V areálu soukromé dívčí střední školy v Dublinu bylo nalezeno tělo chlapce. Vraha se vypátrat nepodařilo. O rok později se na nástěnce ve škole objevuje fotka oběti s anonymním vzkazem: Vím, kdo ho zabil. Dostává se do rukou mladého detektiva Stephena Morana, který ji chápe jako příležitost vydobýt si místo na vysněném oddělení vražd. Spolu s kontroverzní policistkou Conwayovou znovu otevírají případ a při vyšetřování odkrývají nitky příběhu, který před rokem zůstal utajen.
V kulisách staré internátní školy v Dublinu vedené řádovými sestrami číhá na každém kroku temno a je zjevné, že několik studentek nemá z různých důvodů zájem říkat pravdu. Svět dospívajících dívek se ukazuje být tajemnějším a nebezpečnějším, než si oba detektivové uměli představit. Místo pro tajností je napínavý a vzrušující příběh o přátelství a věrnosti, krutosti dívčího kolektivu a touze vzepřít se uniformitě.
511 stran, cena: 398,- Kč, přeložil Petr Pálenský
PROLOG
Tu písničku stále hrají v rádiu, ale Holly z ní vždy zaslechne jen útržky. Vzpomeň si, ach, vzpomeň, jak jsme byli…, dívčí hlas jasný a naléhavý, rychlé, svěží tempo vás zvedá ze židle, zrychluje vám tep do rytmu písně a potom je pryč. Pokaždé se chce zeptat ostatních Co je to za písničku?, ale nikdy z ní nezaslechne dost na to, aby bylo na co se ptát. Vždy se za ní pokoutně vloudí, zrovna když probírají něco důležitého nebo když musejí utíkat na autobus; a jakmile už je zase klid, písnička se vytratí, je pouze ticho, nebo do ticha buší Rihanna či Nicki Minaj.
Tentokrát k ní zaznívá z auta, které má staženou střechu, aby v tom náhlém záchvěvu léta, jenž může být zítra už pryč, nachytalo co nejvíc sluníčka. Line se přes živý plot k hřišti v parku, kde Holly s kamarádkami po nákupech školních potřeb před koncem prázdnin líže roztékající se zmrzlinu. Holly – která sedí na houpačce, zaklání hlavu, mžourá na oblohu a sleduje, jak jí sluneční světlo tančí po řasách – se napřímí a poslouchá. „Ta písnička,“ řekne, „co je to za…“ Vtom se však Julii přilepí vlasy na zmrzlinu, s výkřikem „Do prdele!“ vyskočí z kolotoče, a než si vezme od Beccy papírový kapesník, půjčí si od Seleny láhev s vodou, namočí si vlasy a smyje z nich lepkavost se sprostými nadávkami, že teď vypadá, jako by kouřila nějakému nemehlu s křivou muškou – aby se měla Becca nad čím červenat, jak prozrazují Juliiny šibalské pohledy vrhané pokradmu na Holly –, je auto dávno pryč.
Holly dolíže zmrzlinu, zakloní na houpačce hlavu co nejdál, až se její vlasy téměř dotýkají země, a sleduje ostatní vzhůru nohama a z boku. Julia si znovu lehne na kolotoč a pomalu ho roztáčí nohama; kolotoč skřípe, líně a pravidelně, konejšivě. Vedle ní leží na břiše Selena, netečně se probírá nákupní taškou a nechává se Julií roztáčet. Becca sedí propletená na prolézačce, nabírá zmrzlinu na špičku jazyka a zkouší, za jak dlouho roztaje. Přes živý plot k nim doléhá hluk projíždějících aut a křik kluků, tlumený sluncem a dálkou.
„Ještě dvanáct dní,“ řekne Becca a podívá se, co na to ostatní. Julia zvedne svůj kornout jako při přípitku; Selena si s ní přiťukne sešitem na matematiku.
Velká papírová taška u konstrukce s houpačkami visí v koutě Hollyiny duše a naplňuje ji blažeností i ve chvílích, kdy na ni nemyslí. Jen do ní zanořit tvář a obě ruce, zhluboka natáhnout nosem tu čistou novotu, nabrat ji do dlaní: ty lesklé kroužkové sešity bez ohnutých rohů, úhledné balení tužek s dlouhými ostrými hroty, o něž byste se mohli popíchat, sadu pravítek s rovnými a nepopraskanými hranami. A letos k tomu všemu přibylo ještě něco jiného: žluté ručníky, nadýchané a ovázané mašlí; povlečení s širokými žlutobílými pruhy zabalené v lesklém igelitu.
