Vyšly dva nové tituly od Benjamina Kurase. Opět inteligentní, provokující a plné humoru

Po velmi knize Malá paměť přichází nakladatelství Dauphin s dalšími dvěma »žhavými kovidovými« novinkami od známého spisovatele, dramatika a humoristy Benjamina Kurase.

V první z nich, nazvané Sex nás všechny přežije, naleznou čtenáři vedle autorových článků, kterými přispíval do časopisu Playboy, také humorné a velice trefné úvahy nad rozličnými sexuálními tématy. I zde autor aplikuje svůj přístup »4P« – pobavit, poučit, přimět k přemýšlení.

 

Benjamin Kuras – Sex nás všechny přežije

Sex jako komedie. Novinka od autora Tao sexu, Ciao sexu, Mao sexu, K.O.sexu.
Soubor článků původně psaných pro Playboy.
Rozkoš chvilková, pozice směšná, výdaje proklaté, podle lorda Chestertona.
Balitba internetem, se všemi trapnostmi.
Sex telefonický.
Sex podle českých pohádek.
Sex bezpečný a nebezpečný.
Sex s náhubkem.
Neukojené chtíče. Kovidové líbání může být smrtelné. Bod G: je či není? – a je-li, jak se hledá a co dělá? Toxická maskulinita a toxická femininita. Sex seniorský jako kulečník. A víc.

 

176 stran

Cena: 248 Kč                                                                                                                                                      

Ukázka:

Sex prezidentský

Chcete-li si užít bohatého sexu, staňte se prezidentem. Nejraději Spojených států. Nepůjde-li to, tak aspoň viceprezidentem. Obyčejný ministr, to byste museli být nejmíň Bobby Kennedy. O tom se navyprávělo hodně dobyvatelských úspěchů. Ale jedním jeho neúspěchem se nám tuhle v televizi pochlubila výrazná kráska a hvězda střední velikosti Joan Collins. Že se jeho svůdnictví ubránila a odmítla ho, říkala. Jistě jedna z mála, které mu odolaly. Pak ale dodala, že nechce zacházet do detailů, aby nermoutila jeho potomky. Takže kdoví, jak to s tím odmítnutím bylo, a co mu předcházelo.

Bratři Kennedyové byli proslavení kanci pilně orající v polích hollywoodských a broadwayských. John k tomu uvádíval důvody zdravotní. Z války mu zůstala bolavá záda působící častou migrénu. Tu prý musel léčit denním sexem, s ženami pokud možno různými. Před každým veřejným vystoupením si potřeboval bolesti utlumit šuknutím, a tak prezidentská kancelář udržovala v záloze stádečko prostitutek. Na noblesnější příležitosti si zvával filmové celebrity a málokterá dokázala odmítnout, braly to jistě jako vlasteneckou povinnost. Ale prý to byly samé rychlovky, občas si postěžovaly, i mediálně. Minutka zapnuto, minutka vypnuto, komentovala Marilyn Monroe. Pro Angie Dickinsonovou  to bylo „nekrásnějších 60 vteřin mého života.“ Nejvíc si prý užila Marlene Dietrich: „Na hodinkách jsem naměřila luxusních šest minut.“ Utajit to JFK nedokázal, ani se nesnažil, a jeho krásná Jacqueline se s tím naučila žít. Jeho tehdejší viceprezident a pozdější prezident Lyndon Johnson měl ženu žárlivější a méně tolerantní, proto mu ochranka instalovala bzučák na její příchod, dávající mu čas na natažení a zapnutí kalhot a předstírání práce se stejně rychle znovu oblečenou sekretářkou. Krása musela být hlavní sekretářskou kvalifikací, neboť Johnson proslul texasácky elegantním doznáním o vztahu k ženám: Nesnáším mít kolem sebe škaredou ženskou, nebo tlustou, co vypadá jako kráva, která si co nevidět šlápne na vemeno.

