Podmanivý dobrodružný příběh nás vtáhne do doby před třemi tisíci lety. Hlavním hrdinou je mladý Řek Bríseus, který se se svými druhy vrátil z dlouhé plavby za ostatky mytického předka, geniálního architekta Daidala. Má v plánu usadit se v rodné Trifýlii a založit rodinu s krásnou Egypťankou Amiai. Krutě zlomyslný osud jeho plány naprosto převrátí.
Doma vypukly boje o následnictví na trůně, jeho láska je unesena a on sám je ohrožen na životě. S pomocí přátel šťastně unikne smrti na palubě lodi a po dobrodružné plavbě najde nové působiště v tajuplném egyptském městě Ictaueji. Zde vstoupí do malířské dílny a díky ní je vtažen do bizarních záhad kolem zakázaného kultu boha Atona. Nový život mu přinese množství nečekaných překvapení a nástrah i šťastných shledání…
Košatý a vrstevnatý příběh mladého Řeka nadchne milovníky historických románů. Můžeme jej úspěšně zařadit po bok Waltariho Egypťana Sinuheta, Prusova Faraona nebo staroegyptských románů Christiana Jacqa.
Ukázka z knihy
Pomyslel jsem na Wonšet a znepokojeně se ohlížel. Pytel s kočkou bezvládně visel mezi ostatními zavazadly na boku velblouda. Jako by zaznamenala mou starost, náhle se ve své temnici úpěnlivě rozmňoukala. Možná cítila bouři.
Houkl jsem na jednoho z beduínů, že bohyně je neklidná a že skrze její nelibost hrozí výpravě ze strany bohů nepříjemnosti. Muž vzal pytel na svá záda, ten se však zazmítal a zevnitř zaznělo hrozivé zavrčení. Nadhodil jsem, že rád Wonšet zase ponesu a budu k ní promlouvat příslušné modlitební formule, když mi rozváže zápěstí. Beduin byl poněkud nesvůj, stále těkal zrakem, obhlížel obzor a nakonec pravil:
„Dobrá, Achajče, rozvážu ti ruce, když pytel s černou bohyní poneseš a uklidníš její nespokojenost.“ Odlil z měchu do skořápky velkého ořechu trochu vody. „Dej jí pít, ať se upokojí. Koně a velbloudi ji na hřbetě nesnesou, neboť sebou zmítá a mňouká, když zavětří jejich pižmo. Všiml jsem si dobře, že u tebe je vždy krotká a spokojeně si brouká svá božská tajemství. Ale opovaž se toho zneužít! Víš, že rychlejší než šíp být nemůžeš, i kdybys neměl spoutané kotníky.“
Melampús kráčel vedle mne a významně na mne pohlédl. I zavolal jsem na beduína:
„Rozvaž tedy ruce i tomuto černochovi, neboť jsem se s ním při cestě spřátelil a bojím se jeho závisti, budu-li mít úlevu, kterou on nemá. Mohl by mne ze závisti nad tvou shovívavostí v noci napadnout, neboť černí muži jsou od přirozenosti divocí.“
Beduín se poněkud bázlivě podíval na pytel a pak bez velkých okolků povolil i Melampodovi pouta, řka:
„Dobrá, bude moci skládat zavazadla, kdyby se přihnala bouře, ale ani jeho černá pokožka není neproniknutelná pro hrot dobrého šípu!“
Myslím, že bystrý Melampús pochopil má slova a nebral je vážně ani na okamžik. Právě jsme zdolávali táhlý písečný přesyp a po pravici jsem v dáli zahlédl něco, co mohlo být osaměle rostoucím stromem. Tím směrem snad ležela řeka. Melampús ode mne převzal pytel s Wonšet. Pak náhle vše zmizelo.