Čim-čim-čim-čará, ozval se z horka hlasitě ptáček. Vzduch je těžký a všechno nemilosrdně spaluje. Selena pohlédne s pomalým pohozením hlavy vzhůru a začíná se usmívat.
„Síťovky!“ vyhrkne znenadání Julia směrem k parné obloze.
„Hmmm?“ odpoví Selena do vějíře štětců ve své ruce.
„Na seznamu internátních potřeb. Dvě síťovky pro internátní prádelní službu.‘ To je mám jako sehnat kde? A k čemu vůbec? Mám pocit, že jsem síťovku v životě ani neviděla.“
„Do síťovky dáváš svoje prádlo, aby v pračce zůstalo pohromadě,“ řekne Becca. Becca se Selenou bydlí na internátě od začátku, kdy jim všem bylo dvanáct. „Aby se ti do něj nezamotaly něčí hnusný spoďáry.“
„Mně je minulej týden koupila mamka,“ vstane Holly. „Můžu se jí zeptat, kde je sehnala.“ Při těch slovech cítí teplé prádlo ze sušičky u nich doma, jak s mámou společně natřepávají a skládají prostěradlo, v pozadí živě zní Vivaldi. Pomyšlení na internát se v ní zničehonic na jednu ošklivou chvíli promění ve vakuum, které ji nasává dovnitř s takovou silou, až jí to láme žebra. Nejraději by zavolala mámu a tátu, vrhla se k nim a prosila, aby mohla navždy zůstat doma.
„Hol,“ usměje se na ni Selena povzbudivě, když kolem ní projede na kolotoči. „Bude to bezva.“
„Jasně,“ odpoví Holly. Becca, která se pevně drží tyče prolézačky, ji pozoruje s obavami ve tváři. „Já vím.“
A je to pryč. Zůstává jen zbyteček, který mění vzduch na jemný písek vrzající v hrudi: pořád si to ještě můžeš rozmyslet; utíkej, utíkej, utíkej domů a schovej se pod peřinu. Čim-čim-čará, posmívá se nahlas neviditelný ptáček.
„Zamlouvám si postel u okna,“ řekne Selena.
„Ahá, tak to teda ne,“ protestuje Julia. „To není fér, zamlouvat si něco, když já a Hol ani nevíme, jak to na pokoji vypadá. Hezky počkej, až to tam uvidíme.“
Pomalu se otáčejí ve stínech listoví, rozostřených horkem, a Selena se jí začne smát. „Přece víš, jak vypadá postel u okna.“
„Řeknu ti to, až to tam uvidím. Smiř se s tím.“
Becca stále zamračeně pozoruje Holly a nepřítomně ohryzává kornoutek. „Já si zamlouvám postel nejdál od Julie,“ řekne Holly. Třeťačky jsou na pokojích po čtyřech: budou všechny čtyři spolu. „Chrápe jak ožralej dřevorubec.“
„Vlez mi na hrb, to teda nechrápu. Spinkám sladce jako princeznička.“
„Ale chrápeš, občas,“ potvrzuje Becca a troufalost jí vžene ruměnec do tváře. „Úplně jsem to cítila, když jsem u vás naposledy spala. Otřásal se celej pokoj.“ Julia jí ukáže prostředníček, Selena se začne smát, Holly se na ni zazubí a nemůže se dočkat příští neděle.
Čim-čim-čará, zazpívá znovu ptáček, nyní líně, obestřený dřímotou. A umlká.
I
Přišla za mnou sama od sebe. Lidi se od nás většinou drží co nejdál. Nesouvisle mumlají na pohotovostní lince: V devadesátém pátém jsem viděl…, žádné jméno, a klap, pokud se na ně zeptáte; pošlou vytištěný dopis z jiného města, papír i obálka bez zrnka prachu. Pokud je chceme, musíme si je najít. Ale ona: přišla za mnou sama od sebe.
Nepoznal jsem ji. Běžel jsem do schodů a mířil na služebnu. Květnové ráno připomínalo léto, okny recepce se dovnitř vlévalo slunce a osvětlovalo popraskanou omítku v místnosti. V hlavě mi hrála jakási melodie a já si ji nahlas pobrukoval.
Všiml jsem si jí, samozřejmě. Se založenýma rukama na odřené kožené pohovce v rohu, nohu přes nohu, pohupovala kotníkem. Dlouhý platinový culík; elegantní školní uniforma, zelenomodrá sukně, modré sako. Něčí dcera, která čeká na taťku, aby s ní zašel k zubaři, napadlo mě. Možná dcera vrchního komisaře. Každopádně někoho, kdo má vyšší plat než já. Nešlo jen o ten znak na saku; seděla zcela nenuceně, se zvednutou bradou, jako by jí to tu klidně mohlo patřit, pokud by jen měla chuť otravovat se s papírováním. Pak jsem kolem ní prošel – rychlé pokývnutí, pro případ, že by byla šéfova – a pospíchal na služebnu.
