Oslavu tance, která připadá na 29. dubna, si budou divadla a jednotlivci po celém světě letos připomínat již po třicáté! Národní divadlo moravskoslezské se rozhodlo oslavit tento výjimečný den oblíbeným baletním představením Sněhurka a sedm trpaslíků. Klasickou pohádku na motivy literární předlohy slavných bratří Grimmů můžete vidět od 16 hodin v Divadle Jiřího Myrona.
Mezinárodní den tance vyhlásil Mezinárodní divadelní ústav poprvé v roce 1982. Od té doby je 29. duben každoročně slaven na celém světě v připomínku narození velkého tanečního reformátora Jeana-Georgese Noverrea. Každý rok je vyzvána známá taneční osobnost a její Poselství je pak šířeno po celém světě. Záměrem Mezinárodního dne tance a Poselství je spojit dohromady v tento den všechen tanec, jeho různé podoby a projevy, oslavit tuto divadelní formu a radovat se z její universality, rušící veškeré politické, kulturní a etnické bariéry a spojit lidi dohromady v míru a přátelství společným jazykem – TANCEM.
Autorem letošního provolání je tentokrát jeden z nejtalentovanějších umělců naší doby, belgicko-marocký tanečník a choreograf Sidi Larbi Cherkaoui.
Poselství k 30. Mezinárodnímu dni tance
Oslavujme nekonečnou choreografii života
„V průběhu času, v průběhu věků to nejtrvalejší, co máme, je patrně umění. Dalo by se říci, že lidstvo zanechává svým dědicům jedině umění – stavby, knihy, obrazy či hudbu. Nebo také pohyb či tanec. Proto je pro mne tanec tou nejsoučasnější, tou nejaktuálnější historickou lekcí – tanec je totiž neustále ve styku s bezprostřední minulostí a probíhá výlučně v přítomnosti.
Navíc kupodivu tanec nezná, na rozdíl od tak mnoha uměleckých žánrů, hranice. I když se některé slohy pokoušejí vymezit svůj rámec nebo v nějakém rámci pracovat, pohyb života, jeho choreografie a jeho potřeba neustálé změny rychle nabývají vrchu a umožňují prolínání nejrůznějších stylů. Vše se samozřejmě propojuje se vším a tanec se zabydluje pouze v prostoru, do něhož patří – v neustále se měnící přítomnosti.
Domnívám se, že tanec je jednou z nejupřímnějších výrazových forem, kterou bychom měli láskyplně chránit. Když totiž lidé tančí, ať už v baletním představení, při zápolení hip-hopu, na nějakém současném undergroundovém představení nebo prostě na diskotéce, uvolňují se a jenom zřídka se tam projevují nějaké lži, jen vzácně si tam lidé nasazují masky. Lidé o sobě neustále uvažují, ale když tančí, jejich reflexe se patrně týká bezprostřední upřímnosti.
Když se pohybujeme jako všichni ostatní, když se pohybujeme s ostatními a když se díváme, jak se ostatní pohybují, můžeme nejlépe pochopit jejich emoce, vžít se do jejich myšlenek a propojit se s jejich energií. Možná právě v takové situaci je nejzřetelněji poznáme a pochopíme.
Představuji si taneční představení jako oslavu koexistence, kdy poskytujeme a vytváříme prostor a čas jeden pro druhého. Na to až příliš často zapomínáme, leč základní krása představení spočívá v konvergenci mnoha lidí, kteří sedí vedle sebe a všichni prožívají týž okamžik. Není v tom nic soukromého: představení je kromobyčejně společenská zkušenost. Všichni se shromažďujeme kvůli tomu rituálu – to je naše pouto spojující nás s představením, pouto spojující nás se stejnou přítomností.
Proto v roce 2012 přeji všem mnoho tance. Ne snad aby zapomněli na problémy z roku 2011, naopak, aby se pokusili s nimi tvůrčím způsobem vypořádat, aby se pokusili kolem nich tančit. Aby přišli na způsob, jak se vzájemně a zároveň se světem propojit, abychom se propojili s životem jako s částí jeho nekonečné choreografie. Tančeme, abychom našli upřímnost, abychom ji předali dál, abychom ji reflektovali, abychom ji oslavovali.“
Sidi Larbi Cherkaoui
Foto: Národní divadlo moravskoslezské
