Psát pokračování čehokoliv je věc ošemetná a úkol nadmíru nevděčný. O to více je třeba obdivovat odvahu, pustí-li se někdo do druhého dílu jednoho z klenotů české literatury. Ač se řadím k pravidelným čtenářům Miroslava Macka na jeho blogu viditelny-macek.cz, nejsem jeho nekritickým obdivovatelem, neboť z jeho názorového portfolia je toho dost o čem by se dalo diskutovat a někdy i nesouhlasit. O to více jsem se těšil na jeho literární dílo, abych ho mohl rozcupovat na ty nejtitěrnější kousíčky. Dostalo se mi do rukou nyní a to poctivou koupí.
A hle. Ono cupovat není co. Druhý díl Saturnina, který vyšel k pětasedmdesátému výročí uvedení prvního dílu je pokračováním vskutku důstojným. Mackovi se podařilo opravdu skoro až zázračně napodobit Jirotkův sloh a čtení knihy Saturnin se vrací se tak podobá setkání s dobrou známou milenkou, se kterou jsme toho tolik užili. V knize čtenář najde jak přísloví chrlící tetu Kateřinu, tak floutkovského Milouše, půvabnou slečnu Barboru, věčně nad věcí se nacházejícího doktora Vlacha a i elektrifikovaného dědečka. Dojde dokonce na novou postavu, která je důstojným protihráčem tety Kateřiny a samozřejmě samotného sluhu Saturnina.
Nejspíše z jisté piety se celé shromáždění známých figur opět ocitá na dědečkově chalupě a o humorné situace není nouze. Na tomto místě je třeba Miroslavu Mackovi vyseknout poklonu, neboť zasazením děje do totožného místa se mu povedl husarský kousek čechrající paměťové závity čtenářů. Při čtení jako by se člověk procházel krajinou svého mládí a vzpomínal jen na to hezké co viděl a zažil, když to bylo čerstvé a nové.
Děj samotný plyne poměrně líně a je to tak správně. Autorovi se dokonce podařilo trefit správnou míru nudy, kdy je možno knihu po patnácti učtených stranách odložit, neb není strachu že člověk přijde o něco důležitého. A i to je kus umění, neboť napsat knihu, která je čtivá, ale zároveň ji není nutno zhltnout na jeden zátah, to je vizitka opravdového Mistra pera. Možná právě těmito ingrediencemi, které činí knihu svůdnou (námět), okouzlující (sloh), žádostivou (příběh) a odtažitou (občas trošičku nudí), připomíná nejvíce ženu. Mix všech těchto esencí je navíc okořeněn nevtíravým humorem a upřímně, najít ženu se smyslem pro humor, to je vždy opravdové štěstí.
Kladů a poklon již bylo dost a slušelo by se zaměřit se i na slabší stránky tohoto díla. Občas se děj odehrává nechutně předvídavě a postavy na několika místech pronesou humorné průpovídky, které byly otřepané již před mnoha a mnoha desítkami let. Také časté připomínání a odkazování na události z prvního dílu nečiní knize moc dobře. Dalo by se přeci snadno předpokládat, že první díl Saturnina zná kde kdo a jistě řada lidí z tohoto množství bude schopno citovat celé pasáže z prvního dílu zpaměti. Další drobnou výtkou zasluhující si mírné povytažení obočí je délka jednotlivých kapitol. Nemohu se zbavit dojmu, že jsou tak o čtvrtinu kratší, než v originálu – bylo by jistě zajímavé porovnat počty znaků. Poslední věcí mírně kazící dojem je velkorysost, které se dostává obrazovým ilustracím. Ty nejsou špatné, ale třebas mě i haňte, ale místy mi to přišlo jako opravdové plýtvání papírem. Bílých míst naokolo obrázků bylo zkrátka více než dost.
Jde o důstojné pokračování legendy? Rozhodně ano. Šla kniha napsat lépe? Ano, ale ne o mnoho. Stojí zato si knihu koupit? Bezpochyby. Už jen kvůli příhodě Milouš na golfu. Jde o brilantní pasáž, která dokazuje, že napsání druhého dílu Saturnina se Miroslavu Mackovi mimořádně povedlo. Bohdá se kdy urodí i díl třetí.
Foto: archiv