Nevím, jestli mě poznala. Možná ne. Bylo to už šest let, byla ještě malá holka a kromě rezavých vlasů na mně není nic nápadného. Mohla zapomenout. Anebo mě mohla poznat okamžitě, ale z nějakého důvodu byla zticha.
Nechala na naší sekretářce, aby mi oznámila: „Detektive Morane, máte tu návštěvu.“ Ukázala propiskou na pohovku. „Slečna Holly Mackeyová.“
Jak jsem se otočil, sluneční paprsky mi sklouzly po tváři a potom: no ovšem. Ty oči jsem měl poznat. Široké, jasně modré a zvláštní, jemný oblouk víček: kočičí oči, bledá dívka se šperky na starém obraze, záhadná. „Holly,“ podal jsem jí ruku. „Nazdárek. Dlouho jsme se neviděli.“
Během vteřiny, kdy ani nemrkly, mě ty oči obsáhly se vším všudy a o sobě neprozradily ani to nejmenší. Potom vstala. Dosud podávala ruku jako malá holka, ucukla s ní příliš rychle. „Ahoj, Stephene,“ řekla.
Hlas měla příjemný. Čistý a klidný, už ne pištivý jako z kreslené pohádky. Přízvuk: kultivovaný, ale ne nóbl pitvořivý. Ten by jí u otce neprošel. Kdyby tak promluvila doma, sako by letělo pryč a mazala by do státní školy.
„Potřebuješ něco?“
Tišeji: „Něco jsem ti přinesla.“
Znejistěl jsem. Deset minut po deváté ráno, oblečená do uniformy: ulila se ze školy, kde jí to jen tak neprojde; tady nešlo o žádný opožděný projev vděčnosti po letech. „Opravdu?“
„No, ale ne tady.“
Kradmý pohled na naši sekretářku pravil: v soukromí. Pokud jde o dospívající dívku, mějte se na pozoru. Pokud jde o dceru detektiva, mějte se na pozoru dvojnásob. Ale v případě Holly Mackeyové: zkuste ji přinutit mluvit před někým cizím a pro ten den jste skončili.
„Půjdeme někam, kde si můžeme promluvit,“ navrhl jsem.
Dělám na odložených případech. Svědkové, které sem přivádíme, chtějí věřit, že o nic nejde: že to vlastně žádné vyšetřování vraždy není, tedy ne skutečné s pistolí a želízky, nic, co by se vám mohlo životem prohnat jako tornádo; chtějí věřit, že je to jen starý a bezvýznamný případ v ohmataných deskách. Vycházíme jim v tom vstříc. Naše hlavní výslechová místnost vypadá jako příjemná čekárna u zubaře. Měkké lenošky, okenní žaluzie, skleněný stolek plný časopisů s oslíma ušima. Čajíček a kávička. Videokamery v rohu si ani nevšimnete, stejně jako polopropustného zrcadla za jedněmi žaluziemi, pokud tedy nechcete. A oni nechtějí. Ani to nezabolí, pane, jenom pár minutek a poběžíte domů.
Vzal jsem Holly právě sem. S jiným dítětem by to tu škubalo, celou dobu by bylo jako na trní, jenže pro Holly tu nebylo nic nového. Kráčela chodbou, jako by tu byla doma.
Cestou jsem si ji prohlížel. Dospívání jí šlo jedna radost. Průměrně vysoká, či snad trochu pod průměrem. Štíhlá, velmi štíhlá, ale naprosto přirozeně – nevypadala vyhladověle. Postava se jí začínala žensky zaoblovat. Žádná mimořádná kráska to nebyla, alespoň zatím ne, ale také na ní nebylo nic ošklivého – ani jediný kaz, žádná rovnátka, v tváři neměla nic rušivého – a její oči z ní dělaly mnohem víc než pouze jednu z řady naklonovaných blondýnek, nutily vás prohlédnout si ji se zájmem.
Uhodil ji přítel? Osahával, znásilnil? Že by s tím Holly raději šla za mnou, namísto za někým cizím z oddělení sexuálních zločinů?
Něco jsem ti přinesla. Důkaz?
Rychlý pohyb zápěstím a bouchnutí dveřmi – výslechovou místnost za námi zavřela. Rozhlédla se.
