Při čtení anotace této knihy jsem měla tušení, že to bude neobyčejný silný příběh. A měla jsem pravdu. Je to o rodině, která to měla v životě velmi těžké, komplikované, a ne vlastní vinou. Prožili války, komunismus a také jeho pád. Kniha jako celek podává působivé svědectví o žití v Česku v minulém století.
Autorka si jako hlavní osu příběhu vybrala osud svých přátel manželů Krupičkových – Ady a Jiřího. K tomu přidává postřehy a vjemy z pohledu svého a její rodiny. Nejpůsobivější je její dopisové svědectví situace kolem 17. listopadu 1989, které zažila na vlastní kůži. Vše je popsáno dle pravdivých událostí a k tomu ji pomohla dnes jediná žijící osoba rodiny Krupičkových, dcera Irena. Je to vzpomínka a pocta jejich životu, který byl všechno možné, jen ne obyčejný.
Líbí se mi, že autorka příběh vypráví jakoby vedle mě seděla a je mi vše blízké, takové osobní. V knize použila dopisy, fotografie a úryvky z knih, které Jiří napsal po roce 1989 a vyšly u nás. Přiznávám, že jsem poprvé jeho jméno slyšela až v této knize. A jsem ráda, že mi knížka rozšířila obzory o názory na dalšího skvělého čecha. Jiří Krupička byl velice vzdělaný a charakterní muž. Pracoval jako profesor angličtiny, a k tomu si dodělal vysokou školu v oboru geologie, která se stala jeho vášní.
V knize je popsáno dětství Ady, její mládí a seznámení s Jiřím. Svadbu měli již za války v roce 1940. Poté se jim narodily dvě dcery Helena a Irena. V roce 1950 Jiřího komunisté odsoudili do vězení a pracovních táborů na deset let. Při čtení těchto událostí na mě padal velký smutek z toho jak nevinní lidé byli potrestání za vymyšlené věci a jak to bylo všechno hodně nespravedlivé. Může mi někdo říct, že za komunistů bylo lépe. Asi jim všem strčím do ruky knihy s osobním svědectvím z té doby, kdy i ti nejvyšší se mohli dostat do vězení. Poté sledujeme události v letech 1960, které vrcholí obsazením ČR Sověty v srpnu 1968 a emigrací Krupičkových do zahraničí, kde skončili až v Kanadě, a to díky Jiřího znalostem, které uplatnil na tamnější univerzitě. Jak to bylo dál si už přečtěte sami, ale ani v Kanadě neměli úplně na růžich ustláno.
Co mě hodně zasáhlo byl Adin stesk po Praze, po své zemi. Úplně ji chápu, miluju cestování, ale taky je pro mě nepředstavitelné nevrátit se domů.
Jsem moc ráda, že jsem se dozvěděla spoustu nových informací i o autorce Haně Lamkové, která vedla a vede pestrý život. Povoláním je loutkařka a v tomto oboru působila jako herečka, režísérka, výtvarnice a realizátorka loutek. Je scénaristka Čtyřlístku, Káti a Škubánka a dalších. Stála u zrodu Černého divadla v roce 1959, kterému se věnovala s manželem až do začátku osmdesátých let.
Kniha se mi dobře četla a dozvěděla jsem se z ní spoustu nových informací. Působila na mě citově i vědomostně. Mapuje vývoj Česka v minulém století, přes osud jedné rodiny a díky tomu, že je to pravda, tak to má na mě ještě větší dopad, než nějaký román umístěný do té doby. Jak píše autorka: „Osudem Ady bylo stálé ztrácení a hledání domova a vášnivá snaha o jeho udržení.“
Vřele doporučuji tuto knihu k přečtení, kde si každý čtenář s pokorou uvědomí, jak se má v této době dobře.
Více infa: https://www.albatrosmedia.cz/tituly/52530783/hledani-domova/
Hodnocení: 90%
Foto: Nakladatelství Plus