Takovéto prezidentské anekdoty se dočítáme v knížce Eleanor Hermanové Sex With Presidents. Je to vlastně něco jako dobře probádaná historiie amerického prezidentského libida, s tradicemi sahajícími zpět až k Thomasi Jeffersonovi. Ten si užíval se svými otrokyněmi a zplodil nejmíň jednoho míšence. Jeho viceprezidenta a pozdějšího nástupce Aarona Burra historici zaznamenali jako chlápka, který se potuloval Washingtonem deflorovat panny, svádět manželky a znásilňovat otrokyně. Woodrow Wilson si liboval v ženách ostrovtipu a vitality, asi proto, že měl hloupou ženu, kterou nechával trávit čas v dobročinných organizacích na záchranu washingtonské chudiny a raději si ostrovtipně povídal s dívkou jménem Edith v na venkově zaparkovaném automobilu se zataženými záclonami. Warren Harding zřejmě trpěl špatným svědomím za zbabrané prezidentství a miloval ženy, které ho nechávaly se před nimi nahý plazit a prosit o odpuštění. Franklin D. Roosevelt vedle své kanceláře instaloval ložnici pro svou dlouhodobou sekretářku a lásku jménem Lucy, které se svěřoval, jak jeho žena Eleanor nemá ráda sex. Nixon, jinak věrný manžel, se jednou spustil v Hong Kongu se servírkou, kterou FBI identifikovala jako komunistickou špionku. Do jaké míry to ovlivnilo jeho vstřícnost ke komunistické Číně, by si zasloužilo politologickou studii.

A pak je tu samozřejmě ještě Bill Clinton, jehož prý ne obzvlášť velké přirození se ocitávalo v laskavých ústech sličné stážistky Moniky Lewinské, a vstoupilo do americké literatury perem Philipa Rotha: Toho léta terorismus, který nahradil komunismus jako hlavní bezpečnostní hrozbu, byl sám nahrazen žmouláním penisu, s nadrženým stárnoucím prezidentem a troufalou a uhranutou jednadvacetiletou stážistkou, jak v Oválné kanceláři jako dva puberťáci v zaparkovaném autě oživili nejstarší americkou lidovou vášeň, historicky možná tu nejzrádnější a nejpodvratnější rozkoš: extázi svatokrádeže… Toho léta měl každý na mysli prezidentův penis a život v celé své nestoudné poskrvněno­sti opět Americe zamotal hlavu.

Donald Trump prý toho spíš moc nakecá a jeho mimomanželské zálety jsou výmysly jeho nepřátel, sděluje Eleanor ve svém historickém díle. Jediný mimo veškeré pochyby prokázaný byl s pornoherečkou Stormy Danielsovou, které Donald zaplatil mlčné 130 tisíc dolarů, aby už neopakovala prokecnutí, že s ním měla dvě minuty opravdu mizerného sexu. Ale ani tento historicky dokumentovaný poznatek nebrání Trumpovým nepřátelům předvádět ho veřejnosti jako chlíváka. A vystavovat to jako umění v londýnské galerii. Plastika zvaná Official Presidential Send Off, česky asi něco jako Oficiální prezidentské odprejsknutí krášlila galerii Soho Revue po pár měsíců do prezidentských voleb. Zobrazovala Trumpa, jak znásilňuje napodobeninu Miss Universe. Autorka Alison Jackson její smysl vysvětlila takto: Skýtá  lidem příležitost vidět vše, co si představovali, ale nikdy předtím neviděli, jak se zživotňuje přímo jim před očima. Je to jako předhodit lidem zrcadlo toho, co Trump je a co reprezentuje. Hrabání ženám do rozkroku a jeho hulvátské chování k ženám. Toto je, co byste očekávali, co byste si představovali o Trumpovi. To je to, co on umí nejlíp.