Nenuceným pohybem jsem zapnul kameru a řekl: „Posaď se.“
Holly zůstala stát. Přejela prstem po vydřeném zeleném čalounění lenošky. „Tady je to hezčí než tam tenkrát.“
„Jak se máš?“
Stále se rozhlížela po místnosti, na mě se ani nepodívala. „Díky, dobře.“
„Můžu ti přinést čaj? Kávu?“
Zakroutila hlavou.
Čekal jsem. „Zestárl jsi,“ řekla Holly. „Předtím jsi vypadal jako student.“
„A ty jsi vypadala jako malá holčička, která si k výslechu přinesla svoji panenku. Clara, jmenovala se tak?“ Vtom na mě konečně pohlédla. „Myslím, že jsme tu zestárli oba.“
Poprvé se usmála. Maličko, tak jak jsem si ji pamatoval. V tom úsměvu bylo tenkrát cosi dojemného, pokaždé mě to zasáhlo. Stejně jako nyní.
„Ráda tě vidím,“ řekla.
Když bylo Holly devět deset, figurovala jako svědek v případu vraždy. Nebyl to můj případ, ale já byl ten, kdo s ní mluvil. Sepisoval jsem s ní výpověď; připravoval ji na svědectví před soudem. Nechtěla, ale nakonec to udělala. Možná ji k tomu donutil její táta, detektiv. Možná. Ani tenkrát, když jí bylo devět, jsem si nenamlouval, že jí vidím do hlavy.
„Nápodobně,“ odpověděl jsem.
Rychlý nádech, který jí zvedl ramena, přikývnutí – sama pro sebe, jako když něco klapne. Školní brašnu hodila na zem. Zvedla palcem klopu saka, abych viděl znak. „Chodím teď na Kildu.“ A dál na mě hleděla.
Jen přikývnout mi připadalo neomalené. Svatá Kilda: typ školy, o níž lidé jako já nemají většinou ani potuchy. A nikdy by se o ní ani nedoslechli, nebýt jednoho mrtvého kluka.
Střední dívčí škola, soukromá, v luxusní okrajové čtvrti. Provozovaná řádovými sestrami. Před rokem se dvě z řádových sester vydaly na časnou ranní procházku a v zastrčeném koutě školního areálu spatřily v hájku mezi stromy ležet chlapce. Zprvu si myslely, že jen vyspává, snad po opici. Odhodlány pořádně mu to vytmavit a dostat z něj, kterou z ušlechtilých lilií sem přišel pošpinit, zahřímaly mu do tváře z plna hrdla: Mladý muži! Jenže se ani nepohnul.
Christopher Harper, šestnáct let, z chlapecké školy, kterou od té dívčí dělila jedna ulice a dvě pořádně vysoké zdi. Někdy během noci mu někdo rozbil hlavu.
Vyšetřující tým dostal k dispozici lidí jako na stavbu kancelářské budovy, přesčasů tolik, že by stačily na splacení všech hypoték, a papírování s tím bylo tolik, že by se těmi lejstry dala přehradit řeka. Podivínský školník, údržbář a podobně: nic. Spolužák, který se popral s obětí: nic. Přistěhovalci z okolí jako noční můra okolního obyvatelstva: nic.
Potom už ani ťuk. Žádní další podezřelí, žádné vysvětlení, co Christopher ve školním areálu pohledával. A pak už jen méně přesčasů, méně lidí a více marnosti. Nahlas to říct nemůžete, zvlášť pokud je obětí dítě, ale případ byl vyřízený. Všechna ta lejstra byla dodnes v suterénu oddělení vražd. Čekalo se jen na to, až to hlavouni nahoře schytají od novinářů, a pak se měla objevit na našem prahu, adresována Klubu poslední naděje.
Holly si znovu urovnala klopu. „O Chrisovi Harperovi víš, že?“ zeptala se.
„Vím,“ odpověděl jsem. „Byla jsi na Kildě už tenkrát?“
„Ano. Jsem tam od prváku. Teď jsem ve čtvrťáku.“
A znovu zmlkla, abych se musel propracovat k výsledku krok po kroku. Jedna špatná otázka, a bude pryč. Budu zavržen: už je starej, další dospělej, co je k ničemu a nic nechápe. Našlapoval jsem opatrně.
„Bydlíš na školním internátě?“
„Ano, poslední dva roky. Jenom od pondělí do pátku. Na víkendy jezdím domů.“
Nepamatoval jsem si, který den to bylo. „Byla jsi tam tu noc, kdy se to stalo?“
„Tu noc, kdy Chrise někdo zabil.“
Rozmrzelý záblesk netrpělivosti. To měla po tátovi: chodit kolem horké kaše nesnášel, aspoň u druhých.
