V socialistickém Československu byl příliš černý, v Nigérii zas příliš bílý… Pravdivý příběh Oboneta S. Ubama Sedm let v Africe odkrývá, že v Nigérii se neuvěřitelné stává skutkem každý všední den. Nakladatelství Prostor představilo v uplynulých ročnících Velkého knižního čtvrtka několik nebeletristických titulů, které se staly událostmi sezóny: Příběhy Staré dámy Tomáše Macka (2013), Českého krtka v CIA Vladimíra Ševely (2015), Nesmrtelnou túru do Compostely Jean-Christopha Rufina (2015) a Raději zešílet v divočině Aleše Palána (2018). Letos 14. března se mezi tyto majstrštyky zařadí životopisná kniha Oboneta S. Ubama Sedm let v Africe, jež nabízí vpravdě hollywoodský příběh, přesněji hned několik najednou.
Především je to příběh moravského hocha, který byl nejprve v socialistickém Československu příliš černý, a když se pak vydal za svým otcem do Nigérie, byl zas najednou příliš bílý… Dalším příběhem je setkání jeho rodičů, kteří se seznámili během studií v Kyjevě a byli od sebe následně násilně odtrženi, pročež nezbylo než se rozvést a na společný život co nejrychleji zapomenout.
Následující kapitolou je nekonečné úsilí mladého muže z Evropy, který dal umírajícímu otci slib, že se o rodinu jakožto nejstarší syn postará. Takový slib je těžké umírajícímu otci nedat, ještě těžší je ho potom splnit. Jelikož Nigérie je zemí, kde se nevěří v budoucnost, v budování něčeho trvalého, každý si chce urvat co nejvíc hned teď, protože kdo ví, co bude zítra… Dlouhý africký boj mladíka z Bruntálu začíná. Každý ho chce o něco připravit, každý mu něco závidí a každý v něm vidí především překážku na cestě za vlastním blahobytem.
Pestrý a napínavý příběh Oboneta S. Ubama jakýkoliv romanopisec jen těžko trumfne! Vydává Prostor 14. března 2019 v rámci Velkého knižního čtvrtka.
Ve vyprávění Sedm let v Africe se mísí evropské s africkým, stejně jako je tomu u samotného autora knihy. Opustil pohodlný život v Evropě jen proto, aby ochránil a zajistil širokou rodinu, kterou vlastně příliš nezná. O to lépe a rychleji ji však pozná po otcově pohřbu…
Je třeba se rychle zorientovat. Rodinný majetek totiž není nutné chránit jenom vůči okolnímu světu, ale rovněž vůči samotným členům rodiny, kteří na nic nečekají a chtějí si přivlastnit, co se dá – dokud si toho ten zelenáč z Evropy nevšimne. Věřit tak nelze nakonec nikomu, stejně jako je dobré přestat si dělat liché naděje na brzký návrat do Prahy, na návrat k předchozímu životu.
V knize Sedm let v Africe čteme barvité líčení úmorného boje, kde se každá nedůslednost a každý nedůrazný projev síly okamžitě vymstí. Je třeba být neústupný a být neustále ve střehu… Ono mísení západního a afrického světa se nicméně občas projeví i v komickém detailu, kupříkladu když si vypravěč na otcově pohřbu zjednává respekt tím, že burácivě odříkává citát z Bible, který zná ovšem nazpaměť jen díky filmu Pulp Fiction.
Anotace:
Odvahu nevzdat boj, který se zdá předem ztracený, projevil autor po smrti svého otce, když dobrovolně odešel z Česka do Nigérie, aby odvrátil pád hrozící jeho rodině.
Do Afriky se vrací jako dědic otcova trůnu, následuje volání dávné rodové tradice a přebírá odpovědnost za osud rodiny, kterou však sotva zná. Na této cestě nachází nejen své kořeny a novou identitu, ale často se také ocitá na pokraji smrti, opuštěn blízkými i svou životní láskou a vydaný všanc jednomu z nejnebezpečnějších míst naší planety. Skutečný příběh přináší čtenářům syrovou výpověď o drsném životě na africkém kontinentu a ukazuje, že i v nejtěžších chvílích si lze zvolit cestu svobody a naplnit své životní poslání.