Střih z Ameriky do Evropy, a rovnou na proslulé hnízdo rozverné lásky jménem Paříž. Zde v ulici sousedící s Champs Elysées sídlíval nejnoblesnější pařížský dům rozkoše, ne vykřičený, nýbrž diskrétně vyšeptaný u světové smetánky, včetně prezidentů povinně jej navštěvujících před a po oficiálních pracovních jednáních. Mezi uměleckými celebritami jako Sinatra, Brando, Sammy Davis Jr. nebo Picasso a aristokraty jako Rothschild a Mountbatten, zde na sebe mohli narážet Kennedy, Kaddáfí, de Gaulle, iránský šáh Páhlaví, jordánský král Husejn, izraelský ministr obrany Moshe Dayan i polovina francouzské vlády. Dělat neřest krásnou bylo heslo majitelky, známé klientům jen jako Madame Claude, podnikavé ženy původu skromného, samovzdělané v aristokratické kurtizánské tradici. Od 50. do 70. let minulého století zde vyškolila pětistovku claudetek. Byly to ty nejkrásnější, nesvůdnější, nejučenlivější, nejinteligentnější, nejvzdělanější, nejelegantnější, nejněžnější a nejdiskrétnější dívky z dobrých rodin, často doslova klientům šité na míru. Jednou takovou byla kráska získaná přímo na Kennedyho objednávku podobná mé ženě, ale žhavá. Mnohé si vysloužily kresby sebe samých v pracovním úboru (neúboru) od známých malířů jako Marc Chagall. Šáh, když zrovna nebyl v Paříži, si jich několik každý týden nechával přilétávat v business class do Teheránu, pod podmínkou, že je zase vrátí a nebude si je střádat do harému.
Taky se o madame Claude vyprávělo, že spolupracuje s francouzskou špionáží a CIA. Jestli vám to celé připadá jako dobrý námět na film, můžete se těšit: už se natáčí.

Ale zapomeňte na to, že by vám k sexy úspěchu stačilo stát se prezidentem českým. Kromě čestné a zbytečně přeceňované výjimky Havla si smilnícího českého prezidenta nedokážete představit ani s největším možným nafouknutím fantazie. Schválně si to zkuste, jednoho po druhém.

 

 

Deník zamilovaného viruse, to je druhá novinka od Benjamina Kurase. Jedná se o velmi vtipně napsanou novelu na současné nejaktuálnější téma, které již přes rok hýbe světem. Navzdory vážnosti problému čtenářům umožní trochu vydechnout a po dlouhé době se i zasmát, ale přiměje i k zamyšlení nad lidským konáním. Jak je již u autora zvykem, kniha se opět čte jedním dechem.

 

Benjamin Kuras – Deník zamilovaného viruse

Humoristická novela či tragikomické sci-fi melodrama plné zápletek, nebezpečí, filozofování a lásky mezi viry i lidmi. Uprostřed jedné z virových epidemií se mladý hippie virus zamiluje do mileneckého páru svých nakaženců a odmítá je zabít. Stává se tak pro virusový establishment stíhaným disidentem a bezděkým vůdcem vzpoury, jejímž posláním je zachránit Zemi před hrozící katastrofou působenou lidstvem.

 

138 stran

Cena: 228 Kč                                                                                                                                                                                                               

 

Ukázka:

Moje jméno Mwrnckx vám možná bude znít belgicky, ale pochází z jiné planety, stejně jako já. Didier Duvivier, francouzský člověk, v němž jsem žil, než mě předal belgickému člověku, rád tvrdíval, že belgický člověk také pochází z jiné planety. Nevím ale, zda si ze mě nedělal legraci. Můj belgický člověk totiž říkával, že podobným humorem si francouzský člověk na belgickém člověku hojí komplex méněcennosti, podobně jako člověk anglický na člověku irském nebo člověk český na člověku slovenském.

