V prvním povídkovém souboru Nesnadné idyly, který nyní v překladu Kateřiny Vinšové vydává nakladatelství Dokořán, nás autor nejdříve zavádí do krajiny svého dětství, italské Ligurie, která je zde poeticky vykreslena. Následně realisticky líčí své zkušenosti v partyzánském odboji, které v něm zanechaly hluboké stopy. Kromě toho jsou zde zařazeny humorné povídky o prosťáčku Marcovaldovi a jeho životě ve velkoměstě.
Od narození Itala Calvina uplynulo letos 95 let. Byl nejen prozaikem, ale i esejistou, novinářem a redaktorem, tedy opravdu všestranným autorem. Je řazen mezi nejvýznamnějších italské autory druhé poloviny 20. století. Během svého pobytu v Paříži se stal členem skupiny Oulipo, založené francouzským spisovatelem Raymondem Queneauem. Calvinův román Když jedné zimní noci cestující, který vyšel rovněž v nakladatelství Dokořán, patří mezi nejdůležitější texty literární postmoderny. Za své dílo Calvino obdržel rovněž několik ocenění.
Anotace:
Tematicky i stylisticky různorodé povídky souboru Nesnadné idyly, jenž v českém překladu vychází poprvé, spojuje soustředěná vnímavost ke všemu, čím člověk o sobě vypovídá a čím věci vypovídají o člověku. Úvodní texty jsou vzpomínkami na krajinu dětství, na Ligurii – magický prostor mezi mořem a skalami. Zároveň jsou nejzřetelnějším dokladem lyrického základu calvinovského »realismu«, jedinečného daru básnického vidění, schopnosti předávat slovem neobyčejně přesné, čisté a emocionálně působivé obrazy. Další povídky evokují zkušenost odboje, války a násilí a bývají charakterizovány jako vyprávění s prvky napětí a hrůzy. Jiné čerpají z poválečného chaosu a zachycují obyčejné hrdiny s jejich primitivními touhami. Řada textů si pohrává s pohádkovou topikou a zvláštní blok pak představují povídky o prosťáčku Marcovaldovi, ve kterých je zobrazen fenomén moderního velkoměsta. Nesnadné idyly dokazují, že Italo Calvino je i v rámci maupassantovsko-čechovovské povídkové tradice zcela výjimečným autorem.
Z italského originálu Gli idilli difficili přeložila Kateřina Vinšová
Odpovědná redaktorka Klára Soukupová
240 stran
Cena: 298,- Kč
I druhý soubor povídek Nesnadné vzpomínky vychází česky poprvé, a to ve překladu Jiřího Pelána. Calvino si připomíná dobu svého dospívání, ale reflektuje také poválečnou změnu hodnot ve společnosti.
Anotace:
V Nesnadných vzpomínkách zobrazuje Italo Calvino proměnu italské společnosti a vztahů mezi generacemi – mezi otci »hospodáři« a vykořeněnými syny. Povídky z venkovského prostředí Ligurie, ve kterých je tematizován poválečný rozklad tradičních hodnot a společenství, jsou doplněny prózami, v nichž se autor vrátil do let svého dospívání. Vzpomíná na klíčové okamžiky, jež podmínily jeho příští životní volby: na vyhlášení války, brutální anexi francouzského Mentonu a na první zkušenost s válečným chaosem. Přestože mnohdy nese líčení rozchodu se starým světem příznak trpkosti a rozčarování, nepostrádají jeho povídky ani komický ráz a znovu jen potvrzují Calvinovo vypravěčské mistrovství.
Z italského originálu Le memorie difficili přeložil Jiří Pelán
Odpovědná redaktorka Klára Soukupová
104 stran
Cena: 198,- Kč
O autorovi:
Italo Calvino (1923–1985), prozaik, excelentní povídkář, esejista, novinář a nakladatelský redaktor, patří mezi nejvýznamnější italské autory druhé poloviny 20. století. Narodil se v Santiagu de Las Vegas na Kubě, dlouhá léta žil v Turíně, v roce 1967 se s rodinou přestěhoval do Paříže, kde se stal členem skupiny Oulipo. Zprvu se hlásil k neorealismu, později však v jeho díle převážila fantastika a experiment. Mezi Calvinovy nejznámější texty patří například: Neviditelná města (1972), Když jedné zimní noci cestující (1979), trilogie Naši předkové (1970), román Palomar (1983), Americké přednášky (1988) či množství povídek (souborně 1958).
