Kdo chce zabít Karla IV.? Literární objev František Kalenda se ve své detektivní trilogii vrací do Čech 14. století a po úspěšných Vraždách ve znamení hvězdy vydává druhý případ Zlomený král.
Kdo by neznal Nerudovu Romanci o Karlu IV. a v ní zmiňovaného Buška z Velhartic. Právě tento panovníkův rádce je rovněž jednou z hlavních postav historické detektivky Zlomený král mladého autora Františka Kalendy (1990), jenž byl již i mezi nominovanými na Cenu Jiřího Ortena. Nakladatelství Vyšehrad přede dvěma lety vydalo jeho Vraždy ve znamení hvězdy, v nichž se poprvé objevila postava postaršího lékaře Siegfrieda z Wölfelsdorfu. Ten byl v prvním románu donucen vložit se do vyšetřování vražd v pražském prostředí, doprovázených symbolem Davidovy hvězdy. Nyní, v druhém příběhu Zlomený král, se Siegfried z Wölfelsdorfu vydává mimo Prahu, aby vyléčil zraněného Karla IV. a zároveň odhalil, co za jeho fyzickým úpadkem skutečně stojí – kdo panovníkovi usiluje o život. Vydává Vyšehrad.
Jsou zde dvě jasná fakta. Zaprvé v anketě Největší Čech zvítězil Karel IV. A zadruhé obliba historické detektivky ve světě narůstá. Tento trend vlastně již téměř před čtyřiceti lety nastartoval Umberto Eco románem Jménem růže. Většinou ale platí, že autor se zabývá historií své země. Svědčí o tom ostatně i dlouhá řada knih Vlastimila Vondrušky a jejich nebývalý čtenářský úspěch.
Úspěch Vlastimila Vondrušky spočívá možná i v tom, že nemá konkurenci. Lépe řečeno, dosud neměl. Literární objev František Kalenda ale nyní přichází již s druhým románem ze své trilogie historických detektivek. A v nich se vrací právě do doby, kdy nejen českým zemím vládl Karel IV.
Po úvodních Vraždách ve znamení hvězdy je v druhé části trilogie s názvem Zlomený král už samotný panovník přímo součástí případu, který vyšetřuje „medikus“ Siegfried z Wölfelsdorfu. Kromě strhujících detektivních příběhů tak trilogie Františka Kalendy přináší možnost podrobněji se seznámit s dobou Karla IV. – a to jaksi nenásilně. Nikdo se nemusí šprtat dějepis, zato může hltat napínavý děj.
Anotace:
Má muž nárok na klidný podzim života, když s sebou vláčí minulost v žoldu zločinců a intrikánských arcibiskupů? Mistr Siegfried ví, co obnáší cejch v očích mocných. Už podruhé by se rád usadil v Praze za blahé doby Karla IV., na krveprolévání zapomněl a vychovával studenty čerstvě založené lékařské fakulty. Osud však opět rozhodne jinak.
Když královna Anna lékaře zapřísahá, aby si pospíšil za jejím chotěm, zákeřně zraněným poblíž hradu Lichnice v Železných horách, nezbývá Siegfriedovi než se vůli panovnice podvolit. Předpokládá to ale strpět přezíravost Buška z Velhartic, jenž záchrannou družinu vede, a projet ve zdraví zarostlé hvozdy plné lapků. Coby odměna za ústrky se pak hrdinovi namane pohled na zuboženého krále, který už možná doživotně nepohne prstem, natož aby se chopil meče či žezla.
Kdo usiluje o život Karla IV. a proč? Je třeba pachatele hledat přímo mezi hradbami železnohorské pevnosti, anebo se ošetřovatel a vyšetřovatel v jedné osobě musí porozhlédnout v podhradí? A nakolik případ ovlivní údajný Angličan Gabriel z Yorku, jenž se tentokrát pasoval do role Siegfriedova bodyguarda? Buď jak buď, čtenář se v barvitém líčení dozví, jak se Léta Páně 1350 daleko od Pražského hradu žilo a přemýšlelo, popíjelo i loupilo a kvůli čemu se tehdy páchaly zločiny nejvyšší.
Odpovědná redaktorka Marie Válková
200 stran
Cena: 248,- Kč
O autorovi:
František Kalenda se narodil v roce 1990 a absolvoval obor kulturní antropologie na FHS UK, kde nyní působí jako doktorand. Jazykové znalosti i zahraniční stáže ho podněcují ke komentářům dění v Latinské Americe pro Deník Referendum, kulturní čtrnáctideník A2 nebo magazín Reportér. Žije střídavě v Roztokách u Prahy a v zahraničí.