Nevím, proč to dělají. Mně i každému jinému virusovi, jehož znám, belgický člověk, francouzský člověk, anglický člověk, český člověk, kalifornský člověk nebo haitský člověk chutnají stejně. To by mohlo člověku sloužit jako další potvrzení teorie, že všichni lidé jsou stejní, což my virusové víme odjakživa, ale lidé o tom nic nechtějí slyšet. Raději budou jeden druhého vraždit za to, že si připadají jiní. Možná bychom jim to měli pořádně vysvětlit, než se vyvraždí. A měli bychom to udělat kvůli sobě. Žádný virus nikdy nedokázal pochopit, proč lidé tráví tolik energie a času vzájemným zabíjením, když každý ví, že my virusové jim dokážeme udělat totéž mnohem lidštěji. Neexistuje žádný lidštější způsob umírání než se nechat sníst virusem. Vždycky jsem si říkal: Takové mrhání potravou.

My virusové jsme odjakživa známí jako něžná, láskyplná a mírumilovná stvoření. Mouše bychom neublížili. Lidi zabíjíme jen pro potravu. A to i tak jen zhruba každá tři pozemská staletí, tak jako oni jedí zhruba každých šest hodin. Pravda, někteří z nás si taky rádi občas zamlsají mezi hlavními jídly nebo se dostaví pozdě ke hromadnému stravování, když zaspali, a tak se pak objevují jako drobné infekce nebo chřipky. Proto některé z nás tak uráží, když nás člověk skloňuje »virus, viru, viry«, jako bychom byli nějaká bezduchá havěť. Jako bychom nebyli nejinteligentnější bytosti na této planetě. A je úplně jedno, jaké přezdívky nám dávají – mor, neštovice, SARS, AIDS, ebola nebo covid. Jsme to pořád my, v různých mutacích.

 

O autorovi napsali:

Kuras je jeden z nejvtipněji píšících Čechů současnosti.

Blesk, 2005

 

Benjamin Kuras vyvolává ve veřejnosti jen dva pocity – obdivný předklon, nebo naprosté zatracení. To se přicházívá obvykle lidem neobyčejným, kteří konají neobyčejné dílo, jež nemůžete přehlédnout. Jeho životním tématem je svoboda, a jak o ni (často dokonce vědomě i dobrovolně) přicházíme.

Literární noviny, 2018

 

Jeho lpění na konzervativních hodnotách (v tom dobrém), i zatvrzelost v prosazování svých názorů, u některých lidí vyvolává zuřivé odmítání. O všechny tyto hodnoty, typické pro Evropu, se Kuras bojí a věští kontinentu nehezkou budoucnost. Občas se zdá, že bychom se měli bát s ním.

MFDnes, 2005

 

O autorovi:

Benjamin Kuras se narodil v roce 1944. Zlíňák, vzděláním (od školky do absolutoria anglistiky) Olomoučák, větší částí pracovního života Londýňan, v posledních letech na částečný úvazek Pražák. Řemeslem spisovatel, dramatik, novinář, esejista, překladatel. Jeho hry inscenovala malá divadla v Londýně a Německu, vysílala radia BBC, stanice německé, italské, švýcarské, rakouské a české. Od roku 1990 jeho články z Londýna kořenily světovou tématikou česká periodika jako Respekt, Xantypa, Lidovky, MFDnes, Reflex. V současné době pravidelně publikuje v Playboyi, na internetu v Neviditelném psu.

S přístupem »4P« (pobavit, poučit a přimět k přemýšlení) Kuras do svých knih začleňuje širokou škálu témat, která se už dají klasifikovat do tří hlavních kategorií:
1. Historie, filosofie, náboženství: Češi na vlásku, Jak přežít padouchy, Nebýt Golema, Zakázané ovoce vědění, Žít všemi údy, Bláhové snění o světě bez padouchů. 2. Sex: Tao sexu, Ciao sexu, Mao sexu, K.O.sexu. 3. Civilizační krize: Soumrak bílého muže, Jak zabít civilizaci, Poslední naděje civilizace, Zpráva o stavu civilizace, Pohřbívání svobody.

 

Foto: Nakladatelství Dauphin