Jako by celé ruské (sovětské) impérium kdysi vyhlásilo šílené heslo: Pojďme si navzájem ze života dělat peklo! Dalším důkazem této smutné pravdy je románový debut Zulejka otevírá oči tatarské prozaičky Guzel Jachiny. Při psaní pohnutého příběhu »zvláštních vyhnanců«, kteří byli »rozkulačeni« a vysídleni do sibiřské tajgy, vycházela autorka z osudů vlastní babičky. Žánrově ho lze srovnávat například s Žítkovskými bohyněmi Kateřiny Tučkové či Pamětí mojí babičce Petry Hůlové. Dílo, které se dočkalo mnoha literárních ocenění a zahraničních překladů, vydává 11. září Prostor v překladu Jakuba Šedivého. Letos 8. října přijede Guzel Jachina své dílo představit českým čtenářům.
Román Zulejka otevírá oči náleží k vlně románů-ohlédnutí ženských autorek, v nichž hrají hlavní roli rovněž ženy. Ženská dominance se v době »odpojených mužů«, o nichž mluví věhlasný psycholog Philip Zimbardo, tak začíná výrazně projevovat už i v literatuře.
Dílo nejprve vznikalo jako scénář, neboť autorka studovala filmovou školu, potom ho rozepsala do románu, ale ten zas dlouho nemohl najít nakladatele. A když ho konečně našel, stal se v Rusku literární událostí a byl přeložen (nebo se překládá) do více než dvaceti jazyků.
Samotný román-ohlédnutí je žánrem, na nějž se názory liší. Někdo se domnívá, že jde o snahu vyrovnat se s dříve zamlčovanou minulostí – touha říci to konečně nahlas, ujasnit si to, co bylo dříve zatemňováno. Druhý názor, skeptičtější, říká, že si současní autoři chodí do historie pro košaté příběhy jako do šperkovnice bez toho, že by je pudilo cokoliv jiného než snaha získat co nejatraktivnější příběh, kde bude malý lidský osud ohýbán velkými dějinami.
V ohýbání lidských osudů velkými dějinami je ruské (sovětské) prostředí odjakživa – jak dokazuje i tamní literatura – nadmíru bohatým těžištěm. Proto je dobře, že už zase začíná být normální, že česky vycházejí nejen novinky ze západních literatur, ale i z té ruské. Díky tomu tak máme možnost porovnávat – vidět to shodné i odlišnosti. A v neposlední řadě je to rovněž možnost znovu si uvědomit ten fakt, že česká literatura je pořád obklopena velkými literaturami, které mají co nabídnout, stejně ze západu jako z východu.
A tak nyní můžeme srovnávat román Zulejka otevírá oči Guzel Jachiny třeba s Žítkovskými bohyněmi Kateřiny Tučkové či Pamětí mojí babičce Petry Hůlové.
Anotace:
Debut mladé tatarské spisovatelky je napsán ve stylu klasických ruských románů, ve kterých se podrobně zkoumá úděl člověka na pozadí velkých dějinných událostí. Děj se odehrává v Sovětském svazu v období let 1930–1946 a začíná v zimě roku 1930 v zapadlé tatarské vesničce, ve které žije obyčejným životem, tak jak žila její matka, babička i prababička, třicetiletá tatarská žena Zulejka. Její svět tvoří její hrubiánský muž a starost o hospodářství, jiný život nezná, a tak ho považuje za dobrý, zvykla si na něj. Proto když dochází k rozkulačení a její muž Murtaza je při potyčce s rudým komisařem zastřelen a ona s dalšími kulaky poslána na Sibiř, stýská se jí po minulém těžkém, ale srozumitelném životě.
Při strastiplné cestě vlakem a říční lodí do sibiřské tajgy poznává Zulejka nové lidi a nový svět. V právě vybudovaném pracovním táboře a v krutých podmínkách se jí narodí syn Jusuf, jehož otcem je zastřelený Murtaza. Syn ji drží při životě a pomáhá přežít drsné podmínky gulagu. Pracovní tábor se každým rokem rozrůstá a jeho obyvatelé – rolníci, kulaci, deklasovaná inteligence, kriminálníci, muslimové i křesťané, Rusové, Tataři, Němci a Čuvaši – musí v drsné sibiřské přírodě každý den obhajovat své právo na život. Román končí v roce 1946, kdy se šestnáctiletý syn Zulejky z tábora pokouší utéct.
Zulejka otevírá oči je vyprávění o přežití v kruté době, které plynule přechází ve vyprávění o probouzení hlavní hrdinky a poznávání sebe sama.
Román se stal literární událostí v Rusku i v zahraničí a byl přeložen nebo se překládá do čtyřiadvaceti jazyků.