Cena: 347,- Kč
Facebook: facebook.com/nakladatelstvi.prostor
O autorovi:
Obonete S. Ubam se narodil české matce a nigerijskému otci. Vyrůstal s matkou a otčímem v Bruntále a v patnácti letech odjel poprvé do Nigérie, aby blíže poznal svého otce, generála policie. Po návratu do České republiky odmaturoval a nastoupil na Vojenskou akademii ve Vyškově. Po absolutoriu pokračoval v profesionální službě na oddělení zahraničních styků na ministerstvu obrany. Po ukončení vojenské kariéry se stal spoluzakladatelem Ligy etnických menšin ČR, později vystudoval práva, působil na několika manažerských postech a nakonec se začal věnovat budování česko-nigerijských obchodních vztahů. Po náhlém úmrtí svého otce se odstěhoval do Nigérie, kde převzal vedení rodinné firmy. Za přínos k rozvoji nigerijského kmene Annang mu byl udělen tradiční šlechtický titul. Po sedmi letech strávených v Africe přesídlil do Španělska, kde založil realitní kancelář.
Ukázka:
Kadetní škola
Krejčí mi vzal míry a ušil několik uniforem. Každá z nich se skládala z košile s krátkým rukávem, kalhot s opaskem, sandálů a nízkých bagančat. Na běžné nošení a do učeben byla určena uniforma zelená. Pro volný čas a práci na rajónech byla uniforma béžová. Bílá byla pouze pro slavnostní příležitosti a bohoslužby. Zbytek výbavy kadeta tvořila matrace, malá dřevěná skříňka na proviant a pár dalších drobností.
Projeli jsme kolem budovy velitelství, před kterou parkovalo několik vojenských džípů a náklaďáků. Vedle nich stáli seřazeni výcvikoví instruktoři a poslouchali důstojníka v černém baretu.
Zastavili jsme před malým komplexem budov s velkým oranžovým nápisem Tiger House a neuměle namalovanou tygří hlavou. Řidič mi pomohl s bagáží až k mříži u vstupu, rozloučil jsem se s otcem a obtěžkán všemi zavazadly jsem prošel vchodem.
Na atriovém prostranství jsem uviděl asi třicet kadetů nižších ročníků, jak klečí
v několika řadách v písku s rukama za hlavou. Několik starších kadetů se mezi nimi procházelo, kopalo je do žeber a bilo kovovými tyčemi a koženými opasky. Přímo před nimi na židli seděl svalnatý kadet s vyholenou hlavou a s potěšením sledoval, jak chlapci ječí a svíjejí se bolestí.
Někteří byli ještě docela malí, ne víc jak třináctiletí, po tvářích se jim kutálely slzy. Čím víc chlapci kňučeli a prosili, tím víc je jejich trýznitelé bili. Řezali do nich jako do tažných koní, hlasitě o tom vtipkovali a uznale mručeli pokaždé, když se někomu z nich podařila dobrá rána.
Vyholený přistoupil k jednomu z klečících kadetů a vší silou ho kopl do břicha. Chlapec nadskočil, popadl se za břicho a smotaný do klubíčka se mlčky s vyraženým dechem začal svíjet bolestí.
Hned k tomu chudákovi přiskočili, chytili ho za ruce a nohy a nataženého, břichem dolů, ho zvedli, aby ho ten vyholený mohl snáze dorazit. Nezaváhal ani na okamžik a kopl ho ještě dvakrát prudce do žeber a pak ještě seshora do ledvin. Chlapec umlkl. Kroutil se bolestí, lapal po dechu a křečovitě zarýval prsty do písku.
Nikdy jsem nic podobného neviděl. Zažil jsem přirozeně pár školních strkanic se spolužáky, ale nikdy nic, co by se tomuhle alespoň vzdáleně podobalo. Praštil jsem kufry o zem a vyběhl před budovu za otcem, který právě nastupoval do auta.
„Tady mě nemůžeš nechat, táto, jsou jako zvířata!“ zajíkal jsem se.
Podíval se na mě tvrdým pohledem: „Synku, všichni teď musíme trošku strádat.“
Kývl na šoféra a služební sedan zmizel v mračnu prachu.
Mezitím se u vchodových mříží shromáždila skupina kadetů. Zvědavě po mně pokukovali a něco si mezi sebou šuškali. Byl jsem jediný oigbo, běloch, v celé škole. Pak mě zavedli k mé posteli v ubikaci a pomohli mi odnést věci.