„Tu noc, kdy Chrise někdo zabil,“ přikývl jsem. „Byla jsi tam?“
„Nebyla jsem přímo tam. Pochopitelně. Ale ve škole jsem byla, to jo.“
„Viděla jsi něco? Slyšela?“
Znovu rozmrzelost, tentokrát přímo zajiskřila. „Na to už se mě vyptávali. Detektivové z oddělení vražd. Vyptávali se nás všech, nejmíň tisíckrát.“
„Ale mohla sis od té doby na něco vzpomenout. Anebo si rozmyslet, že nám něco řekneš.“
„Nejsem blbá. Vím, jak to chodí. Jako bys to nevěděl.“ Po celou tu dobu byla jako na trní, připravená zamířit ke dveřím.
Změna kurzu. „Znala jsi Chrise?“
Holly se uklidnila. „Jenom zběžně. Naše školy dělají společný akce; potkáváme se. Neznala jsem ho nějak důvěrně, to ne, ale občas jsme se vídali.“
„Jaký byl?“
Pokrčení rameny. „Normální kluk.“
„Měla jsi ho ráda?“
Znovu pokrčení rameny. „Byl mi ukradenej.“
Hollyina tátu, Franka Mackeyho z oddělení tajných operací, trochu znám. Když na něj jdete zpříma, uskočí a jde na vás zboku; když na něj jdete zboku, skloní hlavu a zaútočí zpříma. „Přišla jsi, protože mi něco chceš,“ řekl jsem. „Nebudu si s tebou hrát na hádanky, když nemůžu vyhrát. Pokud si nejsi jistá, jestli mi chceš říct to, kvůli čemu jsi přišla, tak se vrať, až si to rozmyslíš. Pokud si jistá jsi, tak to vyklop.“
Tohle Holly ocenila. Skoro se znovu usmála; přikývla.
„Existuje taková vývěsní tabule,“ řekla. „Ve škole. Nástěnka. Je v horním patře, naproti učebně výtvarné výchovy. Říká se jí Místo pro tajnosti. Když máš nějaký tajemství, jako třeba že nesnášíš svý rodiče, nebo že se ti líbí nějakej kluk, cokoli, můžeš to napsat na lístek a připíchnout ho tam.“
Nemělo smysl ptát se, proč by to kdo dělal. Dospívající holky jsou za hranicemi chápání. Mám sestry. Naučil jsem se prostě si s tím nelámat hlavu.
„Včera večer jsme s kámoškama byly v učebně výtvarky – děláme na jednom skupinovým projektu. Zapomněla jsem si tam nahoře telefon a zjistila jsem to až po večerce, tak jsem se pro něj nemohla vrátit. Šla jsem tam hned ráno, ještě před snídaní.“
Lezlo to z ní až moc souvisle; bez jediné odmlky, bez mrknutí, bez přeřeknutí. Kdyby to byla jiná holka, bylo by mi to podezřelé. Ale Holly měla praxi, a měla svého tátu; pokud mi bylo známo, tak pokaždé, když přišla domů pozdě, musela podávat hlášení.
„Koukla jsem se na tu nástěnku,“ pokračovala Holly, sehnula se k brašně a otevřela ji, „když jsem šla kolem.“
A pak to přišlo – ruka, která vytáhla ven zelenou složku, zaváhala. Na jedinou vteřinu, když se skláněla nad brašnou a od odvrácenou tvář skrýval culík. Nervozita, na kterou jsem číhal. Nebyla tedy až tak ledově chladná a klidná, jak se tvářila.
Potom se narovnala a opět mi s prázdným výrazem pohlédla do očí. Ruka se zvedla, držela zelenou složku. Jakmile jsem se jí dotkl, pustila ji tak rychle, že mi skoro spadla.
„Tohle bylo na té nástěnce.“
Na složce bylo napsáno: „Holly Mackeyová, 4L, Občanská nauka“. Uvnitř: průhledná plastová obálka. V ní: připínáček, spadlý do rohu, a fotografie.
Tu tvář jsem poznal rychleji, než jsem poznal Holly. Byla celé týdny na všech titulních stránkách a na všech obrazovkách, na oběžnících ve všech odděleních.
Tahle fotka byla jiná. Zachycovala ho, jak se otáčí přes rameno, v pozadí změť podzimně žlutého listí, a směje se od ucha k uchu. Byl pohledný. Lesklé hnědé vlasy, po vzoru boybandů načesané dopředu nad husté tmavé obočí, které bylo na konci zahnuté dolů a propůjčovalo vzhled štěněte. Čistá pleť, růžové tváře; kolem lícních kostí pár pih, ne mnoho. Brada, jež by brzy zmohutněla, kdyby dostala příležitost. Široký úsměv, který mu vytvářel rýhy kolem nosu a očí. Maličko drzý, maličko roztomilý. Mladý, v každém významu, jaký vám vytane na mysli, když slyšíte slovo mladý. Letní románek, vzor pro mladšího brášku, plánované ztráty na bitevních polích.