Ukázka z knihy Nesnadné idyly:
Začarovaná zahrada
Giovannino a Serenella šli po trati. Dole bylo šupinaté temně blankytné a světle blankytné moře, nahoře nebe jen lehce žilkované bílými oblaky. Koleje se leskly a horkem byly rozpálené. Bylo hezké chodit po trati a daly se hrát různé hry, jako balancovat on na jedné koleji a ona na druhé, jít přitom kupředu a držet se za ruku nebo přeskakovat z jednoho pražce na druhý, ale na štěrk nedošlápnout. Giovannino a Serenella chytali kraby a teď se rozhodli, že prozkoumají trať až dovnitř tunelu. Hrát si se Serenellou bylo příjemné, protože nebyla jako ostatní holky, co se všeho bojí a při každém naschválu se hned rozbrečí. Když Giovannino řekl: „Půjdeme tamhle,“ šla Serenella bez odmlouvání za ním.
Pink! Trhli sebou a podívali se vzhůru. Nahoře na sloupu cvaklo rameno výhybky. Připomínalo železného čápa, který najednou sklapl zobák. Chvilku stáli s nosy vzhůru a dívali se. Škoda že to nezahlédli! Teď už to neudělá.
„Přijíždí vlak,“ řekl Giovannino. Serenella zůstala na koleji. „Odkud?“ zeptala se. Giovannino se rozhlédl, tvářil se, že se vyzná. Ukázal na černou díru tunelu, která se chvilkami rýsovala jasně a chvilkami byla zastřená třaslavou neviditelnou párou stoupající ze štěrku na trati.
„Odtamtud,“ řekl. Jako kdyby už slyšeli jeho funění, ozývající se z tunelu temněji, a jako by ho už viděli, jak se na ně znenadání řítí s lomozem, dýmem a ohněm a s koly nemilosrdně polykajícími koleje. „Kam půjdeme, Giovannino?“ Směrem k moři rostly vysoké šedé agáve s neproniknutelnou pichlavou růžicí. Nahoře se táhl plot porostlý povijnicí se spoustou listí, ale bez květů. Vlak zatím nebylo slyšet, možná jede nehlučně s vyhaslou lokomotivou a pak na ně najednou vyskočí. Ale to už Giovannino našel v plotě škvíru. „Tudy.“
Pod popínavou rostlinou byl starý drátěný plot na spadnutí. V jednom místě se ohrnoval od země jako růžek stránky. Giovannino už vklouzl dovnitř a skoro zmizel.
„Pomoz mi, Giovannino!“ Ocitli se na všech čtyřech na záhonku v jednom koutě zahrady, vlasy měli plné suchého listí a hlíny. Všude kolem bylo ticho, ani lístek se nepohnul.
„Půjdeme,“ řekl Giovannino a Serenella odpověděla: „Ano.“ Byly tam starodávné vysoké blahovičníky s narůžovělými kmeny a štěrkem vysypané cestičky. Giovannino a Serenella procházeli cestičkami po špičkách, aby jim štěrk moc nekřupal pod nohama. Co kdyby přišli majitelé?
Všechno bylo tak krásné, úzké vysokánské klenby z prohnutých listů blahovičníků a výkrojky nebe. Jenom pořád pociťovali jakousi vnitřní tíseň z té zahrady, která není jejich a z níž budou možná za chvilku vyhnáni. Ale neozýval se žádný hluk. Z keře planiky v jednom ohybu vzlétlo s křikem hejno vrabců. Pak se zase rozhostilo ticho. Co když je to opuštěná zahrada?
Avšak stín vysokých stromů najednou skončil a oni se ocitli pod širým nebem, před nimi byly pěkně upravené záhonky s petúniemi a svlačcem a cestičky a taky balustrády a špalíry zimostrázů. A na vyvýšeném konci zahrady stála veliká vila s blyštivými skly a žlutooranžovými závěsy.
A všude pusto. Chlapec s dívenkou kráčeli po štěrku obezřetně. Co když se prosklené dveře znenadání otevřou dokořán a na terasách se objeví přísné panstvo s obrovitými psisky, které vypustí na cestičky. U jedné stružky našli kolečko. Giovannino ho vzal za držadla a tlačil ho před sebou, kolo při každém otočení zaskřípělo. Serenella si do něho sedla a takhle jeli mlčky vpřed, Giovannino tlačil kolečko i s ní podél záhonků a fontánek.
„Tamhletu,“ pronesla čas od času potichu Serenella a ukázala na nějakou květinu. Giovannino kolečko postavil, šel ji utrhnout a podal jí ji. Už z nich měla celou krásnou kytici. Jenže až budou na útěku odsud podlézat plot, bude ji muset zahodit.
Takhle se dostali až na volné prostranství, kde štěrk končil a byla tam dlažba usazená v betonu. Uprostřed toho prostranství zel veliký obdélník: bazén. Došli až k němu. Byl bleděmodře vykachlíčkovaný a až po okraj plný čiré vody.
