Každý má nějaké trápení s vlastní postavou – někomu se nelíbí jeho nos, jinému kolenaté nohy, další si myslí, že je příliš hubený… Největší soužení ale prožívají boubelatí lidé – ti, kteří se »nevejdou« do přísných měřítek okolí a »neladí« s diktátem módy. Ti, kteří v každém časopise zírají na vyzáblé »modelky«, opakovaně drží »zdravé« diety a čtou si »zaručené rady« jak zhubnout snadno a rychle. Ti, na které na každém rohu útočí reklama na »zázračné pilulky«, po nichž bezpracně zhubnou.
Všem těmto zoufalcům je určena knížka Jiřiny Tejkalové Kila a radosti navíc (nehubněte, netloustněte, neblbněte – 9 zaručených rad). Ilustroval ji Václav Hradecký a kniha má jediný cíl – dodat »trpícím« sebevědomí. Nechce oslavovat obezitu, pouze vysvětluje, že každý z nás je jiný, má jiné dispozice, a je proto dobré mít právě takovou váhu, jaká vyhovuje právě vám. A především je třeba si uvědomit, že ani optimální váha není zárukou štěstí. Knihu vydalo Nakladatelství XYZ s doporučenou cenou 249 korun.
„Tlustej nemůže bejt každej. Tloušťka se musí umět nosit.“ (Helena Růžičková, herečka)
„Nadváha není nemoc, ale způsob života.“ (Jiřina Tejkalová, autorka)
„Nikdo není tlustej, jen někteří jsou velcí!“ (Alena Jakoubková, redaktorka)
„Radovat ze života se můžeme, i když vypadáme jakkoliv.“ (Yvonne Přenosilová, zpěvačka)
„Každá z nás má míry jako Naomi Cambell, jen na rozdíl od ní je neměříme v centimetrech, ale v decimetrech.“ (Jana Semelková, šéfredaktorka XYZ)
„Já nemám nadváhu, mám jen podvýšku!“ (kocour Garfield a všichni boubelatí)
Ukázky z knížky
Úvodem
Přiznání!
Milé a vážené dámy, dívky a ženy s nadváhou, hned na počátku se přiznávám: i já mám nadváhu. Mám nadváhu již dlouho. Měla jsem ji, co pamatuju. Měla jsem nadváhu v pubertě, v tanečních, před porodem, po porodu, před přechodem, po přechodu. Nadváha je prostě nedílnou součástí mého života.
Také se musím přiznat, že jsem (s lehkou nadsázkou řečeno) celý život držela nějakou dietu. Tu delší, tu kratší období. Vyzkoušela jsem snad všechny »zaručené« diety, které ve vlnách zaplavovaly českou kotlinu. Zakoupila jsem valnou většinu volně přístupných preparátů i příslušné literatury. Samozřejmě jsem občas také pár kil zhubla, abych se téměř vzápětí zase dobrala ke své »oblíbené« nadváze.
A jednoho krásného dne jsem si řekla: Nestačilo by to už náhodou? Není načase začít se věnovat něčemu jinému než každodennímu vážení, měření, počítání?
Jsem snad horší, méně hodnotný člen společnosti jen proto, že mám pár kilo navíc? Copak je dokonalá postava zárukou nějakého štěstí? Musím se zrovna já přizpůsobovat panujícímu diktátu krásy?
Nebylo by trochu rozumnější prostě se radovat ze života?
A rozhodla jsem se přestat měnit své tělo a naopak něco udělat se svou hlavou, tedy se svým přístupem k nadváze.
A vás ostatní boubelky a baculky vyzývám, abyste se k tomuto mému rozhodnutí přidaly.
AUTORKA
1. RADA
NETRAPME SE!
Říkáme si, že není možné se netrápit nadváhou, když se o tom všude píše a mluví? Že musíme zhubnout, jinak nebudeme ani šťastné, ani spokojené? Že nadváha rovná se neúspěch? Že nás nikdo nebude mít rád, když nebudeme vypadat jako dívky z obálek časopisů? Že lidé s nadváhou jsou automaticky vyloučeni ze společnosti, která až do extrému vyznává ideál mládí, krásy a štíhlosti?
Všichni dobře víme, že nikdo trvale nezhubne, pokud si neuvědomí, z čeho jeho tloušťka či nadváha pramení, ale hlavně pokud zcela a zásadně nezmění nejen způsob stravování, ale především styl života. A to nejen po omezenou dobu, tedy trvání libovolné diety, ale napořád. Nezapomínejme na paměť tukových buněk, dědičné faktory, jo-jo efekt a všechny další okolnosti.
Jak by tedy bylo možné přestat se trápit nadváhou?