Na modrém tričku měl vyskládaná slova vystřižená z knížky, nalepená daleko od sebe jako v dopise od únosce. Rovné okraje, písmena pečlivě vystříhaná.
Vím, kdo ho zabil.
Holly mě mlčky pozorovala.
Obrátil jsem složku. Obyčejný bílý tvrdý fotografický papír, jaký dostanete všude. Žádný nápis, nic.
„Sahala jsi na to?“ zeptal jsem se.
Pohlédla ke stropu. „Jasně že ne. Šla jsem do učebny, vzala tohle“ – plastovou obálku – „a nůž na balsové dřevo. Nožem jsem odloupla připínáček a i s fotkou ho chytila do obálky.“
„Výborně. A potom?“
„Strčila jsem obálku pod košili a šla zpátky na pokoj, kde jsem ji dala do té složky. Pak jsem řekla, že je mi špatně, a šla si lehnout. Když ode mě odešla ošetřovatelka, vyplížila jsem se a jela sem.“
„Proč?“ zeptal jsem se.
Holly zvedla obočí. „Protože mě napadlo, že by vás to tu mohlo zajímat. Jestli tě to nezajímá, klidně to vyhoď a já se vrátím do školy, než zjistí, že jsem zmizela.“
„Zajímá mě to. A jsem rád, že jsi to našla. Jenom si říkám, proč jsi to nepřinesla třeba učitelce, nebo tátovi?“
Rychlý pohled na nástěnné hodiny zachytil i zapnutou videokameru. „Sakra, teď jsem si na něco vzpomněla. Ošetřovatelka se má stavit zase o přestávce, a když tam nebudu, ztropí povyk. Mohl bys zavolat do školy a říct, že jsi můj otec a že jsem u tebe? Řekni, že mi umírá dědeček, a že když jsi mi to zavolal, radši jsem nikomu nic neřekla a zdrhla, aby mě neposlali za školním psychologem, kterej by se mnou chtěl mluvit o tom, co cítím.“
Všechno mi hrálo do karet. „Zavolám tam. Ale za tvého otce se vydávat nebudu.“ Hollyino otrávené odfrknutí. „Povím jenom, že jsi nám chtěla něco oznámit a že jsi udělala dobře. Tím bys měla být z obliga. V pořádku?“
„Jak chceš. Můžeš jim aspoň říct, že o tom nesmím s nikým mluvit? Aby mě s tím neotravovali?“
„Bez problému.“ Chris Harper se na mě stále smál a v pohybu jeho ramenou bylo dost energie na to, že by se z ní dala napájet půlka Dublinu. Zasunul jsem ho zpátky do složky a zavřel ji. „Řekla jsi o tom někomu? Třeba nejlepší kamarádce? Jestli jo, nic se neděje. Jen to potřebuju vědět.“
Holly se po křivce lícní kosti svezl stín, díky němuž najednou vypadala starší, méně naivní. Pod hlasem zůstalo něco skryto. „Ne. Nikomu jsem o tom neřekla.“
„Dobře. Jdu zavolat do školy a potom sepíšeme svědeckou výpověď. Chceš, aby u toho byl někdo z rodičů?“
To ji probralo. „Ježíši, ne. To u toho musí někdo být? To se mnou nemůžeš sepsat sám?“
„Kolik je ti?“
Přemýšlela, jestli nemá zalhat. Nakonec to zavrhla. „Šestnáct.“
„Musí u toho být ještě jiná kompetentní dospělá osoba. Abych na tebe nevyvíjel nátlak.“
„Vždyť na mě nátlak nevyvíjíš.“
Nepovídej. „Jasně, já vím. Ale stejně. Počkej tady, udělej si čaj, jestli máš chuť. Do dvou minut jsem zpátky.“
Holly sebou žuchla na pohovku. Stočila se do klubíčka: nohy pod sebe, objala je pažemi. Přitáhla si konec culíku a začala ho cumlat. V budově to vřelo jako vždycky, ale ona se tvářila chladně. Ani na mě nepohlédla, když jsem odcházel.