Svá díla zasazuje autor zpravidla do vrcholného středověku a klade v nich důraz na každodennost a mentalitu údajně »temného věku«. Debutoval románem Despota (2011) o intrikaření v Byzantské říši čtrnáctého století. Za historickou detektivku Ordál (2012) z časů tatarských nájezdů do východní Evropy byl nominován na Cenu Jiřího Ortena. Postavu Siegfrieda z Wölfelsdorfu, vyšetřujícího hrdelní zločiny spáchané za opěvované éry Karla IV., poprvé uvedl na scénu ve svazku Vraždy ve znamení hvězdy (2016). Prózou Pes, kocour a sirotek (2016), která s neutuchajícím vtipem sleduje pozoruhodné putování nesourodé trojice až na kraj středověkého křesťanského světa, se poprvé představil i dětským čtenářům.
Ukázka:
Když se odvážil odtáhnout truhlu a vyjít ze světničky, zpola očekával, že po něm skočí najatí vrazi. Značně se mu ulevilo, když zjistil, že za jeho dveřmi nepostává ani pometlo. Přesto si ponechal skalpel v rukávu – a málem ho na schodech omylem vrazil do jakéhosi podomka či podkoního.
„Co tak čumíš?“ obořil se Siegfried na vyděšeného mládence. „To ty ses ke mně v noci dobýval do pokoje?! Mluv!“
Poněvadž chudák upustil na zem štoudev a vzal nohy na ramena, vytušil, že zjevně sáhl vedle. Noční narušitel přece musel projevit daleko větší odvahu. Nebo jich bylo víc? A kolik se jich tedy proti němu spiklo? Co tím sledují? Chtějí se ho zbavit, protože sem přijel léčit krále?
Zadumaně se otočil a zamířil po schodišti do přízemí věže, takřka v poklusu a s palčivým pocitem, že dole najde panovníka zardoušeného nebo otráveného.
„Vstávejte, ksakru! Nejste tu na vakacích!“ zařval na dva pochrupující členy Karlova doprovodu.
Poznával jenom jednoho: mladšího Koldice. Jeho rozumnější bratr nikde. Podle šedivějícího kroužku vlasů na hlavě okolo tonzury musel být ten druhý strážce příslušníkem nějakého vojenského řádu, i když jeho ústroj nenesla příslušné znamení.
„Za celou noc nikdo nevstoupil do královy komnaty?“ ověřoval si přísně, jelikož se mu dosud nenamáhali odpovědět.
Thimo Koldic si protíral ospalky. Na rozdíl od kolegy nevypadal ani trochu provinile. „Proč tady tak hulákáš, mistře? Ovšemže tam nikdo nevstoupil.“
„Ani jeden z vás? Nebo další strážný? Co váš velitel?“
„Ne, mistře. Řekl jsem ti přece, že tam nikdo nebyl!“ odsekl mladík.
Řádový rytíř stále vzdorovitě mlčel. Siegfried si ho prohlédl od hlavy k patě. Mohl po něm v noci pást on? Byl možná už krapet postarší, jenže postavu měl pořád slušně stavěnou. Působil jako ztělesněná výhrůžka.
„Dobrá. Teď mě pusťte dovnitř.“
Vzduch v nevětrané místnosti byl mrtvolný – a mrtvolně působil též sám panovník, kterému z přídělu přikrývek a kožešin vykukovala jenom hlava. Lékař mu zpoza nich opatrně vytáhl ruku a zkontroloval tep. Pro jistotu ho nahmatal i na vladařově krku. Pak se ke zraněnému naklonil, aby si poslechl dýchání. Podle všeho pravidelné.
Ulevilo se mu. Takže žádný jed. Žádné udušení polštářem. Jestli krále zatoužil zamordovat někdo z hradní posádky, nejspíš to nebude člen Karlova doprovodu – a pokud přece jen ano, neodvážil by se riskovat odhalení před ostatními spříseženci. Zajít do patra věže a postarat se o jediného dostupného lékaře bylo pro zdar věci daleko jednodušší a taky podstatně méně podezřelé.
„Neprobudil se? Neblouznil?“ ujišťoval se.
Řádový rytíř zavrtěl hlavou. Mladší z bratří Koldiců už najednou nevypadal tak sebejistě.