Jednoduše řečeno, nebudeme měnit svoji postavu, ale hlavu, tedy přístup k vlastnímu trochu plnějšímu tělu. Pokusíme se nalézt takové radosti, které nepramení z pocitu nasycení, ale naopak z toho, že budeme mít na mysli jiné věci než setrvalé přemýšlení o jídle, hubnutí, nehubnutí, kilech navíc a nevyhovujícímu zevnějšku. Až se tak stane, přestaneme se soužit nadváhou a ani nás nenapadne držet nějakou dietu.
Jde zejména o to zbavit se pocitu, že jsme o něco horší než ostatní, máme-li nějaké to kilo navíc. Měly bychom si uvědomit, že nejdůležitější je, co si o sobě (a nejen o své postavě) myslíme my.
Pokud naučíme hlavu přijmout nás takové, jaké jsme, zbavíme se trápení z nadváhy. Tento módně řečeno pozitivní přístup se týká nejen nadváhy, ale i celého našeho života, jehož kvalita přece není určována výhradně váhou.
Nemůžeme všichni vypadat stejně.
Jsme, jaké jsme, takže s tím buďme spokojené! Mějme se rády právě takové.
Rozhodující je přece náš osobní pocit.
Nedejme si vnutit představu, že jen onen uměle vytvořený svět dokonalých a úspěšných, krásných, mladých a hubených je ten jedině správný a šťastný. Každému soudnému člověku je jasné, že svět modelek a zdánlivých či skutečných celebrit je pro naprostou většinu lidí natolik vzdálen, jako by se nacházel na jiné planetě.
My žijeme úplně jiný život, chodíme do práce, máme – na rozdíl od nich – starosti a spoustu povinností, občas nás něco bolí, nemáme ani čas ani možnost starat se jen o svůj zevnějšek. A popravdě skoro nikdo v našem okolí není ani dokonalý, ani setrvale šťastný.
Ty z nás, které mají na starosti kromě sebe i partnera a děti a normálně chodí do zaměstnání, jen těžko budou stíhat být „trendy“. Není dost dobře myslitelné, aby při běžném způsobu života mohla jedna každá z nás trávit celé dny tím, že pečuje o svůj zevnějšek, a večer si pak užívat, jak ji za to ostatní obdivují.
Další důležitou okolností je genetika. Každý se narodí s nějakým typem postavy. I kdyby se některá z nás rozkrájela na malinkaté kousíčky, silnější dolní partie, rozložitý hrudník, široká ramena či jiné »vybočení« z optimálního tvaru postavy nenapraví. Stejně jako malá žena nedokáže vyrůst, byť ji jejích sto šedesát centimetrů štve a omezuje, ani vysoká žena se nemůže dát zkrátit, aby vyhověla jakémusi pomyslnému ideálu.
Máme snad kvůli tomu, že plně neodpovídáme představám o kráse, které vytvořil a udržuje celý štáb lidí placených módním průmyslem, propadat trudnomyslnosti, trápení a depresím?
Jistěže ne.
Nebo si snad myslíme, že jen štíhlí lidé s dokonalými proporcemi mohou být (a jsou) šťastní, spokojení, laskaví a všichni je mají rádi?
Kdepak, žádná taková přímá úměra neplatí.
Může být ženská trochu při těle, a přitom prožívat hezký život, rozdávat radost a být oblíbená?
Samozřejmě. Jen se musí rozhodnout, že trápit se nadváhou je naprostý nesmysl. A naučit se radovat i při nějakých těch kilech navíc. Což se dá naučit.
Nemusíme si k tomu nic kupovat. Nemusíme měnit styl života. Prostě se se svou nadváhou naučíme žít.
Vždyť nejdůležitější na světě je to, jak se cítíme my. A pokud se dokážeme ve svém i trochu nadměrném těle cítit spokojeně, pokud jsme si našly váhu-nadváhu, která nám vyhovuje a neomezuje nás zdravotně, měly bychom se svá kila naučit nosit s grácií a úsměvem.
Z vlastní zkušenosti už přece dávno víme, že když my jsme v pohodě, tento pocit přenášíme na své okolí.
A navíc platí poučka: Kdo jiný by nás už měl mít rád, když ne my samy?
Jiřina Tejkalová
Povoláním divadelní dramaturgyně, zaměstnáním redaktorka se přes relativní úspěch svých románů (Můj řecký rozvod, Já a štrúdl) i realizovaných divadelních adaptací (Hodně smíchu a pár slz aneb Co život dal a vzal Betty MacDonaldové, Sexuální životopis mé ženy, Ach, ta láska prodejná) brání oslovení spisovatelka. Jako svůj jediný přepych si dopřává takový způsob života, který jí umožňuje stýkat se s laskavými a milými lidmi a naslouchat jejich někdy veselým, někdy tragickým, ale vždy zajímavým vyprávěním.
Foto: Nakladatesltví XYZ