„Skočíme tam?“ zeptal se Giovannino Serenelly. Určitě to muselo být nebezpečné, když se jí zeptal a neřekl jenom: „Skákej!“ Ale voda byla průzračně modrá a Serenella se ničeho nebála. Vysedla z kolečka a odložila do něho kytici. Plavky už měli na sobě, byli přece chytat kraby. Giovannino skočil, ne z můstku, protože žblunknutí by nadělalo hluk, ale z okraje. Nořil se čím dál hlouběji do vody s otevřenýma očima a neviděl nic jiného než azurovou modř a ruce jako růžové ryby. Ne jako v mořské vodě plné beztvarých zelenočerných stínů. A nad sebou růžový stín: Serenella! Chytili se za ruce a vynořili se na opačném konci, trochu s obavami. Ne, opravdu je nikdo nepozoroval. Nebylo to tak krásné, jak si představovali. Pořád v nich zůstávala špetka hořkosti a bázně, že jim tohle všechno nepřísluší a že je odtud můžou každou chvíli vyhnat.
Vylezli z vody a hned vedle bazénu uviděli ping-pongový stůl. Giovannino vzal okamžitě pálku a poslal míček na druhou stranu. Serenella mu ho hbitě vrátila. Pinkali si takhle zlehýnka, aby je ve vile nezaslechli. Pak se však jeden úder odrazil do výšky a Giovannino, když ho chtěl krýt, odpálil míček moc daleko. Narazil do gongu zavěšeného mezi sloupy besídky a ozval se dlouhý ponurý zvuk. Děti se skrčily za záhonek pryskyřníků. Vzápětí se dostavili dva číšníci v bílých kabátcích, přinášející veliké podnosy, které odložili na kulatý stůl pod žlutě a oranžově pruhovaným slunečníkem, a zase odešli.
Giovannino a Serenella přistoupili ke stolu. Byl tam čaj, mléko a piškot. Nezbývalo než si sednout a posloužit si. Nalili si dva šálky a ukrojili dva plátky piškotu. Ale nedokázali v klidu sedět, posedávali jen na krajíčku židle a poklepávali nohama. A nedokázali si pochutnat na moučníku ani čaji s mlékem. Se vším v zahradě to bylo takhle, každá věc byla krásná, ale nemohli si jí užít, v nitru pociťovali rozpaky a strach, že si s nimi jen osud zahrává a že se z toho budou muset brzy zodpovídat.
Pomaloučku polehoučku se přiblížili k vile. Škvírami mezi lištami okenice uviděli uvnitř krásný stinný pokoj se sbírkami motýlů na stěnách. A v té místnosti byl bledý chlapec. Nejspíš mu, šťastlivci, vila a zahrada patřily. Seděl v lehátku a listoval tlustou obrázkovou knihou. Měl jemné bílé ruce a pyžamo upnuté až ke krku, třebaže bylo léto.
Jak ho tak děti pozorovaly přes okenici, neklid je pomalu opouštěl. Zdálo se totiž, že bohatý chlapec sedí, listuje stránkami a rozhlíží se kolem sebe s ještě větší úzkostí a neklidem než oni. Vstal opatrně, jako by se bál, že každou chvíli může někdo přijít a vyhnat ho, jako by měl pocit, že tu knihu, to lehátko, motýly v rámečcích na stěnách a zahradu s fontánkami a svačinami a bazény a cestičkami dostal nějakým hrozným omylem, takže si jich nemůže užívat, a jen pociťuje trpkost toho omylu, jako kdyby si za to mohl sám.
Bledý chlapec přecházel kradmými kroky po stinném pokoji, bílými prsty hladil okraje vitrínek s motýly a zastavoval se a naslouchal. Giovanninovi a Serenelle se uklidněné srdce znovu rozbušilo, a ještě prudčeji. Bylo to strachem z jakéhosi prokletí, které viselo nad vilou a zahradou, nad všemi těmi krásnými a příjemnými věcmi, jako pozůstatek po nějaké křivdě spáchané kdysi dávno.
Mraky zastřely slunce. Giovannino a Serenella se potichounku odkradli. Svižným krokem procházeli cestičkami nazpátek, ale neutíkali. Po čtyřech podlezli plot. Našli krátkou a kamenitou pěšinu mezi agáve vedoucí na malou kamenitou pláž s kupami chaluh podél břehu. A tak si vymysleli skvělou hru: bitvu chaluhami. Házeli jich po sobě plné hrsti až do večera. Na Serenelle je fajn, že nikdy nebrečí.
Foto: www.dokoran.cz