Bouře se přihnala úděsnou rychlostí. Nejprve se rychle setmělo a vzduch zhoustl vířícími zrnky písku, která se drala do nosu, očí a úst. Velitel sháněl rychlými povely všechny do kruhu. Vaky a truhlice se zbožím se kupily na hromady a velbloudi klekali jeden vedle druhého, aby jejich těla vytvořila hradbu.
Kratičký okamžik jsem se zastavil v předklonu a přede mnou na písek dopadl Melampús. Otroci přidřepli tvářemi k sobě a my jsme učinili totéž, abych mohl nepozorovaně vytáhnout drahocenný střep. V předklonu jsem jím přeřízl pásek kolem kotníků a předal jej Melampodovi. Karavana se uzavírala do ochranného kruhu.
Po jednom zvlášť silném nárazu smrště jsem se napůl vztyčil, popadl kočičí pytel, a když mne jeden z beduínů chtěl stáhnout zpět k zemi mezi ležící otroky, vytrhl jsem se mu a rozběhl se přímo do neprůhledného, zlověstného víru. Ani nevím, kterým smyslem jsem zaznamenal Melampodovu siluetu ubíhat nedaleko sebe. Obalil jsem si tvář volným koncem pytle a probíjel se ze všech sil do skučící tmy.
Zaznamenal jsem letmo dotek Melampodovy dlaně, chopil se jí, a nazdařbůh jsme klopýtali a kličkovali vpřed, padali a znovu vstávali jako slepci, neboť nebylo vůbec možné mít otevřené oči. Písek mne dusil čím dál tím více. Abychom zmátli případné stíhatele, zatočili jsme ostře doprava, neboť jsem si pamatoval, že putujeme po levém břehu Nilu. Ubíhali jsme vírem běsnícího živlu už dost dlouho, ždímal jsem na každý další krok zbytky sil z nějakých záhadných hlubin a doufal jsem, že nás přízeň naší bohyně ochrání, když je s námi její živá podoba. Pak mi náhle došel dech, země pod nohama i Melampodova dlaň kamsi zmizely, padal jsem a pytel kamsi odlétl, a pak jsem se už ani nesnažil o nic, jen se v pudu sebezáchovy schoulit.
Písek mne zcela obklopil, nalezl jsem polohu, kdy jsem mohl přes dlaň trochu dýchat, a už nevím, jak dlouho jsem takto vydržel. Nechápal jsem, co se se mnou stalo, bylo to tak podivné. Ležel jsem se semknutými víčky a nevěděl, kde je nahoře a dole. Vzdálené obrazy domova v modrozeleném oparu Egejských ostrovů mi vyvstaly v mysli jako navždy ztracená vidina a pak se přetavily v žlutošedé útesy, čnící z bezbřehého písečného moře.
Kterým bohům bude asi činit potěšení, až Bríseovo tělo rozchvátí sup či šakal a duch se odpoutá k věčné pouti do neznáma? Změtí těchto trudných úvah zčistajasna prorazilo prudké slunce, hukot ustal, když se ústa bouře zavřela, a jen vzduch se chvěl tetelivou září, jako by vzduchem poletoval stříbrný prach. Zdvihl jsem hlavu. Za mnou se vypínal vysoký svah, z něhož jsem se za bouře sesul dolů. Na druhé straně se v chvějivém oparu vznášely palmové koruny, jako by nijak nesouvisely se zemí. Nalézal jsem se na vyprahlé pláni poseté troskami. Pole rozmetaných kamenných bloků rozpalovalo oživlé slunce. Prchající šakal představoval jedinou živou bytost. Propadl jsem panice, vstal jsem a pobíhal mezi ruinami, volaje Melampoda a Wonšet. Vtom se mé chodidlo zarazilo těsně před odpočívající písečnou zmijí. Svinutý had vyrazil vzhůru, já jsem vylekaně couval a dopadl na jakousi tvrdou desku mezi ruinami stěn. Zůstal jsem chvíli ležet a naslouchal sípění vlastního dechu.
Foto: Nakladatelství XYZ