Takzvaná ložnice byla asi patnáct metrů dlouhá a šest metrů široká hala s několika vytlučenými okny, bez omítky, beze světel a bez nábytku. Stěny z holých cihel byly počmárané křídou a podlaha z hrubého betonu byla pokryta téměř souvislou vrstvičkou jemného pouštního písku. Jediným zařízením byly kovové patrové postele.
Seděl jsem na bobku na drátěné posteli a brečel. S nudlí u nosu jsem měl za dvě hodinky náprsenku košile od slz zmáčenou tak, že vypadala, jako bych se v ní byl právě potápět. Jen jsem bez hnutí seděl a zcela odevzdaně zíral na protější zeď. Už čtyři měsíce jsem se pokoušel z Nigérie dostat, a jediným výsledkem bylo to, že jsem skončil tady. Navíc soudě podle toho, čeho jsem byl před chvílí svědkem, jsem se odsud ve zdraví nemusel dostat už nikdy.
Z chmurných myšlenek mě vytrhly až údery do zavěšené kolejnice. Bylo sedm hodin a byl čas jít na večeři. Odevzdaně jsem vstal, otřel si obličej a následoval ostatní studenty do jídelny. To byla velká přízemní budova s betonovou podlahou a prázdnými okenními rámy. Odporně páchla a dlouhé dřevěné stoly s lavicemi byly nechutně lepkavé.
Posadil jsem se ke stolu svého ročníku hned vedle výdeje. Vytáhl jsem si z brašny plastový talíř a příbor jako ostatní kadeti a čekal jsem. Každý stůl měl určeného výdejce, který vždycky z kuchyně přinesl umělohmotný lavor s kašovitou hmotou. Ten potom jídlo rozděloval.
Jídla nebyl dostatek, takže každý dostal jen směšnou porcičku. Maso nebylo vůbec a jen čas od času ho nahrazovaly úzké proužky vařené hovězí kůže a jednou týdně jedna sardinka z konzervy. Hlavní složkou naší stravy měly být bílkoviny, a tak jsme mívali vařené fazole, fazolovou polévku, fazolovou kaši, fazole s rýží, fazole s bramborami
a dokonce i fazolový dezert.
Zbývající místa v jídelníčku doplňovaly lokální speciality z jakéhosi těstíčka a lepkavé omáčky. Měly to být tradiční nigerijské pokrmy, které se jedí rukama tak, že se těstíčko uhněte do malé kuličky, a ta se pak namáčí do omáčky a bez kousání polyká.
V provedení našich kuchařů ale připomínaly spíš podivné želé. Na podobnou stravu jsem absolutně nebyl zvyklý a nebyl jsem schopný ji do sebe dostat.
První týden mi to až tak nevadilo, kupoval jsem si chleba a vajíčka v malé kantýně u velitelské budovy, ale potom mi došlo kapesné. Ostatní kadeti, kteří ve škole trávili již několikátý rok, věděli, jak se o sebe postarat, a tak jsem se to od nich učil i já. Předně jsme nakupovali sušené garri, mletý maniok vzdáleně připomínající bramborovou kaši v prášku.
Garri stačilo smíchat s vodou a dochutit pár kostkami cukru a hrstkou buráků. Vody muselo být opravdu hodně, protože právě ta člověku zaplnila žaludek. Nad jedním ešusem se nás potom sešlo pět až šest a každý si postupně bral po lžíci, dokud nebyl ešus prázdný.
Velmi rychle mě hlad naučil i jídlo krást nebo žebrat u spolužáků, které přijel navštívit někdo z rodiny.
Po pár týdnech mě přijel otec a přivezl mi s sebou celé grilované kuře! Počkal jsem si, až všichni spolubydlící odejdou na oběd. Potom ještě se spolužákem, kterého se mi nepodařilo zbavit, protože ucítil vůni z balíčku, jsme ho v mžiku celé doslova zhltli. Tedy až na pár kostí, které zůstaly ležet na podlaze.
Když se z oběda vrátil další spolubydlící, stál tam s vyvalenýma očima a do široka otevřenou pusou a nevěřícně zíral nejprve na nás a pak na kosti. Nakonec si téměř v slzách kleknul na zem, kosti obratně sesbíral a úplně zpitomělý si je tak, jak byly celé od prachu, začal překotně cpát do pusy.
