Tento díl se mi z celé trilogie líbil asi nejvíc. Četla jsem ho hlavně ze zvědavosti, protože jsem chtěla vědět, jak to s hlavní dvojici dopadne. Minulý díl skončil svatbou a tak jsem přemýšlela, jakým směrem se bude příběh odvíjet.
Již předešlé díly jsem kritizovala, protože byly hodně roztahané a obšírné. Spousta prázdných slov, jedno téma se točilo pořád dokola. Pro mě byly hodně nudné i dlouhé pasáže o Dantem. Pokud je to pravda, nechápu kolik lidí se může věnovat jednomu studijnímu tématu a vydělat si tím. Spousta chytrých lidí, kteří prozkoumávají Danteho ze všech stran. To mi tak trochu nedává smysl, protože si myslím, že už na moc nových věcí nemohou přijít. Zamilovaných slov tam bylo taky až příliš, takže pro mě přeslazené a průměrné. Proto mě mile překvapilo, že v tomto díle byl jejich vztah více reálný. Líbily se mi tam typické rozepře po svatbě. Kdy Gabriel vystupuje jak tajemný hrad v Karpatech a nechce Julii nic říct, aby ji neublížil. Svým chováním dělá pravý opak. Také spolu řeší děti. Jdou skloubit se studiem nebo raději pět let počkat? Mohou si dovolit čekat? Líbilo se mi přiznání, že Gabriel stále vnitřně bojuje se svou závislostí na alkoholu a drogách. Je to velmi pravdivé, protože závislost v člověku zůstává napořád a on to nutkání musí stále překonávat, aby do toho nespadl znova. Takže člověk o sobě velmi často pochybuje a záleží na okolí a jeho podpoře. Julie tuto funkci splňuje na sto procent, čímž mi byla velmi sympatická. Řeší se tu i vztahy v rodině a vzpomíná se na minulost. Dovídáme se, jak to dopadlo s osobami, které už v dílech vystupovali a ovlivnili chování hlavních hrdinů. Takže našla bývala milenka Paulina štěstí? Je násilnický Simon potrestán? Tak nějak se to vše hezky uzavřelo a doplnilo. Nedělo se tam nic převratného, ale nuda to také nebyla. Pořád je to hlavně zamilovaný román, který bych zkrátila na polovinu a byl by pro mě ideální. Přesto mě to celkem bavilo a jsem ráda, že jsem jej přečetla. Musím upozornit, že opravdu se bude líbit jen těm lidem, kteří mají rádi hodně, velmi hodně romantiky. Ještě jedna poznámka na konec. Poslední dobou často čtu reakce na nějakou knihu typu: „Jak toto může někdo číst? To musí být tupec!“ atd. A já musím jen konstatovat, kdo se může takto hloupě ptát? Přeci je jasné, že je x tisíc různých typů lidí s různým vkusem a každému dělá radost něco jiného. Takže pokud to nikomu neubližuje a líbí se mu to, tak proč ne? Trochu více tolerance čtenáře ke čtenářům by neuškodila. Ano, mohu říct, že se mi to nelíbí, ale nebudu urážet lidi, kteří to čtou a líbí se jim to.
Foto: Nakladatelství XYZ
