natáhla ke mně ruku a já ustoupila dozadu, z dosahu.
Usmála se dost široce na to, aby odhalila tesáky, a znovu se po mně natáhla. Ustoupila jsem, a pak byla najednou u mne, rychleji, než jsem stihla mrknout, rychleji, než bych se stihla nadechnout. Chytila mě za vlasy a zvrátila mi hlavu dozadu. Konečky prstů se mi otřely o hlavu. Druhou rukou mě držela za bradu, prsty zaťaté jako živoucí kov. Hlavu jsem měla uvězněnou, znehybněnou v jejím sevření. Nemohla jsem dělat nic, pokud jsem nechtěla vytáhnout pistoli a zastřelit ji. A podle její rychlosti bych to nikdy nestihla včas.
„Už chápu, co se ti na ní líbí. Je tak hezká, tak křehká.“ Napůl se obrátila zpátky k Jean-Claudovi, téměř se ke mně otočila zády, ale pořád mě držela za vlasy a bradu.
„Nikdy bych neřekla, že si k sobě vezmeš člověka.“ Vyslovila to, jako bych byla zatoulané štěně.
Obrátila se zpátky ke mně. Přitiskla jsem jí hlaveň devítky k hrudi. Bez ohledu na to, jak je rychlá, můžu ji zranit, když budu chtít. V duchu cítím, jak je který upír starý. Je to zčásti přirozené nadání, zčásti cvik. Jasmína je stará, starší než Jean-Claude. Vsadila bych na něco přes pět set let. Kdyby byla čerstvě mrtvá, moderní střelivo, vypálené z bezprostřední blízkosti, by jí rozdrtilo srdce, zabilo by ji. Ale když jí je přes pět set a je vyšší upír, možná by ji nezabilo. Na druhou stranu – mohlo by.
Cosi se jí mihlo tváří, snad překvapení, možná závan strachu. Stála strnule jako socha. Nebylo ani znát, jestli dýchá.
Můj hlas zněl přiškrceně kvůli úhlu, ve kterém mi držela krk, ale povedlo se mi vyslovovat jasně. „Dej ruce pryč od mého obličeje. Velice pomalu. Slož obě ruce na temeni hlavy a propleť si prsty.“
„Jean-Claude, odvolej toho svého člověka.“
„Udělal bych, co říká, Jasmíno.“ Hlas měl příjemný. „Kolik upírů jsi už zabila, Anito?“
„Osmnáct.“
Jasmíně se trochu rozšířily oči. „Nevěřím ti.“
„Věř tomuhle, ty mrcho: zmáčknu spoušť a rozluč se se svým srdcem.“
„Kulky mi neublíží.“
„Postříbřené ano. Ustup ode mne. Hned!“
Jasmína odtáhla ruce od mých vlasů a čelisti.
„Pomalu,“ připomněla jsem jí.
Udělala, co se jí řeklo. Stála přede mnou, ruce s dlouhými prsty složené za hlavou. Odstoupila jsem od ní, pistoli pořád namířenou na její hruď.
„Co dál?“ zeptala se Jasmína. Na rtech jí stále pohrával úsměv. V tmavých očích se zračilo pobavení. Nelíbí se mi, když se mi někdo směje, ale když se člověk zaplétá s vyššími upíry, tak ledacos přejde mlčením.
„Můžeš dát ruce dolů,“ řekla jsem.
Jasmína to udělala, ale pořád na mě zírala, jako by mi narostla druhá hlava. „Kde jsi ji sebral, Jean-Claude? Koťátko kouše.“
„Řekni Jasmíně, jak tě nazývají upíři, Anito.“
Znělo to trochu moc jako příkaz, ale tohle se nezdála být vhodná chvíle k tomu, abych na něj ječela. „Popravčí.“
Jasmíně se rozšířily oči. Pak se usmála, ukázala špičáky. „Myslela jsem, že budeš vyšší.“
„Mě to taky občas zklame.“
Jasmína zvrátila hlavu dozadu a zasmála se, divoce a lámaně, s náznakem hysterie. „Líbí se mi, Jean-Claude. Je nebezpečná, je to jako spát se lvem.“
Znovu ke mně vykročila. Držela jsem zbraň v ruce a mířila na ni. Ani ji to nezpomalilo.
„Jean-Claude, řekni jí, že ji zastřelím, jestli necouvne.“
„Slibuji, že ti neublížím, Anito. Budu velice, velice něžná…“ Dovlnila se ke mně a já si nebyla jistá, co mám dělat. Hraje si se mnou, sadisticky, ale pravděpodobně ne smrtelně nebezpečně. Můžu ji zastřelit za to, že je osina za krkem? Myslím, že ne.
„Cítím ve vzduchu žár tvé krve a teplo tvé kůže jako parfém.“ Ladným krokem, s pohupováním boků, došla až ke mně. Mířila jsem na ni pistolí a ona se smála. Přitiskla hrudník k hlavni zbraně.
„Tak jemná, vzrušující, ale silná.“ Nebyla jsem si jistá, o kom mluví, jestli o mně, nebo o sobě. Ani jedna možnost nezněla lákavě. Otřela se drobnými ňadry o hlaveň, bradavkami zavadila o ústí. „Okouzlující, ale nebezpečná.“ Poslední slovo šeptavě zasyčela, přelilo se přese mě jako ledová voda. První vyšší upír, kterého jsem kdy potkala, jenž ovládá některé z Jean-Claudových hlasových triků.
Přes tenkou látku blůzy jsem viděla, jak jí tvrdnou bradavky. Jejda. Sklonila jsem zbraň k zemi a odstoupila od ní. „Ježíšikriste, to jsou všichni upíři, kterým je přes dvě stě, takoví zvrhlíci?“
„Mně je taky přes dvě stě,“ ozval se Jean-Claude.
Foto: Nakladatelství Epocha