Stávalo se, že když nám v jídelně rozdělili porce, museli jsme všichni vstát a se zavřenýma očima se nahlas pomodlit. Na to právě čekali naši muslimští spolužáci, kteří se před jídlem modlit nemuseli a dokázali během těch několika vteřin naše jídlo spořádat a utřít si pusu.
Když jsme konečně otevřeli oči, divili se společně s námi, jak k tomu zázračnému zmizení fazolí došlo. A tak jsme se všichni naučili modlit s jedním okem otevřeným, přestože nám pak pastor během kázání vyhrožoval, že za to jednou všichni skončíme v pekle.
Uběhlo pár týdnů a z vyjeveného moravského hošíka se stal ostřílený mazák, bezvadně fungující v rámci každodenního školního života. Stále jsem však v sobě udržoval plamínek naděje, že se vrátím zpátky na gymnázium v Bruntále.
Zaměřil jsem se proto na intenzivní studium angličtiny. Ostatními předměty jsem se absolutně nezabýval, sedával jsem v zadních lavicích a jen se šprtal slovíčka, fráze a vazby, abych až z toho pekla vypadnu, odjel na co nejpěknějším anglickém koni.
Samotná výuka probíhala naprosto odlišně od toho, na co jsem byl z Evropy zvyklý. Učitelé nosili maskovací uniformy a místo ukazovátka krátké bičíky. Mrskání bylo na denním pořádku a častokrát, když jsme například hrávali fotbal, jsem viděl záda svých spolužáků posetá jizvami od biče nebo důtek.
V hodinách se nikdy nikdo neodvážil vyrušovat. I během přestávek nám stačilo jenom zaslechnout dupání kanad na chodbě, a okamžitě jsme se postavili do pozoru. Kázeň byla vskutku dokonalá. Udržovali ji především samotní studenti.
Z nejstaršího ročníku byl vždy zvolen ten nejsilnější a nejúspěšnější kadet a byl jmenován headboyem, tedy prvním kadetem školy. Ten si pak zvolil svoje prefekty, taktéž studenty nejvyšších ročníků, kteří měli na povel stravování, samostudium, rajony, sport nebo společenské aktivity.
Záleželo vždy na osobnosti headboye, jaký druh lidí si pro dané funkce zvolí. Náš headboy se jmenoval Emmanuel Bubba a byla to obrovská svalnatá gorila s vyholenou lebkou a malýma tupě krutýma očima. Byla to tatáž gorila, kterou jsem viděl kopat do nebohého kadeta v den, kdy jsem přijel. A Bubba si k sobě vybral podobná násilnická individua jako prefekty.
Největším postrachem byl Abdul. Mladík černý jako beduínská bota, s postavou boxera polotěžké váhy, tvrdými rysy a vystouplými klouby na obrovitých pěstích. Byl prefektem tělocviku, a byl to právě on, kdo mi uštědřil první velký výprask, když jsem se místo povinného ranního mílového běhu schoval pod postel.
Spráskal mě tak, že jsem se z rozcvičky už víckrát neulil. Abdul se svou brutalitou doslova pyšnil a skutečný postrach z něj udělalo to, když během razie přelomil jednomu z mladších kadetů loket ocelovou tyčí ve chvíli, kdy ho chtěl přetáhnout přes záda, a ten nebožák si je kryl rukou.
Zpočátku mi všechno to bití připadlo nelidské a kruté, ale časem, když se i moje srdce, mysl a tělo začínaly obalovat tvrdou slupkou, stávalo se mi veřejné bití vyhledávanou zábavou tak jako ostatním kadetům. Vzhledem k tomu, že jsem byl studentem třetího ročníku, měl jsem tudíž i já k dispozici celé dva ročníky mladších studentů na hraní. Netrvalo dlouho a naučil jsem se svou senioritu vůči nim důsledně uplatňovat.
Jedna věc však byly běžné disciplinární tresty a věc druhá byly tresty za krádež. Nigerijská mentalita pohlíží na krádež jako na zločin těžší než například znásilnění nebo zabití. Krádeže bývají trestány buď davovým lynčem a upálením přímo na místě, nebo později policií v zadržovací vazbě. Zpravidla to obnáší týrání nebo přímo zastřelení. Mrtvá těla zastřelených provinilců jsou potom pro výstrahu vystavována před policejními stanicemi.
