Tady se nedá nic jiného napsat, než že Zdeněk Svěrák je spisovatel s velkým S. Prostě umí psát. A to co napíše, se moc dobře čte. A to platí i o jeho nové knížce Po strništi bos.
Vyprávěním sedmiletého chlapce Edy se přeneseme do nelehké doby na konci druhé světové války. Díky tatínkovi, který odmítl hajlovat, byli nuceni se přestěhovat z Prahy na venkov do otcova rodného domu. Žijí tam dohromady s přísným dědou, který většinu majetku prohrál v kartách, s milou babičkou, uřvanou tetou Ludmilou a strýcem legionářem Venoušem. Eda během dvou let strávených na venkově zažil spoustu neobyčejných dobrodružství. Jako dítě vnímá citlivě tátovu statečnost. Strýce Vlka, kterého má od dědy nařízeno nenávidět poznává jako hodného pána. Najde nové kamarády, s nimiž vytvoří partu, která má dokonce svoje doupě. Překoná svůj strach a zmydlí kluka většího než je on, protože mu vyhrožuje výpraskem. Platonicky se zamiluje do zahradníkovy Míly. Zažije přelet amerických letadel, z nichž jedno shodí nahradní nádrž a oni využijí benzín do kamarádova vozíku. Cítí se jako vlastenec, protože krade Němcům cukr pro tátovy včely. Vidí odsunutí Němců a osvobození ruskými vojáky, kteří se mu nezdají až takoví hrdinové, protože vezmou mámě vysavač. Po válce odjíždí s rodiči zpět do Prahy a Eda se už necítí jako Pražák. Přeci dokáže řídit koně a umí chodit bos po strništi.
Doba strávená na venkově je vykreslena i s bolestivou realitou, jako jsou úmrtí babičky a strýce Vlka. Přesto je to popsané tak přirozeně, že není člověku ani do pláče – já totiž skoro všechny takové scény ořvu, to jen na vysvětlenou, že v tom vidím opravdu plus…. Po strništi bos je kniha plná malých pohlazení a a dát pod stromeček pohlazení je vždycky krásné. Taková kniha totiž potěší každého.
Foto: Nakladatelství Fragment