„Asi… mluvil ze spaní,“ připustil s okolky. „Ale stejně dobře to mohl být duch. Možná ho navštívil jeho mrtvý otec.“
„Znad sfětec nebo sfětyce, aby jemu pošechnáli,“ promluvil poprvé řádový rytíř s tak silným německým přízvukem, až to Siegfrieda pobavilo. Hrozivý vzhled strážce tím dost utrpěl.
„Jestli mluvil ze spaní, je to dobře. Mohl by se už brzo probrat,“ poznamenal zamyšleně. „A jestli mu žehnali sami svatí, vypadá to ještě líp. Najím se a jsem tu cobydup. Dávejte na Jeho Veličenstvo pozor!“
Sám naopak nevěnoval pozornost prskání mladšího Koldice a vyšel vstříc chabému říjnovému slunci. Bylo sice pod mrakem, ale Lichnice se konečně probouzela k životu: na nádvoří se neobratně vyhýbal kmitajícímu služebnictvu a zdravil rozespalé strážné. Ranním povětřím se kupodivu nesla vůně mydlinek. Do práce se tu totiž vrhla trojice kyprých pradlen zápasících s množstvím košil a kalhot, které se snažily vecpat do připravených necek.
Překvapeně zamžoural a pro jistotu si i protřel zrak, neboť v jedné kádi spatřil vyčuhovat tělo Gabriela z Yorku. Namydlený, s výjimkou spodních kalhot dočista nahý Angličan se právě drhl olysalým kartáčem a pobrukoval si neznámou odrhovačku. Nikdy předtím ho svlečeného neviděl, a proto se nedalo přehlédnout, že valnou část trupu jeho ochránce brázdí jizvy. Z některých by se dalo usuzovat, že sleduje oživlého nebožtíka lebedícího si na pitevním stole.
„Krásné ráno!“ Dobře naložený výtečník si ho všiml a s úsměvem jako měsíček na něj zamával.
Siegfried zvedl oči k nebesům zvěstujícím déšť a zamumlal: „Neřekl bych. Co tak zvesela?“
„A co by ne, doktůrku?“ Gabriel se porozhlédl, jestli kolem neprochází někdo ze zbrojnošů, a šeptem pokračoval: „Včera večer jsem vyhrál spoustu měďáčků. A zatím mě nepropíchli! Měl ses k nám přidat, mohl sis něco přivydělat.“
„Nečekal bych, že zrovna místní posádka bude při penězích.“
„Nemají je za co utratit. Stravu a nocleh tu mají jisté a dole v podhradí údajně není ani pořádná hospoda, natož rozhoďnožky. A ještě jedno sladké tajemství ti prozradím. Tady opravdu nemusejí přispívat do kostelní kasičky.“
„Co trhy?“ Siegfrieda napadlo, že tohle se pro jeho léčitelské zásoby hodí vědět.
„Nejbližší jsou až v Jeníkově. Jenže na ty si budou muset zas nějakou chvíli škudlit,“ uchechtl se Angličan.
„Mám radost, že sis užíval,“ shrnul učenec tónem, který dával jasně najevo opak. „Nezaskočil sis během toho obírání bližních náhodou ke mně do pokoje? Po tom prvním pokusu překazit mi spaní?“
Gabriel se zamyslel. „Těžko říct… Asi ne. I když spolehlivě to říct nemůžu. Od určité hodiny si pamatuju jenom to, že si nic nepamatuju.“ Pokrčil rameny. „Měls dalšího hosta?“
„Vypadá to tak. A nejspíš se mě pokoušel zavraždit. Kdežto ty mě máš chránit, pokud si dobře vzpomínám.“
„Jakože ti mám pospávat u dveří jako pejsek? Nebo se k tobě rovnou nastěhovat a přitulit? No, pokud vím, nabízenou společnost jsi pohrdlivě odmítl!“
„Stěhovat se ke mně rozhodně nebudeš.“ Medikus se nadechl k neradostnému dodatku, jenže poukázat na něj musel. „Zato bys mohl občas přijít zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku. A taky omezit chlast.“
Flamendr vytřeštil oči. „Chceš mě přivést do hrobu, doktůrku? Chceš mi vzít chlast? Co jiného by mi tady zbylo? Jsme uprostřed divočiny a na lože tady ulehnu spíš s medvědicí než s krasotinkou. Předepisuješ mi strašlivou medicínu!“
„Prostě bych rád zůstal naživu. A od toho jsi tady ty.“
Angličan se hrdě vzepjal v kádi. Z jeho zjizveného těla odkapávala voda. „Rozkaz. Ale nejdřív bych něco zakousnul.“
Foto: www.ivysehrad.cz