Obdobně se tato provinění trestala i v Command School. Poprvé jsem měl možnost vidět podobnou situaci zblízka až po více než dvou měsících pobytu, a jak jinak, stála opravdu za to. Bylo to už v době, kdy jsem se doslova propral, prožehlil a procídil na privilegovanou pozici chráněnce headboye Bubby. Nesdílel jsem už ohromnou ložnici s desítkami kadetů, nýbrž jsem byl ubytován v pokoji hned vedle toho Bubbova. Nikdo z mazáků ani prefektů si na mě už nedovolil vztáhnout ruku.
V pokoji nás bylo celkem šest. Jimmy, Bitrus, Christopher, Lafia, moje maličkost a ještě jeden mladší kadet, kterého jsme využívali jako uklízečku, hospodyňku a pucfleka v jednom. Chodil k pumpě pro vodu, zametal podlahu, příležitostně pral deky a uniformy a čas od času zašel koupit i něco malého do kantýny. Podobné úsluhy jsme zase my privilegovaní poskytovali Bubbovi.
Ke mně byl Bubba, díky mému evropskému původu, shovívavý a nezadával mi téměř žádné úkoly. Jen tu a tam jsem mu doběhl pro něco do kantýny nebo ho s jeho kumpány po večerech bavil češtinou.
Toho rána se rozletěly dveře a v nich stál Tony, prefekt samostudia. V ruce měl svazek několika širokých kožených opasků s masivními sponami, které se výhrůžně pohupovaly. Hned jak vykopl dveře našeho pokoje, mrštně jako kočka se jediným skokem přenesl k Jimmyho posteli a ještě spícímu mu dupl na obličej. To Jimmyho naprosto paralyzovalo, ale nás ostatní to naopak vystřelilo z postelí.
Jimmy zasténal a vyprskl spršku slin a krve. Bitrus, který se jako první zorientoval, vyskočil z postele a vyrazil ke dveřím. Tony ho však zaregistroval a jedním mocným máchnutím opasků ho šlehnul dobře mířenou ranou přes hlavu a ramena. Bitrus se zakymácel. Pleskavá rána, která ho v trysku zasáhla nečekanou silou, ho vychýlila
z osy a on narazil hlavou do rámu dveří. Sesunul se k zemi.
Tony udělal efektní půlobrat a začal masírovat záda sérií ran napůl omráčenému Jimmymu. Jimmy vyl a kňučel jako pes a po čtyřech se snažil uniknout z dosahu opasků. Byl však příliš drobný a každá další rána ho vždy srazila k zemi. Bitrus, který se mezitím taky trochu zmátořil, dostal okamžitě několik dalších ran.
Bylo vidět, že Tonymu pětiletý pobyt v Command School dal dokonalou techniku mrskání. Strašlivý výprask, který uštědřoval nebohému Jimmymu a Bitrusovi, vypadal jako baletní představení. Rány zasazoval tak přesně a pravidelně na všechny strany, že se ani jednomu nepodařilo zvednout a utéct. Jeho pohyby byly brutálně precizní a zároveň velmi elegantní.
Když postupně oba chlapce vypráskal až na dvůr, zakončil svou impozantní show několika kopanci do žeber a ledvin. Zkrvavení a pomočení chlapci těžce oddychovali a od nozder zabořených v písku se jim vířil prach.
„Zkurvení zloději,“ zasyčel Tony a odplivl si Bitrusovi na zátylek. Pak si namotal řemeny na zápěstí a s výrazem pýchy po dobře vykonané práci odkráčel do svého pokoje. Vzali jsme Jimmyho a Bitruse pod pažemi a odtáhli je do umývárny. Až když byli schopni mluvit, přiznali se nám, že je Bubba poslal k Tonymu do pokoje ukrást kšandy a kazetu s rapem.
Uplynulo několik dalších týdnů a já, již zcela přizpůsoben podmínkám v kadetce, jsem se rychle zdokonaloval v angličtině. Po brutálním výprasku Jimmyho s Bitrusem rozpustil Bubba svou kolonii chráněnců náhradou za nové a nezprofanované. Já jsem se elegantním „přemetem stranou“ dostal jako pucflek právě na Tonyho ložnici.
Mizerná strava a ještě horší hygiena si pomalu začaly vybírat svou daň. Naše ubikace neměly žádnou kanalizaci, pouze jakési vybetonované strouhy po obvodu atriového dvora. Do nich se vylévala špinavá voda, vyhazovaly odpadky a taky se do nich močilo.