Na oddělení sexuálních zločinů, o dvě patra níž, sedí na telefonu sociální pracovnice. Přivedl jsem ji a sepsali jsme Hollyinu výpověď. Potom jsem se kolegyně na chodbě zeptal, jestli by nehodila Holly autem zpátky na Kildu – za což mě Holly probodla očima. „Takhle bude všem ve škole jasné, že jsi u nás fakt byla,“ řekl jsem jí. „Že to netelefonoval jenom nějakej tvůj kluk. Budeš mít pokoj.“ Její pohled mi sdělil, že se namáhám zbytečně.
Neptala se mě, co teď bude, co s tou fotkou budeme dělat. Věděla to moc dobře. Řekla jenom: „Zatím ahoj.“
„Díky, že jsi přišla. Udělala jsi dobře.“
Holly na to neodpověděla. Jen se nepatrně usmála a maličko zamávala, napůl ironicky, napůl vážně.
Sledoval jsem, jak se ode mě vzdaluje chodbou, vedle ní se kolébá sociální pracovnice a snaží se s ní zapříst hovor, když vtom mi to došlo: neodpověděla mi na otázku. Vyhnula se jí elegantní kličkou jako na kolečkových bruslích a pokračovala přímo za nosem.
„Holly.“
Otočila se a povytáhla si přes rameno řemen brašny. Byla ve střehu.
„Na něco jsem se tě předtím ptal. Proč jsi s tím přišla za mnou?“
Holly si mě prohlížela. Ten pohled byl znepokojující, jako když vás pozorují oči postavy na obraze, ať stojíte, kde stojíte.
„Tenkrát,“ řekla, „kolem mě všichni celej rok chodili po špičkách. Jako kdyby měli pocit, že stačí jediný špatný slovo, a já se sesypu a budou mě muset odvézt ve svěrací kazajce, s pěnou u pusy. I táta – tvářil se, že je v pohodě, ale viděla jsem, jak je celou dobu nervózní. Bylo to prostě příšernýýý!“ Procedila to skrze zuby z čistého vzteku, ruce rozpažené strnule jako hvězdice. „Tys byl jedinej, kdo se ke mně nechoval, jako by mi mělo každou chvíli začít šplouchat na maják. Tvářil ses prostě jenom, jako bys říkal: Jasně, je to vopruz, ale nic hroznýho, lidem se dějou horší věci a zvládnou to. Tak ať to máme za sebou.“
K dětským svědkům je velmi důležité přistupovat s citem. Navštěvujeme semináře a tak; v lepším případě dostáváme prezentace v PowerPointu. Sám si pamatuju, jaké to bylo, když jsem byl dítě. Lidi na to zapomínají. Lehký náznak citu: fajn. O něco víc: paráda. Ještě víc: jste na vrcholu blaha.
„Dělat svědka je vážně vopruz,“ řekl jsem. „Pro všechny. Tys to zvládla líp než většina.“
Tentokrát v úsměvu nebyl ani náznak ironie. Všechno možné, jen ne ironie. „Mohla byste jim ve škole vysvětlit, že mi opravdu na maják nešplouchá?“ zeptala se Holly sociální pracovnice, která nasadila extra citlivý výraz, aby zakryla ten vyjevený. „Ani trochu?“ A odešla.
Něco o mně: jsem muž činu.
Jakmile jsem Holly a sociální pracovnici zamával na rozloučenou, vyhledal jsem si v systému Harperův případ.
Hlavní vyšetřující detektiv: Antoinette Conwayová.
Ženská na oddělení vražd, nad tím by se správně neměl nikdo pohoršovat, vlastně by to správně nemělo stát ani za zmínku. Jenže hodně starších hochů je tu ze staré školy; a hodně těch mladších zrovna tak. Rovnoprávnost je tenká jako papír, dá se seškrábnout nehtem. Šušká se, že Conwayová ten flek dostala, protože s někým píchala a taky protože posbírala pár bodů navíc – může nabídnout něco extra, tvář, která nemá nic společného s těstovitou irskou bramborou: nažloutlá kůže, ostře řezaný nos a lícní kosti, havraní vlasy. Škoda, že není na vozíku, šušká se, jinak by z ní už dávno byla komisařka.
Já jsem Conwayovou každopádně znal ještě v době, kdy ji nikdo neznal. Na policejní škole byla dva ročníky pode mnou. Vysoká holka, vlasy utažené natěsno dozadu. Stavěná jako běžkyně, dlouhé údy, svaly. Brada neustále vzhůru, ramena neustále dozadu. První týden kolem Conwayové kroužilo hodně kluků: prostě se jí snažili pomoct se zabydlet, překypovali ochotou z čirého přátelství, překypovali ochotou jen tak; to, že holkám, které vypadaly hůř, se tolika pozornosti nedostávalo, byla samozřejmě pouhá náhoda. Ať už těm klukům řekla, co chtěla, po prvním týdnu projevy pozornosti ustaly, a místo nich jí začali dávat kapky.