Z ruského originálu Зулейха открывает глаза, vydaného nakladatelstvím AST v Moskvě roku 2015, přeložil Jakub Šedivý
Odpovědná redaktorka Pavlína Kubíková
Počet stran 412
Cena 357,- Kč
V českém jazyce vydání první
O autorce:
Guzel Jachina se narodila v roce 1977 v Kazani, hlavním městě Tatarstánu,
do rodiny lékařky a inženýra. Na státní univerzitě vystudovala fakultu cizích jazyků, posléze absolvovala na filmové škole v Moskvě scenáristiku, kterou dokončila v roce 2015. Jako spisovatelka debutovala v literárních časopisech Něva a Okťabr dvěma krátkými povídkami Motyljok (Motýlek, 2014) a Vintovka (Puška, 2015). Román Zulejka otevírá oči byl nejprve publikován v úryvcích v časopisu Sibirskije ogni a původně byl text koncipován jako scénář psaný v rámci studia na filmové škole. Přestože je dnes dílo vysoce ceněno, autorka pro ně dlouho hledala nakladatele. Kniha se v Rusku stala literární senzací a Jachina za ni posbírala několik významných cen, mezi jinými ruskou státní cenu Velká kniha, cenu Jasná Poljana a Kniha roku. V současnosti pracuje v oblasti reklamy a marketingu.
O knize napsali:
Zůstane pro mě záhadou, jak se mladé autorce podařilo napsat tak silné dílo oslavující lásku a něhu v pekle…
Ljudmila Ulická, současná nejznámější ruská spisovatelka
Je tu něco, co Guzel Jachina dokázala s úspěchem ztvárnit s úžasnou a vnímavou přesností: postoj žen k lásce. Ne k předmětu zbožňování, ale k lásce samotné.
Anna Narinskaja, literární kritička
Román nelze považovat za letmý pohled na období ruských dějin, není to ani pouze příběh neobyčejně silné mateřské lásky. Je to historie v historii, která nás katapultuje mimo čas a prostor mezi dávné zvyky a hluboce zakořeněný útlak.
ilLibraio.it
Zulejka otevírá oči je silný, poetický a strhující román. Svým nesmírně vnímavým jazykem vás přenese do časů strašlivého utrpení.
Johannes Groschupf, literaturkritik.de
Po přečtení románu Zulejka otevírá oči chcete pokračování. Toužíte se dozvědět, jak to s ní bylo dál, poté co skutečně otevřela oči, po všech těch strastech, které ji hluboce proměnily.
Michel Krielaars, nrc.nl
Ukázka:
Zulejku to odnáší vodní hlubinou někam dolů. V očích jí pluje hustá zeleň, těžkne a tmavne. Kolem ní je metelice bílých bublin, buší jí do tváře.
Sevřela rty – nedýchej, zataj dech.
Vzdálené světlo tančí, probleskuje jednou zdola, podruhé ze strany. Vzdaluje se. V dálce plavou velké tmavé siluety – hned nahoru, hned dolů. Úlomky? Lidi? Ryby?
Přitiskla ruce k hrudi, skrčila pod sebe nohy. Copy má ovinuté kolem krku.
Alláhu Všemohoucí, buď vůle tvá.
Točí se, převrací vzhůru nohama, bokem udeří o něco tvrdého.
Alláh vyslyšel tvoje modlitby a rozhodl se ukončit tvou životní pouť – zavřou se nad tebou vody Angary.
Bismilljachi rachmani rachim…
Do úst jí vniká voda – je nahořklá, skřípe mezi zuby.
Alchamdu lilljachi rabbi…
Spolkla nebo vdechla vodu. Tělo sebou škube, dává se do tance.
Aljamin… Aljamin… Alja…
Tělo sebou trhne naposled a zklidňuje se. Ruce visí jako šlahouny, nohy se roztahují od sebe. Copy se natahují vzhůru, pomalu se vlní jako vodní řasy. Zulejka se potápí – tváří dolů, copy nahoru. Níž, ještě níž, až k samotnému dnu. Chodidla klesají do měkkého bahna, kolem nich se zvedá vláčný, líný černý oblak. Kotníky. Kolena. Břicho.
Vtom se náhle probudí dítě. Kopne nožkama, podruhé, potřetí. Tlačí ručičkama, kroutí hlavou, hází sebou. Zulejčino břicho se třese – uvnitř kopou malinkaté patičky.
Zulejčiny nohy zareagují, vystřelí dopředu. Ještě jednou. A znovu. Odrážejí se ode dna. Stahují se k sobě a roztahují. I ruce se spojují a zase roztahují.
Zulejka vyplouvá nahoru. Z rozjitřeného vlnícího se jílovitého oblaku vystupuje ke vzdálené světlé zčeřené hladině. Skrz malachitovou vodní hlubinu – nahoru, výš, výš.
Zabírá rukama a nohama silněji – stoupá rychleji. Popadne ji jakýsi pružný studený proud a unáší s sebou.
Do očí ji uhodí oslepující stěna bílého světla. Zulejka hněte rukama vodu, křičí, kašle. Hrdlo ji bolí – od nosu až po vnitřnosti. Vítr uchopí její tvář,
v uších slyší křik racků, hučení vln. Koutek Zulejčina oka zasáhne kousek šíleně modrého nebe. Opravdu vyplavala na hladinu?
Voda kolem se vaří, pění, klouže zpod prstů. Není čeho se chytit. Zulejka neumí plavat. Nohy ji znovu stahují dolů. Copak půjde ještě jednou ke dnu? Horizont se znovu naklání a ztrácí, hlava se potápí. Alláhu…
Čísi ruce ji táhnou za cop nahoru.
Foto: www.eprostor.com