Ne snad, že bychom neměli sociální zařízení, ale na zhruba dvě stovky kadetů ubytovaných v Tiger House byly jen tři záchody. Ty byly vyjma sobot vždycky bezpečně ucpané. V sobotu ale chodíval sám komandant na kontrolu rajonů, a záchody tak musely být perfektně čisté. Na jejich čištění bývali vybráni největší průšviháři, kteří s rukama zabořenýma v lepkavé hmotě vybírali krátkými motyčkami fekálie z přeplněných mís.
Pokaždé, když byly naplněny až po okraj, jejich obsah zpravidla přetekl a vytvářel na podlaze společně s močí odpornou lepivou a páchnoucí vrstvu. Nešťastníci z úklidového družstva v ní stáli bosýma nohama a vybírali smrdutou kaši plnou červů, larev a švábů. Začínali vždycky brzy ráno a po několika hodinách strašně páchli i vypadali. V jedenáct hodin, kdy přicházel komandant, však byly záchody v bezvadném stavu, leskly se a dokonce voněly.
Koupelna byla sice vykachlíkovaná, ale neměla ani sprchy, ani umývadla a ani přívod vody. Myli jsme se tam zásadně jen vodou ze školní studny, kterou jsme si sami přinesli v desetilitrových kanystrech, a to včetně čištění zubů, holení a kompletní koupele.
Blížily se vánoční prázdniny a s nimi vidina plného stolu, čisté vody a voňavé postele. Už jsme se všichni tetelili nedočkavostí a při vzájemném holení hlav hřebenem s žiletkou, důležitém společenském rituálu v životě kadetů, jsme se předháněli ve fantazírování o vánočních dobrotách a prsatých děvčatech ze sousedství.
Toho dne jsme měli večerní samostudium v učebnách jako každý den. Bylo už něco kolem deváté, když jsme venku zaslechli křik. Všichni jsme vyběhli ven a tam se nám naskytl pohled na krvavé divadlo. Velká skupina starších kadetů s tyčemi
a mačetami lynčovala nějakého člověka.
Byl to vyděšený, ani ne dvacetiletý mladík, ze kterého vlály cáry šatů nasáklých krví. Vrávoral, kulhal vlastně na obě nohy, jedna ruka mu bezvládně visela podél těla, zatímco se rozechvěle krčil před ranami. Supěl a v jeho vytřeštěných očích se zrcadlila smrtelná hrůza.
„Dopadli zloděje,“ zakřičel kdosi na vysvětlenou, aby všichni pochopili, zatímco na něj zběsilá horda kadetů sypala další spršku ran a kopanců.
Když konečně přestali, zůstal mladík bezvládně ležet v písku a jeho tělo začínalo zase pomalu přicházet k sobě. To však už tmu prořízla světla reflektorů komandantova džípu. Když džíp zastavil u seřadiště, komandant vystoupil v doprovodu vrchního seržanta, a aniž by se na toho nebožáka důkladněji podíval, nařídil ho zvednout
a připoutat k odpadní rouře vedoucí z nejbližší budovy.
Zkrvavený mladík byl tedy zvednut a odtažen a potom vkleče s rukama za zády připoután k rouře. Mezitím se vrchní seržant vrátil k džípu a vyndal útočnou pušku. Komandant spustil krátký projev na vybrané téma z desatera s důrazem na starozákonní spravedlnost.
Když komandant domluvil, dal pokyn vrchnímu seržantovi. Ten pomalu přistoupil k mladíkovi, natáhl závěr samopalu a skoro zálibně mu vložil hlaveň do úst. Klečící kluk ryčel strachem. Každým okamžikem mu měla kulka ráže 5.52 odervat temeno hlavy a udělat z jeho mozku krvavé graffiti. Zavřel jsem oči a začal se polohlasně modlit.
Vrchní seržant mu rameno přišlápl těžkou botou a zbraň odjistil. Mladík omdlel, sesul se k patě budovy a visel přivázaný za ruce jako hadrový panák. Komandant zavelel, aby byla uvolněna pouta, mladík byl naložen na korbu džípu a odvezen do skal. Tam byl zastřelen a ponechán napospas supům a divokým psům.
Když jsem se po pár měsících vrátil domů do Československa, byl jsem už někým jiným.
Foto: www.eprostor.com