Na škole byla o dva roky pode mnou, na kriminálku přišla pouhý rok po mně, a na oddělení vražd už nastupovala stejný rok jako já k odloženým případům.
Odložené případy jsou slušná liga. Až příliš slušná pro chlápka jako já: kluka z dublinské dělnické třídy, prvního od nás z rodiny, kdo místo do učení šel na vysokou. V šestadvaceti jsem nastoupil z ulice do kanclu a v osmadvaceti šel z obvodu ke kriminálce – Hollyin otec tam za mě ztratil slovo. Týden po třicítce jsem už dělal na odložených případech v naději, že za mě nikdo slovo neztratil, a ve strachu, že ano. Dnes je mi dvaatřicet. Je načase zase poskočit výš.
Odložené případy jsou slušná liga. Ale oddělení vražd je ještě lepší.
Hollyin otec tam za mě ztratit slovo nemůže, i kdyby chtěl. Tamní šéf mu nemůže přijít na jméno. A mě v lásce taky zrovna nechová.
V tom případě, v kterém Holly svědčila: to já zatknul vraha. To já mu odříkal jeho práva, já zacvaknul želízka, já podepsal hlášení o zatčení. Byl jsem pouhý asistent a všechno, na co jsem kápnul, jsem měl posunout dál; měl jsem se hezky vrátit na vyšetřovnu jako hodný hošík a dál datlovat hlášení o tom, jak nikdo nic neviděl. Ale já přesto zatknul vraha. Zasloužil jsem si to.
Ještě něco o mně: umím vycítit šanci.
Díky tomu zatčení, když pominu pošťouchnutí od Franka Mackeyho, jsem se vyhrabal z obvodu. Díky tomu zatčení jsem dostal šanci na odložených případech. Díky tomu zatčení se přede mnou zavřela brána oddělení vražd.
Úplně jsem slyšel, jak to cvaklo, spolu s cvaknutím želízek. Nejste povinen vypovídat, pokud nechcete, a už mi bylo jasné, že pro nejbližší období jsem se na oddělení vražd ocitl na té nejčernější listině. Jenže pokud bych zatčení přenechal někomu jinému, dostal bych se naopak na listinu zoufalců, kteří desítky let datlují hlášení o tom, jak nikdo nic neviděl. Ale cokoli řeknete, bude písemně zaprotokolováno a může být použito proti vám. Cvak.
Když vycítíte šanci, skočíte po ní. Byl jsem si jistý tím, že tahle brána se časem zase otevře.
Po sedmi letech jsem už pomalu ztrácel naději.
Oddělení vražd je stáj pro plnokrevníky. Oddělení vražd je výkvět, oddělení vražd je hra vypracovaného svalstva, která vám bere dech. Oddělení vražd je tetování na rameni, jako znamení příslušnosti k elitní vojenské jednotce, ke gladiátorům, které hlásá na celý život: Jeden z nás. Z nejlepších.
Já na oddělení vražd chtěl.
Mohl jsem tu fotku a Hollyinu výpověď poslat s pár zdvořilými řádky Antoinette Conwayové, tečka. A kdybych měl ještě lepší vychování, mohl jsem jí brnknout, jakmile Holly tu fotku vytáhla, a oba jí je způsobně předat.
Ani náhodou. Tohle byla moje šance. Moje jediná.
Druhé jméno v Harperově případu: Thomas Costello. Starý dříč. Pár staletí na oddělení vražd, pár měsíců do důchodu. Kdykoli se na vraždách uvolní místo, doslechnu se o tom. Antoinette Conwayová si dosud nového parťáka nevybrala. Stále jela sólo.
Zašel jsem za naším šéfem. Neušlo mu, co mám za lubem, ale zamlouvalo se mu, co by to pro nás znamenalo, kdyby se nám podařilo vyřešit takhle ostře sledovaný případ. Zamlouvalo se mu i to, co by to znamenalo pro náš rozpočet na příští rok. A zamlouval jsem se mu i já, ne však natolik, aby se mu po mně stýskalo. S tím, abych zaskočil na oddělení vražd a předal Conwayové tuhle kartičku s přáním šťastného dne osobně, neměl žádný problém. A nemusíš spěchat zpátky, řekl šéf. Kdyby mě oddělení vražd na tenhle případ chtělo, mohlo mě mít.
Conwayová mě každopádně nechtěla. Jenže mě měla dostat tak jako tak.
Foto: Nakladatelství Argo
